Konečně. Kolik papíru bylo popsáno, knih vytištěno a slovních soubojů vybojováno v diskuzích o smyslu a směřování českých dějin. Stačila jedna oranžová volební kampaň a spory jsou u konce. Nebozí Pekař, Nový, Goll či Třeštík - diskutovali planě a konzultovali nesprávné lidi. Proč nezavolali reklamním agenturám nebo se nestavili na slovíčko u přátel z Lidového domu? Vždyť je to tak jasné. Generace našich předků pracovaly a střádaly jen proto, aby se část jejich potomků měla v roce 2010 a 2011 s co nejmenší námahou co nejlépe. Co se nahospodařilo, to rychle projezme a propijme, odměňme se třiceti korunami za návštěvu lékaře, povozme se zdarma autobusem, a když nahospodařené projíme, půjčme si - po nás ať přijde potopa. Všechno se zdá jakoby samozřejmé. Silnice se opravují, sanitky jezdí - proč se starat? A proč bych měl platit za pět minut strávených v ordinaci?
Aby si „obyčejný člověk" doma zatopil, stačí doslova hnout prstem a otočit kolečkem spínače. Dříve musel alespoň sbírat dříví a štípat louče. Nějak se v pokřiku okolo placení u lékaře a laciné elektřiny zapomnělo na důležitou věc: Na to, že „obyčejný" (ale stejně tak neobyčejný) člověk nemá sebemenší zásluhu na tom, že po ulicích jezdí sanitky, že v drátech proudí elektřina, že mu doma vytrvale září obrazovka televize či monitoru. Přesto jsme neustále utvrzováni v mylném domnění, že na to všechno máme nárok, právo konzumovat vše až do úplného zničení. Tento nárok nezískáme tím, že jsme se zde narodili nebo hůř, že nám ho mocichtivý demagog podsune. Právo užívat výsledky práce předchozích generací získáme jedině tím, že se zapojíme do řady bezejmenných Čechů, kteří se narodili, vzdělávali, založili rodinu, kterou vlastními silami uživili a pokojně zemřeli. Není přece možné si myslet, že TEĎ je vše hotové, že se stalo něco, co nás opravňuje k žití na dluh. Buďme alespoň trochu pokorní...
Kde se stala chyba? Možná už ve škole - vždyť ještě volí generace, kterým učitelé nesměli vštěpovat do hlav to nejpodstatnější - samostatnost a zodpovědnost.
To, že je můj soused bohatší ještě neznamená, že já jsem chudák. Nikdy v historii se nežilo v našich končinách tak lehce a bezpečně tak ohromné skupině lidí. To by měli mít na paměti všichni, kteří při balení na dovolenou u moře poslouchají zlovolné řeči o tom, jak těžký mají život. Užíváme standard, o jakém se většině opravdu chudých lidí jen zdá. Součástí onoho standardu je dostupná a třeba i placená zdravotní péče. Mějme to na paměti ve chvíli, kdy nás otylí ideologové budou napouštět svými jedovatými řečmi a tvrdit, že je důležitější ušetřit si drobné na pivo než na doktora.
