Věcně vzato existuje několik způsobů, či strategií, jak misi NATO v Afghánistánu ukončit.
Sociální demokraté preferují tu nejrychlejší, která však zatím v NATO nemá největší podporu. Nutno dodat, že naštěstí. Zkráceně řečeno je to varianta „vzít nohy na ramena", a to bez ohledu na to, jakou strategii zvolí naši spojenci. Veškeré úvahy vojenských či politických stratégů musí jít stranou, Jiří Paroubek na to má vnitrostranické referendum. Když se ostatní přidají, socialistům to vadit nebude.
Žerty stranou, mise v Afghánistánu je mezi občany nepopulární nejen u nás, ale i u našich sousedů a spojenců v NATO. Je to pochopitelné. Dlouho se vlekoucí konflikt, přibývající oběti a zdánlivá bezvýchodnost dosavadního postupu, nikoho nenaplňuje optimismem. Přesto nám odpovědnost vůči sobě samým i našim spojencům velí zůstat. Afghánistán je dnes prubířským kamenem schopností a soudržnosti Aliance. Pokud z něj společně nedokážeme udělat relativně stabilní zemi s rozumnou vládou, která pro Západ nepředstavuje bezpečnostní hrozbu, znamená to dalekosáhlé selhání a v krajním případě i rozpad Aliance.
Možná to vypadá jako strašení, ale Aliance už vnitřně i mezinárodně nainvestovala do této operace tolik morálního kapitálu (o tom finančním ani nemluvě), že jednoduše nemůže stáhnout roletu a říci: nevyšlo to. Ostatně právě na to islamisté vsázejí a svoji strategii tomu přizpůsobují. Tálibán i jeho spojenci vědí, že západní armády nemohou porazit, své útoky však chtějí podnikat tak dlouho, až rozezlení voliči z demokratických zemí odvolají vojáky. Počítají také s tím, že opotřebovávací válka bude čím dál více unavovat i samotné Afghánce a jejich podpora mezinárodním silám se vytratí.
Jedinou rozumnou odpovědí je navýšení sil, a to jak ze strany aliančních vojáků, tak Afghánské národní armády. Teprve ukázka toho, že jsme schopni a ochotni reagovat na situaci dostatečně razantně, že nehodláme z boje utéci, ale naopak zesilujeme svoje úsilí, může povstalecké síly přesvědčit o tom, že jejich strategie se míjí účinkem a přimět je k ústupu. Vojenské aktivity je nutné kombinovat s obnovou země, jejímž smyslem je získání srdcí afghánského lidu. Ani civilní rekonstrukce se však, jak vidíme na našem provinčním a rekonstrukčním týmu v Lógaru, bez výrazné vojenské asistence neobejde.
Řešením pro Afghánistán nutně nemusí být vojenské vítězství. Protivládní síly ani zdaleka nejsou jednotné. Vedle Tálibánu zde působí bojovníci mezinárodního džihádu z Al-Káidy a řada dalších, domácích skupin vedených víceméně samostatnými povstaleckými veliteli. Pro NATO by nepochybně představoval přijatelný kompromis i smír uzavřený vládou v Kábulu s umírněnými představiteli Tálibánu a dalšími skupinami pod podmínkou, že v něm nebude místo pro mezinárodní teroristy z Al-Káidy. Dokud však povstalci budou přesvědčeni o tom, že vítězí, budou jednotní a vůči kompromisům nepřístupní.
Český přípěvek k navýšení sil NATO v Afghánistánu, který navrhla vláda, je spíše symbolický a z hlediska příštího vývoje jistě nehraje zásadní roli, pokud jej parlament neschválí. Jde spíše o gesto, které však hodně vypovídá o našem vztahu k obtížím, do kterých se Aliance dostala. Možná by tuhle okolnost měli zvážit i sociální demokraté, jejichž představitelé stáli před osmi lety u toho, když jí Aliance s jejich souhlasem zahájila.
