Zatímco se veřejná debata utápí v hlučné válce mezi Hradem a Petrem Macinkou, jeden zásadní problém zůstává ve stínu. Nevyřešený střet zájmů premiéra Andreje Babiše. Nezmizel. Jen se na něj zapomnělo. A právě to je nebezpečné. Protože stát, který si zvykne přehlížet střet zájmů u svého premiéra, přestává být státem pravidel a stává se státem výjimek.
Když byl Andrej Babiš jmenován premiérem, zazněl jasný slib: „Střet zájmů bude vyřešen rychle a jednoznačně.“ Prezident jasně řekl, že očekává řešení, které obstojí doma i v zahraničí. Veřejnost očekávala totéž. Místo toho jsme dostali formální minimum. Přesuny majetku mezi strukturami, svěřenské fondy, které už jednou Evropská komise označila za nedostatečné, a nyní otevřenou debatu o tom, že Agrofert má po odchodu z politiky připadnout rodině. To není řešení střetu zájmů. To je jeho odkládání a přebalování.
Zatímco se veřejnost dívá s pohoršením na arogantní jednání ministra Macinky vůči prezidentovi, tak vláda schválila program za 250 milionů korun, z něhož mohou profitovat firmy z holdingu Agrofert. Bez velké debaty. Bez jasného vysvětlení. Bez citlivosti k tomu, že právě střet zájmů je důvodem, proč Česko v minulosti čelilo vracení evropských dotací a mezinárodní ostudě. Tohle je přesně ten moment, kdy by měl premiér říct: „Tady ne. Tady se stáhnu. Tady musí být nula pochybností.“ Nestalo se.
Někdo může namítnout, že máme jiné starosti. Bezpečnost, zahraniční politiku, vnitropolitické napětí. Ano, máme. Střet zájmů premiéra ale není vedlejší téma. Je to základní test důvěry ve stát. Zda pravidla platí pro všechny, zda veřejné peníze nejsou nástrojem moci, zda podnikatelé soutěží na svobodném trhu, nebo s politikou. Pokud tento test znovu neuděláme, všechna ostatní témata se rozpadnou sama.
Je pochopitelné, že konflikty kolem prezidenta přitahují pozornost. Jsou emotivní, osobní, mediálně vděčné. Ale politická mlha nesmí zakrýt podstatu problému. A podstata je jednoduchá.
Nejde o osobní útok. Nejde o ideologii. Jde o elementární pravidlo demokratického státu, kdy politická moc nesmí sloužit soukromému byznysu, a to ani zdánlivě, ani skrytě, ani „dočasně“.
Pokud se dnes spokojíme s tím, že se o střetu zájmů nemluví, protože máme hlasitější konflikt jinde, zítra se nemůžeme divit, že lidé nebudou ještě více věřit politikům, podnikatelé nebudou věřit férovému trhu a demokracie ztratí pevnou půdu pod nohama.
Střet zájmů nezmizel. Jen se na něj na chvíli zapomnělo. A to je možná ještě horší, než kdybychom se o něm hádali každý den.
