Vydaváme nejen své oficiální tiskové výstupy, ale naši představitelé poskytují elektronickým i tištěným médiím rozhovory a komentáře. Ve formuláři níže můžete zadat, čí názory a z jaké oblasti chcete vyhledat.
Zákon o sociálním bydlení, který nově sepsali úředníci ministryně Marksové, vypadá na první pohled líbivě. Stát nasype peníze obcím a ty přidělí byty lidem s nízkými příjmy a bez bydlení. Má to ale háček.
Ve smutné záplavě zpráv o teroristických útocích se všechno ostatní zdá podružné. Ale na posledním zasedání Rady Evropy jsme řešili téma hypersexualizace dětí v mediích a to je velmi podstatné téma. Týká se totiž i českých dětí.
Sociální demokracie, zdá se, má najednou lék na vše. Tedy hlavně před volbami. Aktuálním „trhákem“, který voličům nabízí ministerstvo práce a sociálních věcí v čele s Michaelou Marksovou, je zázračný recept na řešení dlouhodobé nezaměstnanosti.
Střídavá péče může být dobrá, žijí-li rodiče v jednom městě, a úplně špatné, žijí-li daleko od sebe. Navrhla jsem změnu občanského zákoníku. Pokud jsou rodiče způsobilí, je dítě svěřeno do společné péče.
Nelze vše jenom přepočítávat na počty policistů. Je důležité se zaměřit také na jejich kvalitní práci.
V poslední době jako bychom zapomínali na to, že jsme vyspělá, bohatá, inteligentní a soucitná společnost, která je schopná postarat se o ty, kteří potřebují jakoukoli pomoc. A že jsme také společnost sebevědomá, která se dokáže vyrovnat s odlišností.
Nárůst rozpadu rodin, ke kterému dochází v posledních desetiletích, narušuje pozitiva, která v rodinné stabilitě existovala, a nikdo zatím nenašel způsob, jak tento proces brzdit.
Jsou absurdní situace, kdy Vás setrvávání na pozici zdravého rozumu v souladu s elementárními biologickými fakty postaví do role zpátečníka a ignoranta. Například vycházíte-li z předpokladu, že dítě má otce muže a matku ženu.
Paní ministryně Marksová se tváří, že přináší nějakou zásadní novinku, která zlepší život dětí a rodin. Opak je však pravdou. Nepřináší nic převratně nového a změny, které plánuje, nelze za prorodinné opatření považovat ani náhodou.
Tento měsíc ještě nezaplatím. Možná, když se vydaří, zaplatím příští měsíc, o dítě je přece postaráno, řekl si Jan. Mohu si to dovolit, protože to za mě zaplatí stát, vypočítával. Co Jana k takovýmto myšlenkám přivedlo?
