Vážený pane Mašíne,
po přečtení článku Jana Rychetského (ParlamentníListy.cz, 7. 8. 2011), který cituje, resp. parafrázuje Vaši reakci na zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, schválený Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu ČR, cítím jakožto jeden z navrhovatelů tohoto zákona (resp. spoluautor komplexního pozměňovacího návrhu, jenž tvoří jádro přijatého zákona) potřebu se k Vašemu stanovisku vyjádřit.
Úvodem dlužno říci, že Vaše rozpaky nad přijatým zákonem plně chápu: přišel pozdě a přináší málo. Je opožděným výrazem vděku a úcty těm statečným mužům a ženám, kteří se aktivně postavili na odpor zločinnému, nelegitimnímu a zavrženíhodnému komunistickému režimu (zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu § 2, odst. 1). Vedle ocenění morálního, jež vyjadřuje, a formálního (osvědčení, pamětní odznak) přináší i ocenění materiální: kromě jednorázového finančního příspěvku budou dorovnány důchody účastníků odboje a odporu proti komunismu na úroveň průměrnou. To pokládám za hlavní přínos našeho návrhu: tito lidé v důsledku své protirežimní činnosti (kromě dlouholetého věznění, za něž byli - až na tzv. zbytkové tresty - rehabilitováni na počátku 90. let) nesměli vykonávat svá povolání, resp. ani vystudovat, a protože se celý život museli protloukat v podřadných, podprůměrně placených zaměstnáních, mají dnes podprůměrné penze. Spolu s odstraněním ostudných zbytkových trestů je to nápravou jedné z velkých křivd.
Oprávněná otázka zní: „Proč až po 20 letech?" Nechci hledat výmluvy. Ano, vyrovnávání s minulostí nám příliš nejde. Širší veřejnost toto téma nijak zvlášť nezajímá, což je dáno značnou mírou namočenosti (komunistickou stranou prošlo 1,5 milionů občanů Československa!) a z toho pramenící všeobecnou nechutí podívat se do zrcadla a přiznat si svou slabost či selhání. A zajisté - a v tom s Vámi naprosto souhlasím - soudy, kde stále zasedají soudci s komunistickou minulostí, svými rozhodnutími ke zlepšení pohledu na minulost nikterak nepřispívají. I když však snad připustíme, že ne každý má na to, být hrdinou, uznávám, že my, Češi, si prostě svých hrdinů vážit neumíme.
Pokud jde o rozostřenost kategorií odboje a odporu, uvědomme si, prosím, že komunistický režim nebyl po celou dobu svého panování ve svých projevech identický. Tentýž akt odporu měl jiné dopady v 50. letech, jiné v 70. a třeba již žádné v 80. - to ale neznamená, že nemohl být trestán stejně jako dříve, ony komunistické „zákony" byly přece stále platné a mohly být uplatněny! Uvedené definice jsou výsledkem snahy vyhnout se formalistickému a mechanickému dělení, které by hraničilo s hodnocením minulosti, což je pole pro práci historiků, nikoli politiků.
Zásadně se ovšem, vážený pane Mašíne, s Vámi rozcházím v hodnocení presidentů našeho státu. Václav Havel, který strávil ve vězení celkem asi pět let, učinil pro tuto zemi mnoho dobrého, zejména v etablování České republiky v mezinárodních transatlantických strukturách. Právní kontinuita nového státu se zločinným komunistickým režimem byla samozřejmě fatální chybou, za kterou však nelze vpalovat cejch pouze a výhradně ex-presidentu Havlovi. Naproti tomu TGM se mýlil naprosto ve všem: československý národ nikdy neexistoval a přes veškerou snahu nikdy nevznikl, jeho programem nebyl Tábor, tj. protestantismus, jelikož to byl katolicismus, který převažoval, a tento národ netvořil nikdy hráz mezi (agresivním) germánstvím a (holubičím) slovanstvím - naopak, nejlépe se mu dařilo, když byl součástí Říše římské národa německého. Započne-li se něco špatně, nedobře to končí. Ale tím se už dostáváme k hodnocení dějin.
Vážený pane Josefe Mašíne, já si hrdinů vážím. Skláním se v úctě.
parlamentnilisty.cz, 9. 8. 2011
