Je mi už dvacet šest let. To není převratná zpráva, uznávám. Pro mě osobně je to však zlom.
Jestli jsou osmnácté narozeniny považovány za metu mezi dospíváním a dospělostí, tak já tvrdím, že ta hlavní meta přichází o osm let později.
Ochranná bublina studentského statusu zmizela - je třeba dát sbohem nižším daním, nicotnému pojistnému, výhodnému bankovnímu kontu, výrazně levnějšímu cestování městskou dopravou. A musel jsem se rozloučit i se svou ISIC kartou, kterou jsem tasil v kdejaké restauraci, kině či obchodě.
Miroslav Kalousek ve svém předvolebním projevu hájil školné tím, že studenti beztak zneužívají svého statusu déle, než je nutné. I mně bylo těch dvacet šest let krátkých a přijít o studentský život plný privilegií a benefitů bolí.
V kombinaci se solidně placenou prací či brigádou totiž dává studium svobodu a pocit výlučnosti. Zvláště v této době, kdy i ten nejštědřejší zaměstnavatel jen těžko nabídne benefity podobné těm, které vyplývají z pozice „věčně perspektivního" studenta.
