Nedávno jsem se procházela v parku se svým půlročním synem v kočárku a z vycházky jsem si přinesla nepříjemný zážitek, o kterém jsem se nakonec rozhodla napsat tento článek. Při procházce přede mnou kráčela skupinka dětí, věk okolo 12ti let. Dvě děvčata a dva chlapci. Na stromě před nimi visel jakýsi leták (který tam možná neměl být, ale o tomto tento článek není), děti si jej prohlížely a asi ne úplně záměrně jim leták zůstal vytržený v rukou. Chvíli jej četly, držely v ruce a pak asi konstatovaly, že jim na nic není a uprostřed cesty ho jen tak vyhodily za hlavu. Papír o velikosti A4 v plastovém obalu zůstal ležet na cestě. Nemusím asi vysvětlovat, že to je kámen toho úrazu a důvod, proč píšu, tento článek. Nelíbilo se mi, že papír jen tak odhodily na zem, ačkoliv 30 metrů před nimi byl odpadkový koš, kam mohli nehodící se papír pohodlně odhodit… prostě ho jen tak hodily za hlavu… Upozornila jsem tmavovlasou slečnu, která leták odhodila, aby ho sebrala a hodila do koše. Nejdříve tak učinila, ale asi po 20ti metrech usoudila, že přeci nebude poslouchat nějakou „pí…“ a papír znovu odhodila. Pak se dala celá skupinka na útěk, asi se bály, že bych je mohla kousnout… Samozřejmě tahle zbabělost mě trochu pobavila, tak jsem ještě zahrála, že si děti fotím, aby se alespoň pořádně na tom čerstvém vzduchu za odměnu proběhly..:-)
Papír jsem zvedla a sama vyhodila do odpadků. Co mě ale mrzelo, a co už jsem považovala za hranice dětského lumpačení byl fakt, že celá skupinka po chvíli zbaběle už z notně vzdáleného koutu parku na mne pokřikovala, „hej ty v té modré bundě se zeleným kočárem… jsi pí…“ no raději to slovo ani nepoužiji, protože než aby se děti zastyděly a přemýšlely, že to možná asi přeci jenom neměly dělat, ještě našly odvahu se „mstít“…
Tenhle fenomén pozoruji posledních několik let, co žiji v Praze a musím říci, že pomyslné hranice „neslušného“ chování se každý rok posouvají. Když ve 12ti letech děti jednají takhle, jak se budou chovat asi tak za 10 let? Neuvidíme je náhodnou na Primě v Krimi zprávách coby zloděje nebo něco horšího?
Jako malí jsme také lumpačili, taky jsme zdrhali před dospělým, co se nám chystal vyhubovat, ale nikdy jsme si netroufli se k němu otočit a začít na něj vulgárně pokřikovat a nadávat mu. To nám prostě svědomí nedovolilo…
A tak už dost toho lamentování, co tedy čekáme od našich dětí? Já čekám to, co jsem dostala od svých rodičů a prarodičů… slušné vychování, úctu, respekt a znalost hranice mezi dobrým a zlým. A taky touhu neházet věci „za hlavu“.
Jak dnes vychováme svoje děti, tak se jednou ve stáří budou chovat k nám a tak vychovají oni svoje děti. Strašně nerada bych, abychom si jednou na procházku do parku museli brát zbraň…
Jsem čerstvá matka a hrozně moc si přeji vychovat syna podle svých ideálů. Je mi jasné, že vliv na něj bude mít i ostatní okolí a tak si moc přeji, aby i jeho kamarádi, byli slušně vychovaní a nemusel se za své slušné vychování v kolektivu stydět… maminky a tatínkové, prosím pomozte mi vychovat nám dobré kamarády.
Lenka Kotková
