Česká republika se připojí k fiskálnímu paktu, zaznělo ze Strakovy akademie. Většinou ekonomů kvitovaný výrok byl doprovázen slovy: „toto však nijak neomezí vládnutí dnešního kabinetu“. Tato věta byla podstatná, bez ní by zřejmě vláda tento krok neučinila. A ukazuje zjevné meze „evropanství“ nového kabinetu. Možná i nedostatek porozumění tomu, jak se Unie v minulých letech změnila. Jinak by totiž vláda nestanovala své rozpočtové cíle v rozporu s pravidly, které pro nás již platí i bez tohoto rozhodnutí.
Život je plný paradoxů. Nečasova vláda spolu s Velkou Británií (na základě ideologického a rozumnými důvody nepodloženého postupu svého premiéra), zablokovala, aby se Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (tak se totiž dokument, o které je řeč, jmenuje), stala součástí legislativy EU. Na to zbývající země EU reagovaly tím, že „z ní udělaly“ mezivládní smlouvu. Ovšem ta stejná vláda svým faktickým konáním rozpočtovou disciplínu vyznávala v rozsahu evropsky nadprůměrném. Vláda dnešní, která se hlásí k evropanství odstraněním „klukoviny“ premiéra Nečase, ale českou rozpočtovou politiku hodlá vést jinam než „do Evropy“.
Je pravda, že zásadní části Smlouvy o stabilitě, jsou účinné jen pro země eurozóny (včetně finančních sankcí). Země, kde se eurem neplatí, se k ní mohou pouze dobrovolně přidat (což my nehodláme, ale třeba Dánsko ano). Neznamená to ale, že naše rozpočtová politika není těmito pravidly, které si země Unie dohodly, omezena. V reakci na evropskou dluhovou krizi vznikl poněkud nepřehledný propletenec dalších nařízení, direktiv a postupů, z nichž je jen malá část vyhrazena zemím eurozóny.
Základem těchto pravidel je tak zvaný Six pack a Two pack, které zahrnují schválené direktivy a nařízení pro rozpočtovou oblast. Nejde zdaleka jen o číselné limity a sankce. A nejde ani o zásadní zásah do suverenity zemí. Cílem na první (ale i druhý) pohled komplikovaného systému je to, aby země hospodařily se svými penězi odpovědně. Aby snížily riziko, že rozpočtová oblast se stane tím, co dostane zemi do obtíží (k malé radosti občanů, kteří na to vždy doplatí). Vzhledem k tomu, jak těsně jsou propojeny evropské ekonomiky, tak problém jedné země znamená ohrožení zemí dalších. Proto je myšlenka vzájemné „ohleduplnosti“ ve správě veřejných financí již od počátku součástí evropských pravidel (tak zvaného Paktu stability a růstu). K značnému zbytnění pravidel vedla malá ochota zemí respektovat poměrně vágní, symbolickými sankcemi podložená pravidla. Ani ty nic nemění na tom, že za rozpočty jsou odpovědné vlády. Pouze u zemí, které neplní dohodnuté rozpočtové meze, nastupuje tlak Unie na korekce (ovšem pouze ve formě doporučení).
Základní mantinely pro „evropskou“ rozpočtovou politiku jsou srozumitelné. Klíčovou proměnnou není deficit rozpočtu (v poměru k HDP), ale tato hodnota očištěná o vliv růstu či recese ekonomiky. Tzv. strukturální schodek. Umožňuje zemím v recesi rozpočtovou politiku mírně uvolnit, a po obnově růstu tento vývoj vyrovnat například přebytkovým rozpočtem. Většina zemí Unie musí tento strukturální schodek přiblížit nule. Tedy hospodařit v delším horizontu času s vyrovnanými rozpočty. Podstatně vyšší roli má v pravidlech velikost dluhu. Právě dluh totiž země a občany zatěžuje nejvíc, protože je z něj třeba platit úrok. Nejen vyšší schodky rozpočtu, ale i vysoký dluh může být příčinou pro spuštění „Procedury nadměrného schodku.“ Může vést také k sankcím (pro země eurozóny) nebo zastavení čerpání evropských fondů (pro všechny). Je dokonce stanoveno, že země s vysokými dluhy (nad 60 % HDP) musejí postupně poměr dluhu k HDP snižovat.
Co toto vše znamená pro nás? Jako země s poměrně nízkou úrovní dluhu (kolem 50% HDP) si dle těchto pravidel můžeme „dovolit“ hospodařit s přibližně 1% schodky (tedy řádově 40 miliardy za souhrn veřejných rozpočtů). To v praxi znamená, že v době recese mohou deficity dosáhnout až hodnot mezi 2-3%, co musí být kompenzováno přebytky v době růstu. K jednoprocentní hodnotě se máme dobrat každoročním snižováním strukturálního deficitu o 0,5 % HDP.
Úsporná a tím pádem nepopulární rozpočtová politika Nečasova kabinetu naši zemi dostala (při ne právě ideální vývoj ekonomiky) poměrně blízko tomuto cíli. Na potvrzené loňské hodnoty z Eurostatu si musíme pár týdnů počkat. Odhady ale říkají, že strukturální deficit byl loni zřejmě mezi 1,5 – 2 % HDP - „na dostřel“ cíle. Vládní program však hovoří o udržení schodků pod 3 % HDP, což zatím (podle rétoriky ministrů a chování vlády) je velmi blízko určené maximální hodnoty. V kombinaci s oživením ekonomiky, které jsme se za vydatné pomoci vývoje v Unii dočkali, by to znamenalo strukturální schodky nad 3 % hranicí. Nejenže bychom schodky o požadovaného půl procenta ročně nesnižovali a vláda by prováděla tak zvanou pro cyklickou rozpočtovou politiku (přesný opak toho, co je správné), ale zřejmě by nás neminulo pokračování procedury nadměrného deficitu. A v případě neprovedení korekcí pak riziko zmrazení přístupu ke kohezním fondům.
Konec našeho protestu proti Fiskální paktu na tom nic nezmění. Pokud naše vláda hodlá opravdu být „evropskou“ vládou, tak by neměla jen přijímat pravidla, která se nás nijak nedotýkají, ale měla by respektovat ty, které předchozí vlády přijaly. Byly možná méně evropské, ale udělaly to pro nás, jako pro člena unie.
2. 4. 2014
