Moldan: Trochu ukřičené jaro

Komentář experta na životní prostředí Bedřicha Moldana

Ekonom Miroslav Zajíček na těchto stránkách napsal, že kniha Meze růstu „je mylná v každém svém písmenku“. (Konec temných proroků, Orientace 3. 3. 2012). Snažil se i přesvědčivě argumentovat. V jednotlivostech má nejspíš pravdu. V tom zásadním se ovšem mýlí on, nikoli kniha.

7. 4. 2012

Nastalo zvláštní ticho. Ptáci – například – kam se ztratili? Jenom ticho leželo nad poli, háji a mokřadem…. Žádná kouzla, žádný útok nepřátel neumlčely znovuzrození života v zasaženém světě. Způsobili to sami lidé, napsala Rachel Carsonová před padesáti roky ve svém slavném Mlčícím jaru. Dramaticky tak upozornila na vážné nebezpečí, které hrozí životnímu prostředí kvůli neuváženému používání toxických pesticidů, zejména DDT.

Méně poetickým, ale stejně varovným tónem se k ní později připojili skandinávští vědci, když zdokumentovali, proč na severu Evropy masivně hynou ryby v jezerech a chřadnou lesy: kvůli emisím síry a dusíku z Anglie, Německa i Československa, jež putují stovky a tisíce kilometrů daleko a způsobují kyselé deště, které ničí přírodu ve Švédsku či Norsku.

Události, o kterých jsme až do té doby byli zvyklí uvažovat izolovaně, rázem přerostly v mozaikový obraz celkového ohrožení. Právě tenhle naléhavý pocit dal pak vzniknout mottu „Pouze jediná Země“, jež v červnu 1972 provázelo historickou Konferenci OSN o životním prostředí. Včetně její závěrečné zprávy, podle níž „v dějinách bylo dosaženo bodu, kdy musíme na celém světě usměrnit své aktivity“, protože „v důsledku nevědomosti nebo nevšímavosti můžeme způsobit masivní a nevratné škody pozemskému prostředí, na němž závisí náš vlastní život a jeho kvalita“.

Špunt na konci roury Ta konference byla v mnoha ohledech úspěšná. Přinesla velké probuzení: právě pod dojmem z ní začaly vznikat zákony na ochranu životního prostředí. Komíny elektráren se rozrůstaly o různá filtrační zařízení a odpadním vodám z měst i továren se do cesty začínaly pomalu stavět výkonné čistírny.

Meze růstu manželů Meadowsových, (vyšly několik týdnů před zahájením konference), však požadovaly mnohem víc. Technická zařízení „na konci trouby“ podle nich nemohou stačit, byť jsou jistě účinné. Problém má totiž hlubší kořeny a je proto třeba soustředit se na ně.

Znečišťování, poškozování přírody a rychlé vyčerpávání zdrojů je pevně svázáno se samotným hospodářským procesem, který s sebou nutně nese environmentální devastaci. Nejde jen o nedbalost či zastaralé technologie, ale o podstatu.

Meze růstu proto požadovaly, aby ochrana životního prostředí byla založena šířeji a důkladněji než jen na omezujících opatřeních. Žádaly jinými slovy to, co je dnes známo pod heslem udržitelný rozvoj. Tedy přístup, který „zajistí naplnění potřeb současné generace, aniž by byla ohrožena možnost naplnit potřeby generací příštích“, jak byl pak v roce 1987 přesně definován ve zprávě OSN nazvané Naše společná budoucnost. Důkladný recept, jak takového záměru dosáhnout, přinesla mohutná tisícistránková Agenda 21, slavnostně přijatá více než stovkou hlav vlád a států na historicky největším „Summitu Země“ v Riu de Janeiro v červnu 1992.

Všichni doufali, že zásadní otázky jsou tím vyřešeny a „duch Ria“ přinese kýženou harmonii ochrany životního prostředí a rozvoje. Místo toho ale přišla studená sprcha v podobě nenápadného „Zvláštního zasedání Valného shromáždění OSN“ v červnu 1997, podle nějž „stav životního prostředí se nadále zhoršil a významné environmentální problémy jsou součástí socio-ekonomické struktury zemí ve všech regionech“. Všechny možné technologie, zákony, summity a úmluvy zkrátka žádný zlom nepřinesly. S čestnou výjimkou úspěšné dohody na ochraně životně důležité ozonové vrstvy Země.

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) přinesl nedávno podrobnou analýzu současných globálních „megatrendů“, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) publikovala zase Globální výhled životního prostředí do roku 2050. Obě práce shodně konstatují, že za poslední období svět prošel dramatickým, a navíc neustále se zrychlujícím vývojem. Od začátku 70. let vzrostla světová populace z necelých čtyř miliard na dnešních sedm a objem světového hospodářství se ztrojnásobil. O rychlém růstu prosperity svědčí i růst průměrné doby dožití: za poslední dvě dekády se zvýšila o čtyři roky. Je to především dáno lepšími životními podmínkami: Celková produkce potravin stoupla o 45 % a spotřeba masa na osobu a rok se zvýšila o čtvrtinu. Základní ekonomický indikátor HDP se pak zvýšil v celosvětovém měřítku o rovné tři čtvrtiny!

Právě tenhle vývoj s sebou však zároveň přinesl i růst spotřeby primárních energetických zdrojů o 40 procent a nerostných surovin o procent 41. A spolu s tím se také přirozeně zhoršila světová environmentální situace: Již dnes jsou jasně patrné ničivé důsledky zrychlující se změny klimatu, k níž významnou měrou přispívá rychle rostoucí emise skleníkových plynů, především oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv. Kdo má málo, tomu uberou...

Od roku 1992 se objem těchto emisí zvýšil o 36 procent a jeho koncentrace v atmosféře bezmála o desetinu. Teplota ve světovém průměru stoupla o 0,4 stupně, přičemž deset vůbec nejteplejších let jsme naměřili v období od roku 1998. K tomu připočtěme, že hladina moří stoupá každý rok o 2,5 milimetru, ubývá polárních ledovců (nejvýrazněji v Arktidě) a zmenšují se i ledovce horské – zvláště v Himálaji a Andách, kde představují kriticky důležité zdroje sladké vody, jejímž nedostatkem může už za života našich dětí trpět bezmála každý druhý obyvatel planety.

Akdyž už jsme u té vody: s rostoucím obsahem CO2 v ovzduší souvisí i okyselování vody v oceánu, a pokud se bezprostředně nepodniknou výrazné kroky, změna klimatu přinese v příštích čtyřech dekádách oteplení v průměru o 3–6 oC, což je podstatně více, než s čím počítají plánovaná adaptační opatření zaměřená na zvládání sucha, mimořádných událostí (bouře, povodně), zvýšení hladiny oceánu či nedostatku vody.

Ano, ten výčet už jistě působí únavně, přesto je třeba si k tomu všemu ještě připomenout, že v důsledku zvýšené zemědělské produkce (včetně rychlého rozmachu pěstování bioenergetických plodin) se lesní pokryv planety od roku 1992 zmenšil o 300 milionů hektarů. Lesa tedy za dvacet posledních let zmizela celá jedna Argentina, a to ještě o něco zvětšená!

Planeta pod tlakem A pak tu máme ještě zvláštní kontrapunkt. Průměrná délka života se sice opravdu prodlužuje, zároveň však přibývá i předčasných úmrtí v důsledku znečištěného prostředí. Zvláště v Číně, Indii a dalších rychle se rozvíjejících zemích, kde roste objem vyráběných chemikálií, jejichž vliv na zdravotní stav není uspokojivě prozkoumán. Podle dosavadních zkušeností přitom může být nečekaný a závažný, jak ukazuje třeba odhalení, že široce rozšířené ftaláty působí jako zhoubné endokrinní disruptory.

Tady nejde o žádné apokalyptické malování temných mraků. Neblahou situaci potvrzují závěry významných studií a vědeckých konferencí z poslední doby. Miléniové hodnocení ekosystémů (2005) zjistilo, že úroveň životně důležitých služeb, které nám poskytuje příroda, se výrazně snižuje v důsledku pokračujícího poškození snad všech světových ekosystémů.

Johan Rockström se spolupracovníky ze Stockholm Resilience Center dospěl v roce 2009 k závěru, že některé z planetárních hranic vymezujících environmentálně bezpečný prostor pro lidské aktivity jsou již významně překročeny. Takovou situaci vystihuje koncepce antropocénu, s níž přišel laureát Nobelovy ceny Paul Crutzen. Tímto termínem charakterizoval zásadně novou situaci lidstva, jehož technické síly založené na vědeckém poznání a umocněné mohutným hospodářským rozvojem posledních dvou století vyrovnávají, nebo dokonce předčí síly přírodní. Jak říká Crutzen: „Už neplatí protiklad my a příroda. Jsme to teď my, kteří rozhodujeme o tom, co celá příroda je a co bude.“ Vážná varování zopakovala a zdůraznila také v Londýně právě skončená velká konference Planet under Pressure.

Je smutnou ironií, že na tuto zásadně změněnou situaci dnešního lidstva a jeho „jediné planety“ vlastně zareagovala již před drahnou dobou ona Stockholmská konference. Všechny významné mezinárodní a mezivládní organizace od OSN přes OECD po Evropskou unii považují od té doby koncept udržitelného rozvoje za jeden ze svých hlavních cílů. Přesto všechny významnější analýzy z poslední doby konstatují, že rozvoj ani globálně, ani v žádné zemi nemá udržitelný charakter.

Ke stejnému závěru dospěla i OSN, a pokouší se proto nyní o zásadnější změnu kurzu. Plánuje uspořádat nový velký summit nazvaný Rio+20, který by měl mít dvě základní témata: zelenou ekonomiku v kontextu udržitelného rozvoje a odstranění chudoby. A jak by se toho mělo dosáhnout? Recept v zásadě zformulovala už OECD.

Ta navrhuje ohodnotit a ocenit přírodní zdroje a služby ekosystémů a učinit je součástí tržních mechanismů. Rovněž požaduje, aby byly odstraněny dotace škodlivé pro životní prostředí – například ty, které pomáhají výrobě elektřiny z fosilních paliv. Volá i po tom, aby byla „podstatně zvýšena účinnost“ všech technologických zařízení a dožaduje se také „podpory pro zelené inovace a technologie“.

Nelze si představit, že téměř dvě stovky členských států OSN se dokáže shodnout na takovýchto závěrech. Zejména skupina 130 rozvojových států zvaná G77 a Čína určitě nepřizná, že takové nástroje by bylo všude třeba uvést v život. Místo toho budou po vyspělé části světa žádat „nové zdroje financování“, ačkoliv některé z nich už nyní mají k dispozici, spíše než krizí oslabené tradiční ekonomiky. A ačkoliv se o efektivitě rozvojové pomoci raději nemluví.

Tahle skupina bude nepochybně oddalovat zavedení a dodržování environmentálních norem a dožadovat se transferu šetrných technologií za co nejvýhodnějších podmínek. Konkrétní postupy, i když jsou v principu správné a mohly by nepochybně přinést všeobecný prospěch, totiž vždycky znamenají ztrátu nebo alespoň riziko pro některou zemi nebo zájmovou skupinu. Střetávají se rovněž bezprostřední, krátkodobé zájmy s dlouhodobou globální perspektivou. Starší antropocén Výsledky Ria+20 nejspíše nebudou nijak oslnivé. Přesto lze doufat, že budou znamenat důležitý krok na obtížné cestě k naplnění ideálu udržitelného rozvoje. Samotná příprava už přinesla mnoho cenných příspěvků k tomuto úsilí, do něhož se vedle vlád intenzivně zapojil i soukromý podnikatelský sektor a místní samosprávy. Přes veškerou kritiku summitů a prázdné rétoriky nelze popřít, že určitý pokrok je přece jen viditelný. A to navzdory tomu, že transformace společenského a ekonomického vývoje na „udržitelnou trajektorii“ je mimořádně obtížný manévr.

Paní Gro Harlem Brundtlandová ve svém projevu při zahájení Summitu Země v roce 1992 přirovnala tuto transformaci k tak obrovské proměně, jakou byla zemědělská revoluce. Ta, jíž skončila starší doba kamenná – a jejímž plodem je naše současná civilizace.

Bedřich Moldan
profesor Univerzity Karlovy v Praze, člen TOP 09

Lidové noviny, 7. 4. 2012, Rubrika: Orientace/polemika, str. 28

Štítky