„Zemím eurozóny prý ECB schvaluje státní rozpočet, a proto buďme rádi, že v eurozóně nejsme.“ To tvrdí Andrej Babiš. Ponechme nyní stranou, že jde o jeden z jeho dalších bludů. Pokud by se však k otázce rozpočtu a dluhu stavěl tak, jak se zatím staví, možná by bylo jen dobře, kdyby někdo jeho případné šílenosti dokázal alespoň částečně „korigovat“.
Jak to ale ve skutečnosti je? Vstupem do EU získává členská země řadu výhod – ty nejdůležitější přitom nejsou finanční. Zároveň se však zavazuje dodržovat soubor společně dohodnutých a schválených pravidel. Jednou z oblastí, kde taková pravidla existují, je správa veřejných financí. Platí napříč celou Evropskou unií, přičemž pro členy eurozóny jsou v některých ohledech přísnější.
Nejde přitom o to, jaké má vláda rozpočtové, tedy výdajové, priority ani jakou chce vést daňovou politiku (s výjimkami danými unijními či globálními pravidly). Podstatné jsou rozpočtové schodky a dlouhodobá udržitelnost veřejných financí.
Smyslem těchto pravidel není primárně chránit občany před rozpočtovým šílenstvím jejich vlastní vlády – tu si bohužel zvolili sami. Jejich cílem je zabránit tomu, aby jeden finančně nezodpovědný stát ohrozil ekonomicky hluboce provázanou Unii jako celek. To platí zejména pro země eurozóny, nikoli však výhradně pro ně. Ostatně i EU v minulosti pomáhala z finanční krize například Maďarsku prostřednictvím půjčky.
Současná pravidla sice formálně zachovávají historické limity 60 % dluhu a 3 % deficitu, v praxi však stojí především na několikaletých rozpočtových plánech. Ty mají zajistit nízké schodky zejména prostřednictvím limitů na růst výdajů.
V rámci dohodnutých koordinačních mechanismů předkládají země eurozóny už více než deset let své rozpočty ve fázi přípravy k posouzení Evropské komisi – nikoli Evropské centrální bance, jak se mylně domnívá premiér. Komise tyto rozpočty samozřejmě neschvaluje, ale komentuje. Státy tak získávají lepší přehled o tom, zda se v další fázi nedostanou do rozporu s dohodnutými pravidly. Tento systém funguje řadu let a dává smysl.
Evropský rozpočtový rámec navíc přispěl k tomu, že se v posledních letech podařilo na úrovni eurozóny zvrátit trend růstu zadlužení a oproti krizovým maximům dosáhnout viditelného zlepšení.
Bohužel, Andrej Babiš neřeší ani to, zda lže, nebo mluví pravdu, a zjevně ani nechápe, že vítězství ve volbách mu dává právo zemi spravovat – nikoli vlastnit. To ovšem neznamená, že si může dělat, co se mu zlíbí. Je obrovskou chybou, že žádná z předchozích vlád nenastavila dostatečně silná domácí fiskální pravidla, která by zabránila tomu, aby jedna exekutiva masivním zadlužováním neohrozila nejen občany, ale i vlády následující.
A bylo by jen dobře, pokud by se dnešní vláda skutečně vydala cestou vysokých rozpočtových schodků, aby to – mimo jiné – Evropská komise v rámci některé ze svých procedur korektně analyzovala. Andreji Babišovi se to nelíbí, ale to jen ukazuje, že fungování dnešního světa buď nepochopil, nebo jej odmítá akceptovat. Bohužel platí, že potenciálně obrovský účet za důsledky tohoto přístupu nebude hradit on, ale my všichni.
