Premiér Andrej Babiš odmítl poskytnout předsedovi senátu Miloši Vystrčilovi vládní letoun na cestu s českými podnikateli na Tchaj-wan. Svůj krok odůvodnil tím, že hodnotová politika Česku nic nepřinesla a měla by přejít k politice pragmatické. „Vystrčil si z Tchaj-wanu udělal svoji značku, čeští politici by měli podporovat přístup na velký čínský trh,“ říká Radek Vondráček. „Od Babiše je to faul. Zlatá horečka v Číně skončila,“ varuje Pavel Fischer.
Pokud druhý nejvyšší ústavní činitel poletí na Tchaj-wan běžnou linkou, může to být skromnost nade vše, nebo tím vysíláme i nějaký jiný signál? A jak se stavíte k argumentům Radka Vondráčka, že by Tchaj-wan neměl být prioritou a že si tady Miloš Vystrčil řeší domácí politickou kampaň?
Já bych chtěl za prvé říci, že pan předseda Vondráček velmi správně upozornil na to, že je potřeba koordinovat zahraniční politiku. Právě na to naše vláda rezignovala.
Schůzky, který se dřív konaly pravidelně, aby si nejvyšší ústavní činitelé srovnali kalendáře, kdo kam pojede, se dnes nekonají. Což je první velké minus pro Andreje Babiše, protože kdyby chtěl koordinovat, tak o tom něco víme. Ty schůzky nejsou a já to považuji za chybu.
Za druhé, kdyby Andrej Babiš odvážně řekl, vláda nesouhlasí s touto cestou, tak se s tím dá pracovat. Vláda mohla přijmout usnesení, to neudělala. Naopak na to šli oklikou a zakázali v podstatě použití vládního letounu, který má na starosti ministerstvo obrany.
Jenže to letadlo nepatří Andreji Babišovi ani ministru Jaromíru Zůnovi. Na to letadlo mají nárok v pořadí na prvním místě prezident republiky, a když to vezmeme protokolárně, tak šéf Senátu je hned za ním.
Mně přijde, že to je taková škodolibost nebo faul. A tím, že se teď o tom tady dohadujeme, jako by to bylo nejdůležitější téma pod sluncem, tak oslabujeme svou zahraničně politickou pozici právě vůči Číně, která je pro nás vážným bezpečnostním rizikem.
Pane Fischere, co je to ta pragmatická politika? Jak to chápete? Stojí proti hodnotové politice, nebo ne? Co tyto dvě politiky tedy přinesly?
Když se podíváme do naší Ústavy, tak tam přece čteme naprosto jasné hodnotové ukotvení: Jsme zemí rovnoprávných, svobodných občanů, budujeme svobodný a demokratický stát založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti jako součást rodiny evropských a světových demokracií.
Když toto dáte do praxe, tak máte celkem jasný jízdní řád a nemusíte se hádat, jak se to jmenuje nebo jestli jsme to dělali líp v minulosti, nebo současnosti. Já zkrátka tuto debatu vidím tak trochu postavenou šejdrem. Mně tam chybí smysl pro realitu.
Když se podíváme na pravidelné roční reporty těch aktérů, kteří v Číně skutečně podnikají, setkávají se v rámci Evropské unie a analyzují to, tak dnes už se na tom trhu řeší, jak to všecko přežít.
Zatímco v minulosti tady byly trochu romantické představy o tom, co nám všecko Čína nabízí – ten obrovský trh, jak říká můj kolega – tak dneska je veliký problém v tom, že se podmínky hodně zhoršily, že trh je nasycen, začal se chovat nepřátelsky.
To, co rozhoduje, je nakonec politika mnohem víc než byznys. Mluvím stále o Číně. Dřív se v Číně řešilo, jak vydělávat, dneska řešíte pouze, jak přežít, případně jak ty vydělané peníze dostat ven.
A když toto vezmete jako ponaučení od těch aktérů v místě, tak bychom naopak měli českou podnikatelskou veřejnost varovat, že se podmínky změnily, zlatá horečka skončila a měli bychom být velmi obezřetní.
Převzato z: Lucie Vopálenská, Pro a proti, 22. 4. 2026 (kráceno)
