Cesta do pekel, popření charakteru českého státu a otevření Pandořiny skříňky, které udělá z restitucí nekonečný proces – tak je opozicí a mnoha dalšími opakovaně vykreslován návrh zákona o vyrovnání s církvemi.
Třešinkou na dortu je pak strašení prolomením restituční hranice 25. února 1948 a otevření prostoru nejen pro restituci šlechtických majetků, znárodněných v letech 1945 až 1948, ale i dalších kolaborantů, zrádců a samozřejmě sudetských Němců, kteří nesmějí chybět v žádném katastrofickém scénáři. Je takový pohled na předložený návrh zákona oprávněný? Jsem přesvědčena, že nikoli.
Věcnou argumentaci proti zákonu, pokud se o ní dá vůbec hovořit, lze rozdělit do dvou skupin. První vychází z posudků, podle kterých církev majetek už od josefínských reforem fakticky nevlastnila, neboť byla v nakládání s ním omezena požadavkem státního souhlasu.
Existenci omezení pro nakládání s církevním majetkem v minulosti nikdo nezpochybňuje. Nelze z ní ale dovozovat, že církev vlastníkem majetku nebyla. Lze pouze konstatovat, že omezena byla dispoziční práva, přičemž omezení dispozičních práv a zbavení majetkových práv je něco úplně odlišného.
Stejně tak neplatí úvaha, že pokud byly církve v minulosti korporacemi veřejného práva, jejich majetek měl veřejnoprávní povahu, a proto jej nelze vydat církvi, která už veřejnoprávní povahu nemá. Listina základních práv a svobod jasně říká, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z tohoto pohledu je zřejmé, že nic jako veřejnoprávní majetek fakticky ani neexistuje.
Odpůrcům zákona o církevních restitucích je třeba přiznat jednu věc. Předložený návrh není ve skutečnosti zákonem restitučním, neboť restituce znamená návrat k původnímu stavu. Tento zákon se k němu plně nevrací. V tom však nijak nevybočuje z předchozí restituční legislativy. Vždy šlo o nápravu jen některých majetkových křivd, nikdy nebylo možné nastolit původní stav.
Zásadním vybočením z dosavadní restituční praxe by naopak bylo, pokud bychom v případě církevních restitucí nevycházeli z principu nápravy křivd, ale z úvah, zda si restituent majetek zaslouží. To se totiž v minulosti v rámci restitučních zákonů nikdy nestalo.
A zde jsme u kořene druhé skupiny argumentů proti řešení církevních restitucí. Argumentů, které vlastně ani argumenty nejsou. Vycházejí totiž z předsudků o zlé církvi, která má právo „tak akorát mlčet a být chudá“. Proto tvrdím, že problém církevních restitucí ve skutečnosti není problémem právním. Ze všech těch účelových právních posudků jako sláma z bot čouhá ideologická předpojatost, nechuť k církvím a církvi katolické zvláště.
Ve skutečnosti jde pouze o hledání zástěrky pro názor, že komunisté dobře udělali, když jí majetek zabavili, a „my přece nebudem takoví hlupáci, abychom jí ho vraceli“. Co na tom, že se tak pošlapou principy právního státu.
Právo, 13. 6. 2012, strana: 6, rubrika: Publicistika
