Kdyby podnikatel zjistil, že jeho firma utrácí víc, než si může dovolit, má několik možností. Může hledat úspory, zvýšit příjmy nebo změnit priority. A pak existuje ještě jedna: přepsat si vlastní pravidla a prohlásit, že problém je vyřešen. Firma by kvůli tomu nezačala hospodařit lépe. Jen by si přestala přiznávat, že problém má.
Poslanecká sněmovna nyní hlasy koaličních poslanců přehlasovala veto prezidenta Petra Pavla a definitivně schválila změnu pravidel veřejných rozpočtů. Prezident zákon vetoval mimo jiné kvůli obavám o dlouhodobou udržitelnost veřejných financí a oslabení parlamentní kontroly. Nejde přitom jen o další spor vlády s opozicí o výši schodku. Jde o mnohem důležitější otázku. „K čemu máme pravidla rozpočtové odpovědnosti, pokud je ve chvíli, kdy začnou vládu skutečně omezovat, jednoduše změníme?“
Žádná vláda nemá ráda fiskální omezení. Každá má své priority a sliby a vždy se najde dost věcí, na které by stát mohl vydat další miliardy. Právě proto rozpočtová pravidla existují. Nemají zakazovat investice ani požadovat vyrovnaný rozpočet za všech okolností. Mají nutit politiky dělat tu nejtěžší část jejich práce. Vybírat priority!
Chceme dát více na obranu? Řekněme, kde na to vezmeme. Chceme rychleji stavět dálnice a železnice? Výborně. Rozhodněme ale, zda omezíme jiné výdaje, zvýšíme příjmy, nebo investici vědomě zaplatíme dluhem. Pravidla mají největší hodnotu právě tehdy, když vládu nutí k nepříjemným rozhodnutím. Pokud je dodržujeme jen tehdy, když nám vyhovují, nejsou to pravidla. Jsou to doporučení.
Část novely má legitimní důvod. Český fiskální rámec se přizpůsobuje novým evropským pravidlům. Vláda k tomu ale přidala významné výjimky. Zvláštní zacházení s obrannými výdaji nad dvě procenta HDP se prodlužuje až do roku 2036. Nová výjimka se do roku 2036 vztáhne také na infrastrukturní projekty uvedené v příloze liniového zákona, přičemž tato výjimka nemá stanovený celkový finanční strop. A při zhoršené bezpečnostní situaci bude moci vláda zvýšit schválené výdaje státního rozpočtu až o deset procent. Je ale důležité dodat, že tyto dodatečné prostředky mohou směřovat pouze na obranné výdaje České republiky vykazované podle metodiky NATO.
Při letošním objemu výdajů jde teoreticky o prostor zhruba 243 miliard korun. Neznamená to, že vláda automaticky vytvoří o 243 miliard vyšší schodek. Ukazuje to ale rozsah prostoru, který novela otevírá. Výjimka přitom nevytvoří jedinou novou korunu. Pokud postavíme železnici za dvacet miliard a její výdaj vyjmeme z fiskálního limitu, železnice nezačne stát nula korun. Stát těch dvacet miliard stále musí vybrat, ušetřit jinde, nebo si je půjčit.
Ministryně financí Alena Schillerová změnu pravidel opakovaně obhajuje potřebou investovat. A má pravdu, že Česko potřebuje dálnice, železnice, energetickou infrastrukturu i silnější obranu. Dobře zvolená investice financovaná dluhem může být ekonomicky naprosto racionální. Jenže schodek státního rozpočtu není investiční fond.
Pro rok 2026 byl schválen deficit 310 miliard korun při příjmech 2 117,8 miliardy a výdajích 2 427,8 miliardy korun. Z celkových výdajů připadá podle schváleného rozpočtu na kapitálové výdaje „jen“ 263,2 miliardy korun. Zavádějící je tedy představa, že vysoký schodek je jednoduše cenou za investice. Státní rozpočet neobsahuje pouze investice. Platíme z něj důchody, sociální dávky, platy, provoz státu, dotace, obsluhu dluhu a další běžné výdaje. Deficit je rozdílem mezi všemi příjmy a všemi výdaji státu. Proto nelze celý problém vysokého deficitu vydávat za problém financování investic.
Pokud vláda potřebuje větší fiskální prostor právě kvůli investicím, ukažme konkrétní projekty, jejich cenu a způsob financování. A zároveň řekněme, co uděláme s ostatními výdaji. To je poctivější debata než vytvářet dojem, že kdo odmítá rozvolnit fiskální pravidla, odmítá stavět dálnice nebo nechce dávat peníze na obranu.
Čísla ukazují podstatu problému poměrně dobře. Letošní schválený deficit je 310 miliard korun. Podle dosavadního fiskálního nastavení vycházel pro rok 2027 maximální hotovostní schodek přibližně 156 miliard korun. Po započtení plánovaných 34 miliard na financování nového jaderného zdroje by šlo o 190 miliard korun, ještě před případným využitím obranné výjimky. Dostat se během jediného roku z 310 miliard na tuto úroveň by samozřejmě znamenalo velmi nepříjemná rozhodnutí, ale ta prostě k odpovědnému vládnutí patří.
Novela má ještě jeden rozměr, který by v debatě o miliardách neměl zapadnout. Prezident své veto zdůvodnil nejen obavou o udržitelnost veřejných financí, ale také oslabením parlamentní kontroly nad hospodařením státu. Nová pravidla totiž dávají vládě za určitých podmínek možnost významně zvýšit již schválené výdaje. Opoziční strany proto po přehlasování veta oznámily, že novelu napadnou u Ústavního soudu. Považuji to za správný krok. Rozpočtová odpovědnost není jen otázkou toho, kolik stát utratí, ale také kdo o stovkách miliard veřejných peněz rozhoduje a kdo toto rozhodování kontroluje.
Největší problém ale vidím v precedentu. Dnes vytvoříme výjimku pro infrastrukturu, protože infrastruktura je důležitá. Příště může přijít jiná vláda se zdravotnictvím, bydlením, školstvím nebo energetikou. U každé oblasti lze přesvědčivě vysvětlit, proč je strategická. Postupně tak můžeme dojít k systému, ve kterém máme přísná rozpočtová pravidla, jen se nevztahují na stále větší část toho, za co stát utrácí. Dluh přeci nezmizí jen proto, že jsme změnili pravidla, podle kterých ho vytváříme.
Účet přepsáním pravidel nezmizí. Pouze přijde později. A zaplatíme ho všichni.
