Evropa chce zvýšit svou konkurenceschopnost a odstranit bariéry jednotného trhu. Nová pravidla pro obaly ale ukazují, jak snadno můžeme jít opačným směrem. Někteří malí podnikatelé kvůli administrativě raději přestávají prodávat do jiných zemí EU. Řešení přitom existuje: jedna evropská registrace, jedno digitální místo a přiměřená pravidla pro malé firmy.
Evropská unie má jednu obrovskou ekonomickou výhodu: jednotný trh s více než 450 miliony spotřebitelů. Český podnikatel díky němu není odkázán jen na zákazníky doma. Vyrobí keramiku, šperk nebo hračku a přes internet je může nabídnout v Německu, Rakousku nebo Francii. Přesně tak má jednotný evropský trh fungovat. Odstraňovat hranice a otevírat českým firmám nové příležitosti. Nová evropská pravidla pro obaly ale ukazují, jak snadno dokážeme tuto výhodu sami oslabit.
Od 12. srpna se začalo obecně používat nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech, známé jako PPWR. Jeho cíle jsou pochopitelné: méně zbytečných obalů, větší recyklovatelnost a jednotnější pravidla napříč Evropou. Problém není v cíli. Problém je v provedení.
Při přeshraničním prodeji může malý český výrobce narazit na registrace a další povinnosti v jednotlivých zemích. Legislativa navíc stanovila povinnost jmenovat zplnomocněného zástupce pro rozšířenou odpovědnost výrobce pro evropské producenty, kteří prodávají přímo koncovým zákazníkům v jiném členském státě. Pro velkou společnost je to další administrativní náklad. Pro živnostníka, který do některé země pošle několik výrobků za rok, může být jednodušší tam vůbec neprodávat. V době, kdy Evropa mluví o konkurenceschopnosti a dokončení jednotného trhu, tak mohou malí podnikatelé dojít k závěru, že nejjednodušší je některé evropské trhy ze svého e-shopu vypnout.
Problém rozpoznala i samotná Evropská komise. V prosinci 2025 navrhla až do roku 2035 pozastavit povinnost zplnomocněného zástupce pro evropské producenty prodávající přímo koncovým zákazníkům v jiném členském státě. Argumentovala právě snížením nákladů a administrativní zátěže producentů.
Je ale fér připomenout, že toto nařízení členským státům jednostranně „nenařídil Brusel“. Schválil ho Evropský parlament a Rada EU. Při konečném hlasování jej podpořilo 25 z 27 členských států včetně České republiky. Nikdo nebyl proti, Rakousko a Malta se zdržely. Odpovědnost za evropskou regulaci proto nesou evropské instituce i národní vlády. Když následně Komise navrhla povinnost zástupců pozastavit, narazila na silné výhrady velké většiny členských států. Rada proto v červnu jednání o tomto návrhu ukončila s tím, že se očekává širší reforma systému rozšířené odpovědnosti výrobce. Obava států je pochopitelná. Potřebují vědět, kdo uvádí obaly na jejich trh, a zajistit placení i vymahatelnost povinností. Máme tedy dva legitimní požadavky. Stát potřebuje kontrolu. Podnikatel ale nemůže kvůli několika zásilkám ročně řešit nákladnou administrativu v každé zemi zvlášť. Řešení musí splnit obojí.
Evropa potřebuje jednotnou registraci pro rozšířenou odpovědnost výrobce. U přeshraniční DPH už podobný princip funguje prostřednictvím systému One Stop Shop. Proč stejnou logiku nepoužít u obalů?
Podnikatel by se jednou zaregistroval, na jednom místě vykázal, kolik obalů uvedl například na německý, rakouský nebo francouzský trh, a splnil své platební povinnosti. Systém by potřebné údaje a platby předal jednotlivým státům. Státy by nepřišly o kontrolu a podnikatel by nemusel absolvovat samostatnou administrativu v každé zemi, na jejíž trh vstupuje.
Digitalizace přece nemá znamenat, že podobné formuláře vyplníme elektronicky znovu a znovu v jednotlivých státech. A není to jen teoretický návrh. Také Evropská komise při přípravě širší reformy systému odpovědnosti výrobců pracuje se směrem další harmonizace a digitalizace, včetně jednotného digitálního místa pro informace, registraci a reporting.
Druhým principem musí být proporcionalita.
Pokud český výrobce pošle do Rakouska deset výrobků ročně, nesmí být cena administrativy důvodem, proč jedenáctý už raději neprodá. Mikro a malé přeshraniční podniky potřebují přiměřený režim, aniž bychom rezignovali na ekologické cíle nebo odpovědnost za obaly.
Bylo by chybou všechno svést na Brusel. Stejně tak ale není pravda, že se v Česku před srpnem 2026 nedělo vůbec nic. Česká republika se účastnila vyjednávání PPWR a v Radě jej podpořila. Po přijetí pokračovala odborná práce související s novými pravidly. V roce 2025 například Ministerstvo životního prostředí zapojovalo odborný sektor do konzultací a EKO-KOM připravoval pro firmy praktické informace. Netvrdím tedy, že předchozí vláda přípravu dokončila. Nedokončila a mohla být dál. Současná vláda ale převzala tuto agendu osm měsíců před začátkem obecné použitelnosti pravidel. Měla dost času minimálně na jednoduchý státní servis: jasné metodiky a jedno místo, kde podnikatel podle typu svého podnikání zjistí, co se na něj vztahuje dnes a co až v dalších letech. To se v potřebné podobě nestalo.
Podnikateli je přitom logicky jedno, která vláda měla udělat více. Potřebuje vědět, co má dělat dnes. Jeden český portál. Jeden srozumitelný výklad. Jedno místo, kam se podnikatel obrátí.
Obaly jsou nakonec jen příkladem většího evropského problému. Evropa hledá způsob, jak zvýšit svou konkurenceschopnost. Vedle energií, investic nebo inovací ale musíme odstraňovat také skryté administrativní hranice uvnitř trhu, který nazýváme jednotným.
Nechci méně jednotného trhu. Chci, aby skutečně fungoval jako jeden trh. Jednotný evropský trh má hranice bourat. Ne je kvůli kartonové krabici znovu stavět.
