Schwarzenberg: Smrtí Jirouse a Havla se stal svět smutnějším

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se koncem loňského roku naposledy rozloučil se dvěma dlouholetými přáteli - básníkem Ivanem Martinem Magorem Jirousem a bývalým prezidentem Václavem Havlem. Obou si velmi vážila i kvůli nim je stále citlivý na dodržování lidských práv.

Odchod obou přátel vás asi hodně zasáhl, že?

Smrtí Martina Jirouse i Václava Havla se stal svět smutnějším. Václav Havel byl náš velký vzor. Už tím, že byl, svou existencí držel člověka při jistých postojích. Nutil nás překonat vlastní zbabělost, vlastní pokušení ulívat se od problémů. Tím, že byl, jsme všichni byli nuceni zasazovat se o lidská práva všude ve světě. Václav Havel měl na nás ohromný vliv. Když upozornil na problém, tak pokud jsme s ním něco mohli udělat, hned jsme to udělali.

Znal jste Václava Havla dlouho. Neschází vám jeho přítomnost?

Samozřejmě, že mi strašně chybí. Chybí mi každý den. Ale s tím se člověk musí vyrovnat. Když jednou v životě takového člověka potkáte, tak už je to zázrak. S Václavem Havlem odešel člověk, který českému národu vrátil důstojnost, člověk, který měl zásadní podíl na získání svobody naší země v roce 1989. Byl nejslavnějším Čechem, uznávaným na celém světě. Více byl vítán v zahraničí, u nás doma bohužel nebyl v posledních letech doceněn. Je to ztráta, kterou budeme cítit ještě dlouho.

Václav Havel sem zvali tibetského dalajlámu, navzdory hlasům, že to poškodí vztahy s Čínou. Kdo pozve dalajlámu ted?

Nebojte se, myslím, že se lidi najdou.

Lidská práva jsou porušována nejen v Číně a Tibetu, ale třeba na Kubě či v Bělorusku. Politické vězně bychom měli podporovat už proto, že jsme život v totalitě zažili i my, že?

Samozřejmě, že ano. Nezapomínejme na politické vězně a bojovníky za demokracii, ať jsou na nejrůznějších místech světa. A pokud možno jim pomáhejme.

Nedávno jste předával syrským lékařům Cenu Homo Homini,kterou společnost Člověk v tísni uděluje bojovníkům za lidská práva. Lékaři v Sýrii operují ve sklepích a garážích zraněné při protivládních demonstracích, a jsou proto vězněni a zabíjeni.

Velice hluboce se skláním před lékaři v syrských městech, kteří se starají o zraněné. Jednou v životě jsem měl možnost vidět operační sál za podobných válečných okolností. Bylo to před dvaceti lety v Náhorním Karabachu. Špitál byl rozstřílený, takže lékaři operovali ve sklepě. Nikdy nezapomenu, jak jsme po strmých schodech lezli dolů. Vlevo dole stál veliký zelený plastikový koš, který se u nás používá na špinavé prádlo. V koši byly uloženy odoperované uříznuté nohy a ruce nebožáků, kteří tam leželi.

Česká republika loni odsoudila brutální útoky syrského režimu proti demonstrantům, vyzvala k zastavení násilí a k dodržování lidských práv. Je udělení ceny jedinou možností, jak pomoci syrským občanům?

Poctili jsme cenou hrdiny, kteří bojují v Damašku, zatímco my tady sedíme v bezpečí. Prosím všechny, aby je podpořili a poskytli jim prostředky, které ke své náročné práci v bojích potřebují. Třeba prostřednictvím společnosti Člověk v tísni nebo ačkoliv jinak. Pomozme, aby tam měli lékaři dostatek léků a aby se dokázali postarat o civilisty, kteří vy vázli a jsou v uprchlických táborech v Turecku. Vím,jaké to je,když se na uprchlíky zapomene. Zažila viděl sem to po maďarské revoluci v roce 1956 i později po roce 1968, když utíkali od nás. I hrdinové potřebují solidaritu. A tu bychom j im měli prokázat.

Boj Syřanů má paralelu s odporem lidí proti totalitě u nás.

Je nutné, abychom se sklonili před vlastností, která nám často chybí. Před od vahou jít do toho, i když nám sousedé a rodina říkají: Nech toho! Přináší  nebezpečí sobě  i nám,ti druzí jsou silnější, můžeš sám být zastřelen. A přesto se postavit moci, to je základ demokracie. Demokracie nikdy nevydrží, pokud není odvaha j i bránit. Zažili jsme to ve vlastní zemi ve 20. století. Demokracie nevydrží, pokud chybí vůle pro svobodu  a právo bojovat. To je rozhodující. Nikoliv paragrafy, které určují, jak by mohla být demokracie ideální, nebo dlouhé diskuse o jejích výhodách. Rozhodující je, že se člověk postaví bezpráví a má odvahu za demokracii boj ovát.

Nechybí nám víc lidí, kteří by hájili lidská práva ve světě?

Ještě na tom nejsme nejhůř. Zvláště od dob Václava Havla a Jiřího Dienstbiera máme spoustu lidí, kteří se za lidská práva ve světě zasazují. Na ministerstvu zahraničí je několik lidí, kteří přišli z Člověka v tísni. Když j e národní sbírka na pomoc obětem v zahraničí, tak jsou Češi poměrně velkorysí. Takže v téhle oblasti bych vůči vlastnímu národu ani tak kritický nebyl. Děláme toho poměrně dost.

Totalitní režim u nás padl, ale v jiných zemích trvá. Jak se dá před jeho nebezpečím varovat a vysvětlit, co je komunismus?

Je těžké komunismus vysvětlovat lidem, kteří ho neprožili. Když ho člověk sám nezažil, jako třeba lidi na Západě, tak neví, o co jde. Někdy s lidmi o komunismu mluvím, ale nepochopí to. Přitom je stále dobré upozorňovat na to, co komunismus je. Jde o ideologii, která byla pro naši zemi velmi zhoubná a napáchala strašné škody. Ti, co se komunismu drželi a kteří zotročili národ, se provinili.

Sice jsme uzákonili, že komunistická strana je zločinecká, ale máme ji stále v parlamentu.

Tomu se nedivím. Například si pamatuji, že ještě dvacet let po roce 1945 měli neofašisté v Itálii stejné procento hlasů. V Německu jsem zažil, jak dlouho se tam držely neonacistické strany. Musely jen přestat používat název nacistické, ale u nás se komunisté smějí jmenovat stejně. Člověk v Německu věděl, které organizace k jaké ideologii patřily. Měly podporu 15 procent obyvatel, asi stejně tolik lidí volí komunisty tady. Je to divné, ale lidé mají stále nostalgii i po otroctví.

Mnoho lidí si myslí, že se české právo pokřivilo až po únoru 1948, ale co rok 1947 a přijatý zákon č. 143/1947 Sb., tzv. Lex Schwarzenberg, kterým rod přišel o majetek na Hluboké?

Když byl Miloš Zeman poslancem ve Federálním shromáždění, řekl, že totalita u nás začala už v roce 1945. Hlubocký majetek byl nejdřív zabaven Hitlerem za války v roce 1940. Strýc Adolf Schwarzenberg už byl v emigraci, protože byl bezprostředně ohrožen, atak s manželkou odjel mimo teritorium tehdejší německé říše. Dne 17. srpna 1940 mu byl veškerý majetek zkonfiskován. Strýc pak žil v emigraci, částečně v Africe a v Americe. Jelikož byl v emigraci, po válce se dostal jeho majetek pod národní správu. Protože mu ho nechtěli vrátit, vznikl nový zákon. V něm se říká, že veškerý majetek doktora Adolfa Schwarzenberga v českých zemích se ve prospěch české země vyvlastňuje. Tak mu ho vyvlastnili. Strýc se už do vlasti nevrátil, protože byl těžce nemocný. Zemřel začátkem roku 1950.

I kvůli zkušenostem s nepravostmi se věnujete politice,že?

Můj zájem o politiku je daný mým dětstvím. Vyrůstal jsem v pohnutých dobách za války v protektorátu. Zažil jsem rok 1945 a velmi živě si ho pamatuji,stejně jako později únor 1948. Během těchto dvou období se ve mně probudilo vlastenectví, které mi zůstalo. Když jste dítětem, kterým se poměrně brzo zabývá politika, začnete sejí zabývat sám.

Václav Havel se po roce 1989 obklopil v úřadě lidmi jako jste vy, Ivan Medek a Pavel Tigrid, lidmi s exilovými zkušenostmi. Člověk v tísni udělil loni Cenu Příběhů bezpráví 2011 věnovanou památce Pavla Tigrida undergroundovému muzikantovi Miroslavu Skalickému - Skalákovi. Vy jste cenu předával.

Oba muži-Pavel Tigridi Skalák opravdu stáli za to. Je mi velkou ctí, že jsem Pavla Tigrida znala bohu díky Skaláka že ještě znám. Pavel Tigrid byl mimořádný člověk, který boj oval proti oběma totalitám, nacismu i komunismu. Překonal sám sebe, někdy propadl hlubokému zoufalství, ale neustal v boji. Byl moudrý, měl srny si pro humor, a mnoho jsem se od něho naučil. Před třiceti lety nás seznámil se Skalákem. Nejen, že byl členem hudebního undergroundu a že už v mladistvých letech rozpoznal lichost policejního režimu, proti kterému se celý život stavil, dokud tady byla totalita. Skalák je totiž symbolem odporu i dnes, protože ani teď neskloní hlavu.

Mnohé přitom svedl pád komunismu k myšlence, že tím u nás skončila doba bezpráví.

Ale i dnes se přece často bezpráví děje. Stále jsme se nesrovnali s bezprávím, které se stalo, nesnažíme se ho odčinit a omluvit se jeho obětem. Málo se snažíme, abychom se bezpráví zbavili. Naopak mnozí z nás se dnes z toho skoro až těší a vesele si žijí. A právě Skalák se ve vesnici, kde žije, tomuhle čecháčkovství postavil. Je to člověk, který ví, že nesvoboda, bezpráví, utlačování, vypuzování lidí ze společnosti a jejich odsouzení neexistují jen v totalitě. Pokušení k bezpráví existuje stále a může k němu docházet ve velkém i malém. Bezpráví se může dít v největším státě na světě i v malé české vísce. Všude ale vyžaduje odvahu se proti bezpráví postavit. A Skalák tu odvahu vždy měl a má, a proto se před ním hluboce skláním. Mám velikou radost, že ho na cenu vybrali zrovna studenti. Rozpoznali, že odvaha vždy se postavit bezpráví, dbát o právo, o souseda a o bližního je velký úkol, který nikdy nezaniká.

Tuhle odvahu měli Ivan Martin Magor Jirous, který kvůli ní prožil osm let ve vězení, a bohužel on už také loni zemřel. Jak na přátelství s ním vzpomínáte?

Není čas na vzpomínky. Měl j sem Martina hrozně rád. Byl hrdina, veliký básník a naprosto upřímný člověk. Což jsou strašně vzácné vlastnosti. Jeho smrt mě překvapila, věděl jsem, zeje nemocný, ale doufal jsem, že to vydrží. Ivan Martin Jirous byl můj letitý přítel. Poprvé jsem ho viděl v Jihlavě, když ho ještě za totality soudili. Jel jsem tam jako pozorovatel Helsinské federace pro lidská práva, abychom ho bránili. Stále vidím, jak ho tenkrát vedli přes dvůr. Hrozně si také cením jeho básní. Překrásnou četbou, které jsem naprosto propadl, jsou jeho dopisy z vězení. Martina považuji za jednu z nejdůležitějších osob posledních 40 let u nás. Při zádušní mši jsem v Kostelním Vydři řekl: Přeji nám, abychom měli to, co bylo dáno Martinovi. Abychom nebyli sebestřední ani lhostejní. Abychom byli studení nebo horcí, ale nikdy vlažní.

Ivan Martin Jirous patřil na Vysočinu a odmítl jít do exilu, kam ho chtěli vyhnat. Kam patříte vy?

Moje kořeny jsou tady v Čechách. Narodil jsem se tu a strávil rozhodující část dětství. Otec mě vychovával k lásce k této zemi, což určovalo celý můj život. Bylo to pro mě vždycky tak samozřejmé, že jsem nepřemýšlel, co mi to přináší. Češství je zkrátka součást mého bytí.

Bez jižních Čech nemohl být ani váš strýc Arnošt Schwarzenberg, který po únoru 1948 odmítl odejít do exilu a byl pak za velezradu odsouzen na 10 let.

Často na něho myslím. Odseděl si tvrdý trest v Jáchymově. Ale nerad o tom vyprávěl. Vzpomínám na něj pokaždé, když koncem května jezdím na muklovskou pouť do Jáchymova. Strýc Arnošt byl opravdu jedinečný, nikdy nechtěl oděj ít z vlasti. Když už byl v 70. letech v důchodu, dostal konečně povolení a mohl vycestovat ke své dceři do zahraničí. Zastavil se také na pár dní u mě. Zval jsem ho,aby u mě zůstal, ale ani ho nenapadlo. Nechtěl, vždycky říkal: Patřím do jižních Čech, a vrátil se do Písku. Bez Otavy a kraje kolem ní zkrátka nemohl být. Dokud mohl, tak chodil pěšky z Písku dvacet kilometrů třeba na Zvíkov nebo i jinam. A to mu bylo sedmdesát let.