Schwarzenberg: K čemu setkání, když se předem vyžaduje odkývání prezidentova názoru?

Pan prezident dnes prohlásil, že cesta předsedy Senátu na Tchaj-wan byla „klukovská provokace“. Já si nemohu pomoci, ale byl jsem zvyklý na to, že se ústavní činitelé vzájemně takovýmito výrazy obvykle nečastovali. Je to nejen otázka zdvořilosti, ale také je to také otázka vysoce politická. Není dobré, když jeden ústavní činitel vědomě svými výrazy podrývá úctu k jiné ústavní instituci. Ale dnes se všecko mění a tyto manýry přispívají k celkovému úpadku našich státních institucí.

Zajímavé na tom ještě je, že se k tomu prezident vyjádřil až teď, kdy je očividné, že cesta pana Vystrčila měla ohromný úspěch. Opravdu na Tchaj-wanu zabodoval a všichni, kteří se na cestě tak či onak podíleli, jsou z této cesty nadšeni. Jestli se tu ovšem neprojevuje jistá žárlivost a závist, že pan Vystrčil zaznamenal větší úspěch, než kdy měl na svých cestách pan prezident. Doufám, že tomu tak není, ale podle vyjádření prezidenta v dnešním rozhovoru se tato myšlenka docela vtírá.

Prezident se dále vyjádřil, že už nebude zvát předsedu Senátu na setkání nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice. Jaké to bude ovšem setkání ústavních činitelů, když na ně není zván ten druhý nejvyšší? A k čemu jsou vlastně setkání, na nichž je předem vyžadován stejný názor? Místo, aby to byla opravdu intenzivní diskuse nad zahraničně politickými tématy, v níž se důkladně proberou různé názory a na jejich základě se dojde k nějakému výsledku. Když předem vyloučím toho, kdo má odlišný pohled, je celá diskuse zcela nesmyslná.

Proto se ptám, k čemu tato setkání jsou, když je na nich předem vyžadováno pouze odkývání prezidentova názoru?