Skupině Ztohoven se nepodařilo najít díru v systému, ale před ním. Zákon totiž umožňuje, aby si každý fotku na občanku donesl sám. Proč taky ne, když mnohdy po 10 letech je na obrázku úplně jiný člověk, který svou původní podobou dobře baví široké okolí. Nejde tedy o zbourání informačního systému, ale debatu, zda právě fotka je to, co nás identifikuje a jak je tento identifikátor „hlídán“ (v době zanášení biometrických údajů pro identifikaci).
Dvanáct umělců doneslo na úřad fotky, které vznikly průnikem dvou fotografií (vlastní a jiné) a získalo občanku, se kterou volili, ženili se, svědčili a navštívili Čínu. Když se ve veřejném prostoru přiznali, zasáhla policie a občanKy jim sebrala, nyní se soudí o vrácení těchto dokladů. Bez ohledu na originální myšlenku, že výklad uměleckého počinu dává soud – běžná praxe v případě Ztohoven – otevřeli autoři debatu o tom, co nás vlastně definuje a jak platné jsou identifikační systémy, které se tak zpřísnily zejména po událostech ze září 2001.
Symbol obviněného, kterému v ostrém světle policejních zářivek snímají otisky prstů a zavádějí jej do evidence (tedy jednou provždy jej značkují jako lumpa), se stal „normální“ situací, kterou si prožily stovky občanů žádajících o pas. Na letištích jsme svlékáni, zouváni a pečlivě kontrolováni, a to bez ohledu na novináře, kteří občas pronesou něco jako bazuku, aby bylo o čem psát. Ale k čemu jsou rozsáhlé databáze, když ani nejsme schopni zkontrolovat, zda fotografie patří subjektu, který se dokladem prokazuje?
Napadení mašinérie z hlediska celého systému je vždycky zaznamenáníhodné. Vinu nelze jednoduše hodit na úředníka, který si záměny nevšiml. Řešení? Třeba investice do web kamer nebo využití těch, které na úřadě již jsou v souvislosti s pasy. Ale počítejme i s dopadem - žádné „vymazlené“ fotky od profesionálů a s tím související pokles obratu u fotografů a ve zpovědnicích v nákupních střediscích.
Nepochybně se objeví úvaha o tom, že mnohdy stačí na začátku málo. Ale taky o tom, že možná nás při výměně občanky úředník pošle pro jinou fotku. A také úvaha o naší elektronické identitě, která možná bude spojovat více informací než obrázek obličeje. A pak už jen myšlenku, že období, kdy nás definovala naše měnící se tvář, po zhruba 100 letech skončilo a nastává nová doba, kdy tento „faktor“ nebude důležitý. Protože tvář nejsem já…
Ale to už jsme úplně jinde a možná přesně tam, kam nás umělci ve veřejném prostoru chtěli dostat. A možná pro otvírání tohoto prostoru je i důležitý soud, který o vrácení občaneK jedná, byť je to celé tak trochu absurdní.
dsl.cz, 18. 6. 2011
