Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi prošel v Poslanecké sněmovně do druhého čtení. První čtení se neslo ve znamení mnohých emotivních i zavádějících argumentací.
Argumenty se používali v celé historické šíři, počínaje argumenty 150 let starými, např. připomínky různých temných období církve včetně inkvizice, glorifikace reforem Josefa II a konče zpochybňováním právnického vzdělání zpravodaje zákona. V této přestřelce jsme však mohli registrovat jeden nepřehlédnutelný fakt. Zaměření příspěvků bylo téměř vždy jasným odrazem vztahu diskutujícího k náboženství a církvím obecně. Racionální vystoupení ministryně kultury Hanákové tak zcela zaniklo ve smršti příspěvků ze kterých bylo zřejmé, zda autor je církvím nakloněn, zda mu jsou lhostejné a nebo je nemůže ani cítit.
Z diskuse se zcela vytratil efekt působení tohoto návrhu na vztah státu a církví v budoucnosti, ale zejména (a to je na diskutujících zákonodárcích překvapující) se zcela vytratil jeden ze základních právních aspektů vlastnictví, a sice jeho rovnost.
Většina diskutujících bezpochyby ví, že vlastnické právo je zakotveno v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, kde se v článku 11 dočteme že “každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“ Z toho vychází i znění § 124 stále ještě platného Občanského zákoníku, a sice že “všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana“.
Když se podíváme na historii vzniku církevního majetku, vidíme, že byl nabyt do vlastnictví různým způsobem. Jednalo se o dary, ať už od panovníka nebo věřících, byly to převody patronátních práv, značná část byla získána koupí, sbírkami včetně sbírek naturálních, dědickými odkazy, věnem. Jsou to formy ve většině případů zcela identické s formami nabytí majetku privátních osob nebo majetků obecních, ale zejména, jsou to formy zcela legitimní. Tento majetek nebyl ukraden, byl legitimně získán stejně jako jiné korporátní majetky, majetky soukromé, obecní a další a je podle všech platných právních norem zcela rovnocenný ostatním formám vlastnictví. Jestliže naše společnost prostřednictvím parlamentu nalezla vůli k nápravě části majetkových křivd spáchaných za vlády totalitního režimu a zdá se nám naprosto legitimní navrácení majetků obecních a privátních, neexistuje jediný důvod proč by to tak nemělo být i v případě majetků církevních. Nejde totiž o nic jiného, než o rovné podmínky přístupu k vlastnictví pro všechny a s tím by snad žádný demokraticky smýšlející člověk, ani žádná demokratická politická strana neměli mít problém a to bez jakéhokoliv ohledu na to, zda jsou jim církevní subjekty sympatické nebo ne.
Jedna poznámka na závěr. Nikoho z nás pravděpodobně nenapadne zpochybňovat dobu a vládu Karla IV. který velmi pozvedl české království, i dnes aspiruje v různých anketách na největšího Čecha v historii. Dnes s lehkostí přehlížíme, že právě za jeho vlády došlo k velkému rozkvětu církevních majetků, protože si byl dobře vědom významu tohoto majetku, pro společnost. Určitě věděl, proč to dělá.
parlamentnilisty.cz, 22. 2. 2012
