Dovolte, abych krátce zareagoval na něco, co tu zaznělo. Pan místopředseda Zaorálek nás vyzval, abychom se shodli na tom, že za finanční krizi, kterou startoval Lehman Brothers, mohl špatně regulovaný finanční trh. Ještě mnoho, mnoho let se budou analytici a experti, kteří tomu rozumí mnohem lépe než kdokoli z nás v této Sněmovně, budou přít, jak moc za to mohla ta či ona regulace či nedostatek absence té či oné regulace nad těmi či oněmi institucemi. Tam bych se obával se takto jednoznačně shodnout, byť samozřejmě nedostatky v té regulaci byly a Evropská komise i OECD se je teď snaží dohánět.
Ale na čem se shodnou úplně všichni, je, že finanční krizi startovala kultura života na dluh. A obávám se, že se nemusí týkat pouze hypoték domácností. Tak to vzniklo. Milióny domácností měly hypotéky, to byla bonitní aktiva v bilancích příslušných bank. A v okamžiku, kdy domácnosti přestaly být schopny své hypotéky splácet, tak znehodnocená aktiva v bilancích přivedla banky do neřešitelných problémů, i vznikla finanční krize.
Nenapadá vás, když slyšíme o Řecku, Portugalsku, Itálii, Španělsku, Irsku, když víme, že celá řada dalších zemí se může blížit k těmto problémům, že můžeme stát na prahu stejného problému. Akorát, že ten problém nebudou tvořit aktiva z hypoték domácností, ale aktiva států v rámci jejich dluhopisů. Kdo půjčuje těm státům? Půjčují jim banky. To znamená, bilance těch bank jsou plné státních dluhopisů a v okamžiku, kdy státy přestanou být schopné plnit své závazky, pak samozřejmě přijde kolaps finančního systému neskonale širší, než byl způsobem pádem Lehman Brothers a další řetězovou reakcí.
Kdo pak půjčí věřiteli poslední instance? Pán Bůh to nemívá ve zvyku, ten říká: Člověče pomož si, já ti potom taky pomůžu. Ale nevím, že by půjčoval. A nikdo jiný potom tady není.
My jsme skutečně, možná, možná to Evropa ukormidluje, ale bude s tím mít velké problémy, možná jsme jako celá Evropa skutečně na prahu nové éry, kdy může vzniknout závažný problém z toho, že státy, které se vždycky dokázaly zaručit nejen za svá aktiva, ale i za aktiva svého finančního systému, že najednou státy nebudou schopny plnit své závazky a vznikne situace, jejíhož konce nikdo z nás nemůže dohlédnout. A teď se můžeme přít, jak k tomu došlo. Já řeknu teorii, se kterou levá část sněmovny zcela jistě nebude souhlasit, a budu tvrdit, že to je krize, kterou nastartovala neúnosná představa o rozměru sociálních států. Která je neufinancovatelná dokonce v době růstu, tím méně je pak ufinancovatelná v době ekonomických potíží.
Ušlechtilá myšlenka, kterou Evropa po druhé světové válce přijala a ta ušlechtilá myšlenka, ke které se jistě hlásí i pravá strana sněmovny, je, že každý handicapovaný člověk v naší společnosti si zaslouží veřejnou pomoc. O tom nikdo nepochybuje a myslím si, že každý v téhle sněmovně to bude razit. Problém je zda se nám náhodou v Evropě nestalo, že za legitimní handicap jsme začali pokládat i lenost a neschopnost a začali jsme tomu říkat sociální stát. A zda tohle je prostě dlouhodobě ufinancovatelné. A zdá se, že prostě není. A nedostaneme-li z tohoto hlediska rozum nejenom v České republice, ale kdekoliv jinde, opravdu se ocitneme v úplně jiné ekonomické éře, ocitneme se v situaci, která v historii měla vždycky jenom velmi neblahá řešení, ať už to byla hyperinflace nebo válka. Ale dobrá řešení prostě pro tuto situaci nikdy neexistovala. A prosím, uvědomme si to a přemýšlejme o tom.
Říkám to proto, že tak, jak jste komentovali vystoupení pana premiéra a já si ho dovolím také okomentovat, prostě předseda vlády vystoupil jako odpovědný předseda vlády, jako odpovědný politik, který za této situace je povinen říkat i velmi nepříjemné věci, nicméně pravdivé. Protože to vystoupení, když se dá velmi zestručnit, tak je to jasné oslovení převážně mladé generace, třicátníků, dvacátníků, ale i čtyřicátníků, kterým jsme prostě povinni říct: Vaše penze z průběžného systému budou nižší, relativně nižší ve vztahu k průměrným mzdám než jsou ty letošní. Nelze je udržet na 40 %, je to prostě neufinancovatelné, vedlo by to ke krachu. Budou prostě nižší. A nechcete-li se s touto situací smířit, musíte si odkládat část své každodenní spotřeby na své vlastní stáří, abyste si mohli k příspěvku z průběžného systému, který tady vždycky bude, ale nikdy nebude dostačovat na to, co vy si představujete pod pojmem důstojný život, abyste si mohli přispět i z jiných zdrojů. K tomu potom slouží druhý, třetí pilíř, popřípadě další individuální aktivity, které ten či onen občan zvolí, to je prostě jeho věc.
Slýchám velmi často pana místopředsedu Zaorálka, jak kritizuje tuto vládu za to, jak je někdy zdrženlivá k některým návrhům či doporučením Evropské komise. Kritika bývá ohnivá a já si svým způsobem velmi vážím pana předsedy Zaorálka za to, že prezentuje své evropanství, své nadšení pro evropskou myšlenku, je mi to svým způsobem sympatické. Ale prosím, aby si také přečetl hodnocení Evropské komise ke konvergenčnímu programu, který česká vláda v rámci evropského semestru Evropské komisi zaslala tak, jak pravidla evropského semestru nařizují.
Evropská komise tam jasně k naznačeným strukturálním změnám ve veřejných rozpočtech České republiky jasně doporučuje, abychom mnohem rychleji než dosud urychlovali prodlužování věku odchodu do důchodu a abychom rozložili současné stoprocentní spoléhání na průběžný pilíř na průběžný pilíř a na druhý fondový pilíř, který nám doporučuje zavést.
Obě dvě doporučení jsou správná. První má své politické limity. To druhé zjevně také, ale alespoň pro to druhé je v Poslanecké sněmovně většina, pro to první nikoliv.
Já rozumím tomu, že pan předseda Zaorálek s tím nemusí souhlasit, ale proč si myslí, že nám Evropská komise radí špatně. Proto, aby nás uvedla do problémů, nebo proto, aby nás varovala před problémy. Na to bych se rád zeptal největšího Evropana v Poslanecké sněmovně. Děkuji.
13. 7. 2011
