Napětí panující již měsíce ve vztahu mezi EU a USA se po oznámení „dohody o clech“ přesunulo dovnitř unie. Okamžitě zazněla kritika Evropské komise či osočování, že někdo na dohodě vydělal na úkor jiných. Pokud je jedním z cílů Donalda Trumpa oslabit společnou Evropu, tak se mu to zase jednou povedlo.
A toto napětí asi jen tak neskončí – dohoda není zdaleka hotová a její právní forma teprve určí, kdo a jak ji bude schvalovat. Pokud by šlo jen o cla, hlavní roli hraje komise, u obchodních dohod jsou to ale členské státy a Evropský parlament.
Clo ve výši 15 procent na velkou část zboží (někde budou výjimky, jinde naopak vyšší sazby) je na hranci, kterou část byznysu (pod hrozbou další nejistoty i dalších cel) akceptuje. I když nesmíme zapomenout, že další špatnou zprávou pro ty, kdo do USA vyváží, je poměrně slabý kurz dolaru proti euru. Zastánci tvrdé linie vůči USA ale při takovéto výši cel zřejmě váhají, zda konflikt mezi EU a USA dále eskalovat (na což má unie páky). Ale s rizikem, že obchod nakonec bude poškozen ještě více.
Samozřejmě, každý politik i byznysmen to vidí jinak a též dopady obou možností, tedy akceptace dohody či eskalace sporu, jsou na různé země (a samozřejmě i firmy) jiné. Proto je neshoda na tom, zda jde o „dobrou, nebo špatnou dohodu“, prvním logickým bodem sporu. Země s vysokým exportem si oddechly, i když musí navenek dávat najevo jistou nespokojenost. Ale tam, kde možné dopady obchodní války nejsou tak velké, zní nesouhlas s dohodou silně a přesvědčivě. Zejména pokud tamní politici vidí, že jim vůbec neuškodí, pokud trochu přitopí pod kotlem kritiky Bruselu.
Druha rovina spočívá v tom, že během jednání musela EU jistě zaplatit určitou cenu za to, aby byla dohodnuta relativně nízká cla na vývozy evropských aut (což je dominantně téma pro Německo). Ono zdanění těchto mediálně citlivých vývozů na výši „pouhých“ 15 procent (nově stanovené clo z jara tohoto roku přitom činí skoro 30 procent) je malý zázrak, respektive výsledek toho, že EU za to něco nabídla. A právě to část politiků jistě využije k útoku na Německo a německou šéfku Evropské komise. Jelikož nikdo z nás neví, jak se podařilo ohlášenou, ale zdaleka zatím ne jasnou dohodu vyjednat, lze těžko posoudit oprávněnost vzniklého rozhořčení. Ale to ty, co jej ventilují, stěží zajímá.
Hlavní problém „dohody“ ale tkví v do očí bijící nesymetrii. Cla na americké zboží v EU dokonce klesnou na nízké jednotky procent (i Trump, jak jinak, bojuje za „auťáky“), zatímco cla opačným směrem se znásobí.
Na jednu stranu Bílý dům logicky využívá situace, kdy má EU v obchodu se zbožím s USA velký přebytek – což dává Trumpovi do ruky „silné karty“, neb velké omezení obchodu by více postihlo EU. Na straně druhé, tak brutální vyjednávání (někdo by řekl vydírání) není něco, co by mezi partnery mělo být činěno, a bude to mít jistě dlouhodobé důsledky na kvalitu vztahu mezi dříve pevnými spojenci. Ekonomicky vzato, v delším horizontu potřebuje Amerika evropský dovoz skoro stejně jako Evropa vývoz přes Atlantik a zdražení evropského zboží postihne zle spotřebitele v USA. Buďto zdražením některého zboží, nebo menší možností výběru. A ani prezident Trump asi nebude argumentovat, že pro USA bude lepší nahradit zboží z hodnotově blízké unie dovozy z Číny, kterou vykresluje jako vážné nebezpečí pro jeho zemi.
A přitom o to jde, neb nikdo nevěří, že by dávalo smysl – a že by to vůbec bylo za rozumnou cenu a v rozumném čase možné – usilovat o to, aby Amerika skoro vše, co dnes dováží, vyráběla sama.
Zjevná asymetrie dohody vyvolává nejen frustraci, ale část lidí ji zkrátka nebude akceptovat prostě proto, že EU má možnost razantní odvety. Ta se nabízí v oblasti služeb, kdy nejenže americké firmy zejména IT službám v EU dominují (a vyhýbají se přitom dokonce i placení daní), ale USA zde má obrovský přebytek v obchodu, vyrovnávající většinu unijního přebytku ve zboží. Bohužel, zdanění této formy ekonomiky (neb zde se nedají dobře využít cla) je mnohem složitější a těžko ho lze realizovat rychle. Navíc, možné „odstřižení“ EU od těchto potřebných služeb, při velké eskalaci konfliktu, by nejen nebylo mezi lidmi a firmami populární, ale co je hlavní, mohlo by způsobit další obrovský ekonomický šok.
Ve skutečnosti se tak zdá, že komise odvedla dobrou práci. Tedy pokud bylo hlavním cílem ochránit evropskou ekonomiku a tím i společnost od velkého ekonomického šoku, který by hrozil při zavedení vysokých cel, jež by obchod prakticky zastavil. Jiné než takovéto zadání od členských zemí si pro Evropskou komisi nedovedu představit.
Navíc, eskalace konfliktu, při logice rozhodování Bílého domu, by mohla mít velmi široké důsledky, třeba i do oblasti bezpečnosti, kde Evropa bohužel na USA dlouhodobě spoléhala. Myslím, že jen málokterý dostatečně informovaný a jistou odpovědností vybavený politik by volil na místě komise jinak. A zdá se mi takřka vyloučené, že by vyjednal zásadně lepší dohodu. Na stranu druhou, akceptovat brutálním tlakem vynucený asymetrický „kompromis“ je přinejmenším ošidné. A to i když odhlédneme od toho, že Trump na něj může klidně za týden změnit názor a navíc, nezdá se, že dohoda je zatím dostatečně přesně vyjednaná.
Co má tedy unie dělat? Z hlediska krátkodobé ochrany naší ekonomiky je dohoda pozitivní. Ale měla by být vnímána jenom jako mezičas, který využijí firmy, ale nejen ony, na změny, které posílí jejich odolnost vůči politice podobné té, kterou prosazuje Trump. Naše ekonomická bezpečnost není totiž narušena jenom tím, že některé věci neumíme vyrobit a nemáme přístup k některým surovinám. Fakticky je též ohrožena tím, že některé firmy a ekonomiky spoléhaly na neměnnost světa. Tedy že přístup na trhy, které jsou s to zboží kupovat, je samozřejmostí. Jenže právě tento svět, který mimochodem umožnil vybudovat velmi silnou německou ekonomiku a stál i za úspěšnou transformací naší země po roce 1989, již skončil. Což nic nemění na tom, že se musíme snažit přispět k tomu, aby podstatná část světa i nadále stála na straně pokud možno co nejméně omezeného, na dohodnutých, stabilních pravidlech založeného obchodu, tedy konceptu, který dnes USA pod vedením prezidenta Trumpa jasně odmítají.
Je pochopitelné, že německý kancléř již během pár hodin viditelně korigoval svou kritiku dohody (jsem přesvědčený, že by lepší pro Německo ani unii nevyjednal), ale měl by si hlavně uvědomit, že exporty nebudou v budoucnu hlavním motorem růstu unie. Tím musí být domácí poptávka podpořená odstraněním překážek společného trhu. V realitě je více než patrné, že mnoho politiků, ale i byznysmenů v unii si toto nechce připustit. Ale čím déle jim to bude trvat, tím víc bude evropská ekonomika a její občané ohrožena konáním jiných a nechá si mezi prsty proklouznout prosperitu a stabilitu, kterou může podpořit rozvoj unijního trhu.
A mimochodem, jedině snížení naší závislosti na vývozu (nejen do USA, neb podobný populismus se dnes prosazuje napříč světem a obchod tak bude i nadále v ohrožení) je cestou k tomu, abychom se co nejrychleji dostali zpět k narovnání podmínek obchodu s USA. Jinak to totiž ani nepůjde. Prodlužovat zbytečné období, kdy máme pravidla s naším hlavním ekonomickým partnerem nastavena zcela symetricky, je nejen poněkud ponižující, ale též ekonomicky nelogické a politicky těžko obhajitelné. Takže pragmatismus, na kterém dosažená dohoda stojí, by se neměl stát dlouhodobou realitou a čas naší zranitelnosti bychom neměli zbytečně protahovat.
Komentář ekonoma a europoslance TOP 09 Luďka Niedermayera pro Hospodářské noviny.
Převzato z: Luděk Niedermayer, HN.cz, 30. 7. 2025
