Evropská komise představila návrh na snížení emisí skleníkových plynů v den, kdy teploty v Bruselu přesáhly 35 °C. Je to výmluvná připomínka, že globální oteplování není problémem teoretickým či akademickým, ale vážnou a reálnou hrozbou. Stalo se to zároveň v době, kdy se zdá, že celosvětové úsilí začíná nést ovoce a světové emise zvrátí trend rychlého růstu.
To, že byl cíl předložen pro rok 2040, není náhoda. Jde o důsledek platného unijního klimatického zákona. A je to také nezbytný krok pro to, aby EU jakožto jeden ze signatářů pařížské klimatické dohody (kterou podepsalo 195 zemí, z nichž pouze tři ji neratifikovaly a jediná země, USA, aktuálně prochází procesem opětovného vystoupení) předložila na podzim svůj závazek pro rok 2035.
Cíl pro rok 2040 není jednoduchým „polovičním“ mezistupněm mezi závazkem snížit emise o 55 % do roku 2030 (v porovnání s rokem 1990) a dosažením uhlíkové neutrality v roce 2050. Právě „poslední míle“, tedy změny potřebné k dosažení plné klimatické neutrality v letech 2040 až 2050, budou nejnáročnější (a zřejmě i nejnákladnější) etapou dekarbonizace.
Naopak snižování emisí v následující dekádě, tedy po roce 2030, bude snazší a bude stavět na již realizovaných investicích a dostupných, často velmi efektivních technologiích. Je tedy logické, že do roku 2040 bude možné snížit emise levněji a rychleji, a proto by zde měla proběhnout velká část potřebných změn.
Osobně však považuji cíl 90 % za hodně vysoký, což myslím chápe i komise. Proto se tuto dříve avizovanou hodnotu rozhodla zprůchodnit tím, že znatelně rozvolňuje podmínky pro její dosažení. Cíl tak nelze jednoduše srovnávat s cílem 55 % pro rok 2030. V příští dekádě se budou do bilance započítávat i negativní emise a možnost snižovat emise prostřednictvím projektů mimo EU, což znamená, že skutečný závazek bude ve výsledku nižší.
Konkrétní posuzování toho, zda návrh komise představuje dobrý kompromis, teprve začíná. Jako racionální vnímám rozhodnutí „vpustit do hry“ negativní emise, protože ty nepochybně sehrají významnou roli v příštích letech. Větší pochybnosti mám právě o systému kreditů. Jako transparentnější se mi jeví jejich vypuštění a snížení hodnoty samotného cíle. Již nyní je však zřejmé, že hlavní roli v dalších měsících sehraje politika, ačkoli by měla stát na důkladném ekonomickém zhodnocení.
Diskuse by ale měla zohledňovat nejen zmíněné právní závazky, ale i škody, které by s sebou nečinnost při snižování emisí přinesla. Klíčovým faktorem je také riziko, že Evropa zaostane v technologickém vývoji. Pokud se unie neshodne na cíli pro rok 2040, nebude jen obtížné dosáhnout dohody o závazku pro rok 2035, který je součástí Pařížské dohody, ale také nastavit konkrétní politiky s tím spojené, jako je například systém emisních povolenek. Absence dohody by zároveň zkomplikovala a pravděpodobně odložila rozhodování firem o investicích, což by mohlo zpomalit růst ekonomiky a ohrozit konkurenceschopnost.
Z pohledu České republiky vnímám jako pragmatický přístup méně se soustředit na blokování návrhu a více na to, aby si průmyslově silné země udržely silnou podporu EU pro dekarbonizaci svého průmyslu – tak, jako je tomu dnes. Tedy aby z evropských prostředků mohlo pokračovat například modernizování energetiky, teplárenství a dalších klíčových sektorů ekonomiky. A samozřejmě aby prostředky vybrané například pomocí ETS2 či další unijní zdroje stoprocentně a efektivně podpořily snižování spotřeby fosilních paliv zejména u ekonomicky slabších domácností. Tedy postupovat jinak než v minulosti.
Současná politika je v mnoha oblastech rozdělená do nesmiřitelných táborů. Jeden z nich v Evropském parlamentu pravděpodobně bude požadovat odmítnutí návrhu či oslabení, možná i zrušení dnes platných cílů. Druhý tábor bude zřejmě naopak málo nakloněn jakýmkoli úpravám návrhu, byť by šlo o menší snížení cíle spojené s vyšší transparentností, například spojené s vyloučením zahraničních kreditů. Byla by to škoda, protože možná právě tento přístup by mohl fungovat politicky, ekonomicky i klimaticky.
Názory typu „teď není čas“, „je to příliš drahé“ nebo „proč zrovna my“ považuji za esenci neodpovědnosti. Takový přístup by přenesl obrovské náklady a škody na budoucí generace. Odpovědní politici by s touto cestou neměli hazardovat.
Komentář ekonoma a europoslance TOP 09 Luďka Niedermayera pro Hospodářské noviny.
