Senátor Grulich: Hybridní válka nás má poštvat proti sobě. Děláme si nepřátele ve vlastních řadách

Platí pořád o vaší školičce v Dobřanech, že je o ni mezi dětmi a rodiči tak velký zájem?
Ano, platí to pořád. Zájem o školu naštěstí je, byť trošku sleduji s lehkým pocitem nejistoty porodnost v České republice. Bojím se, že v budoucnu bude málo dětí, ale zatím ten zájem stále je. A bohužel musíme i některé děti odmítat.

Na podzim vám bude končit senátorský mandát, máte za sebou pět let a kousek v horní komoře Parlamentu České republiky, jak byste je zhodnotil?
Bylo to pestré, barevné a rychlé období, naplněné prací. Na jednu stranu se řešily věci zábavné, na druhou stranu i velice smutné, o nichž jsme nepředpokládali, že přijdou. Nicméně mi práce dává pořád smysl. Je mi ctí, že mohu v Senátu pracovat, a proto se chystám na podzim svůj post i obhajovat.

Jak se vysoká politika proměnila za tu dobu pěti let? Protože svět se také úplně změnil.
Bohužel, mám takový pocit, že se daleko méně bavíme o politice. Třeba o tom, kam bychom měli investovat více peněz a kde peníze už stačí. Bavíme se stále více o ideologii a tak trochu tu bitvu prohráváme. Protože jsme v hybridní válce a jejím cílem je poštvat nás proti sobě. Neřešíme politiku, řešíme ideologii a děláme si nepřátele ve vlastních řadách.

Co je pro vás takovou celospolečenskou výzvou v roce 2026?
Abychom vybrali tuhle zatáčku. Byť válečná zóna, kde se střílí zbraněmi, není daleko, ale pořád máme pocit, že daleko je. V této hybridní válce jsme už pěkných pár let. A cílem je naši společnost rozpoltit, abychom byli nespokojení, a tím se to propíše i do politiky.

Když se podíváme na některé kroky současné vlády, jak se třeba vy jako senátor díváte na avizovaný konec koncesionářských poplatků a převedení financování veřejnoprávních médií, tedy České televize a Českého rozhlasu, pod státní rozpočet?
Víte, já učím ve škole v deváté třídě finanční gramotnost. A je mi jasné, že pokud nebudou koncesionářské poplatky, tak to stejně všichni zaplatíme. Myslím si, že tady máme systém, který fungoval, který byl daleko více nezávislý na politice a náladách ve společnosti, takže ekonomicky si nepomůžeme. Na druhou stranu budou média daleko více závislá na politice. A to si přece nepřejeme, zejména v této době.

Proč jsou podle vás veřejnoprávní a nezávislá média v současnosti tak důležitá?
Musíte tady mít nějaké médium, které se opravdu snaží být objektivní. A není zpoplatněno politikou. Vezměte si, že kdyby pozítří například vyhrála volby růžová barva, tak nemůže ovlivnit média a říkat, pojďte hlásat růžovou barvu. Média musí zůstat nezávislá, ať je u moci růžová, modrá nebo červená, jakékoliv barvy. A nesmí být ta média ovlivnitelná, což zaručují koncesionářské poplatky, tedy tento sytém financování, kde jdou peníze přímo od lidí.

Měl byste tedy obavy z avizovaného převedení financování veřejnoprávních médií pod stát?
Určitě a nepřál bych si to. A jak jsem říkal na začátku, vůbec bychom si finančně nepomohli.

Když jste šel před lety do senátorských voleb, jaké jste měl vize, ambice a priority? Vy se pohybujete v oblasti školství, takže to bylo určitě v tomto odvětví.
Ano. Musíme si uvědomit, že tady máme dolní parlamentu, tedy sněmovnu, kde se projednávají zákony. A horní komora parlamentu, Senát, má funkci ony zákony kontrolovat a posuzovat i dle praxe. Já jsem celý život pracoval ve školství, takže jsem měl ambice zastávat hlas školství. Aby někdo, kdo školství rozumí, pracoval v Senátu. Což se mi potvrdilo, protože ne tolik lidí v Senátu školství rozumí. Chtěl jsem ovlivňovat zákony, které se týkají vzdělávání a školství. A myslím, že se to daří, jsou velice aktuální témata, každý měsíc něco řešíme. Teď jsou aktuálními tématy zákaz sociálních sítí pro děti do 15 let, zákaz mobilů ve školách, rámcové vzdělávací programy, stravovací vyhláška, což je velice důležitá věc, jak se ve škole děti stravují.

Jste ředitelem malé školy v Dobřanech uprostřed Orlických hor, do které chodí více žáků, než kolik je obyvatel obce. Čím to je? V čem tví úspěch vaší školy?
Já nevím, to se musíte zeptat dětí. Ale byl to můj cíl. Je to škola, do které jsem sám chodil. Kultura mnoha obcí v pohraničí mnohdy poklesla vystěhováním sudetských Němců a pro společnost to byla tak trochu vyloučená lokalita. A jediná možnost, jak to dát do pořádku, je přes vzdělávání. Tak jsem si řekl, že prostě nechci, aby děti z našich hor měly nějaký handicap ve špatném vzdělávání, že v Dobřanech postavíme světovou školu. To jsme si řekli tak trochu s úsměvem, ale opravdu mohu říct, že škola je moderní a děti se snažíme vzdělávat tak, aby měly šanci v dalším uplatnění. Když jsem školu přebíral, chodilo do ní 72 žáků. Teď je kapacita 179 dětí a další musíme odmítat.

Získal jste jako pedagog či ředitel školy také mnohá ocenění. Je to tedy práce, která vás pořád naplňuje a baví?
Naprosto, já jsem tomu podlehl. Ta ocenění, to je takový bonus. Jsme samozřejmě chlapi, potřebujeme si někdy trošku pohladit ego, když dostaneme nějakou cenu, jsme za to rádi, ale já jsem prostě rád, že je škola plná dětí, které můžeme připravovat na život.

Chodil jste do této budovy jako žáček, je to tedy místo, které se vám prolíná celým životem.
Přesně tak. A chtěl bych změnit některé věci. Přiznám se tady před národem, já jsem jako kluk dostal ředitelskou důtku v ředitelně, ve které teď sedím. Bylo to za to, že jsem odnášel jídlo ze školní jídelny a sypal ho do toalety, protože mi nechutnalo. Měli jsme tam přísnou paní kuchařku, která dbala na dojídání, a tak jsme samozřejmě hledali různé způsoby, jak se jídla zbavit. Tak jsem si pak říkal, že bychom mohli změnit i školní jídelny. Máme nyní švédské stoly, respektive bufetový výdej. Nechtěl jsem, aby traumata s jídlem zažívaly další děti. Takže si teď nabírají samy, co se jim líbí, co jim chutná, a dávají si na talíř tolik, kolik chtějí. A mohou si i přidat.

Takže to bylo jedno z vašich témat v Senátu?
Ano, snažíme se zavést ve školních jídelnách bufetový výdej. Já mám díky Senátu to štěstí, že mohu cestovat po Evropě a zkoumat školské systémy v zahraničí. A tohle je naprosto běžný způsob vydávání stravy v severských školách ve Skandinávii. Tak jsme si říkali, proč to nezkusit u nás. Snažím se, aby to byl standard pro celou Českou republiku. A daří se.

Hodně se v současnosti mluví o zákazu mobilních telefonů při výuce nebo vůbec obecně ve školách. A také o zákazu sociálních sítí pro děti do 15 let.
Zrovna minulý týden jsem to probíral s panem ministrem. Představte si, bylo to i v naší škole. Poslední kapkou bylo, když za mnou přišel jeden rodič a řekl, že dítě ve třetí třídě si prohlíží pornografický materiál. Jak to, že je to v naší škole možné. To bylo v roce 2012. A pak jsme se dostali k tomu, že už v roce 2012 to dítko dostalo chytrý telefon. Tak jsem říkal, že to není možné. A zjistili jsme, že ten třeťáček měl už v roce 2012 vlastní data a koukal se na vlastním telefonu, na co neměl. A to nejde uhlídat. My nejsme výchovný ústav. Škola nemůžeme stát každému dítěti za zády. A tak jsme to už v roce 2013 vyřešili tak, že jsme zakázali mobil o přestávkách. Děti ho mohou využívat při hodinách. Ale aby to nebyl jen takový strohý zákaz, tak jsme nakoupili na chodby klavír, fotbálek, šachy a pingpongové stoly. Aby se děti zabavily jinak. Uběhlo 14 nebo 13 let a tento systém teď chceme zavést v našich školách. Od roku 2021 si to již ředitelé mohou dát do svých školních řádů. Vidíme, že nejlepší systém je zakázat mobily o přestávkách, aby se děti mohly proběhnout a prokrvit si hlavy. A naopak, když je potřeba, aby mobil mohly pod dohledem učitele používat při výuce.

A co zákaz sociálních sítí pro děti do 15 let?
Můžeme se o tom bavit klidně hodinu. Když to ale řeknu zkráceně, na používání sítí vzniká závislost, která se podobá závislosti na alkoholu nebo cigaretách. Minulý týden jsem si dělal statistiku, kolik hodin denně děti tráví u mobilu. Byl pátek a v průměru vyšlo, že už ten týden měly 80 hodin u mobilu. A to se prostě musí řešit. Neříkám, že zákaz to vyřeší. Ale je to jeden výchovný krok. Teď sledujeme, co se bude dít v Austrálii, kde zakázali sociální sítě dětem do 16 let, jaké to bude mít důsledky. Důležité je, jestli to bude první a výchovný krok. Mělo by se to udělat celoevropsky, nejen v naší republice, aby to mělo nějakou váhu. A je to také první krok spolupráce státu s rodiči. Protože pokud to stát zakáže a rodiče nebudou spolupracovat, tak to úspěch mít nebude. Je to velmi důležité téma pro vývoj dětí, ale já bych se přikláněl k omezení sociálních sítí pro děti do 15 let.