Volby skončily, měly své vítěze i poražené. K těm poraženým počítá jeden z jejich účastníků i tzv. obyčejné lidi. Až pomine euforie z porážky pana Nejobyčejnějšího, začne nejspíš všechno nanovo. Opět se dozvíme, že nejsnazší cestou ke zbohatnutí je zadlužení státu, imaginárního útvaru, se kterým se ztotožňujeme pouze ve chvíli, kdy se „naši“ hokejisté stanou mistry světa. Je to skutečně tak? Opravdu se obyčejný člověk nemusí starat o státní dluh, protože ho zaplatí jiní, ti bohatí?
A co když ne? Peníze a tedy i dluhy existují již více než dva a půl tisíce let, můžeme se tedy dostatečně poučit o tom, kdo platí státní dluh…
1. obraz
Dvanácté století, příjemce knížecího důchodu (nazývaného desátek) přepočítává a převažuje právě došlou platbu v denárech. Počet mincí je správný, váží ale méně – kronikář Kosmas píše o tzv. renovatio monetae. Co se pod tímto pojmem skrývalo?
Středověké mince byly plnohodnotné platidlo, jejich cena byla dána cenou kovu, ze kterého byl každý jednotlivý kus vyražen. Množství stříbra bylo omezené a pokud byl panovník zadlužený u mocných té doby, například u císaře, splácel svůj dluh drahým kovem. Pak mu ovšem nezbývalo stříbro pro výrobu mincí. Přitom i doma čekali na jeho dávky potřební, například mniši v klášterech. Co mohl dělat? Naředit stříbro mědí a vyrobit potřebný počet mincí s nižší jakostí. Svému závazku dostál a příjemce dávky ať si poradí. Šalamounské řešení. Příjemce dávky si nemohl stěžovat, dostal platbu přesně podle smlouvy, platit však měl na trhu, kde zboží mělo svou cenu. Prodávající věděl, že kupující má nehodnotné peníze a podle toho cenu stanovil. Samozřejmě vyšší…
2. obraz
Dvacáté první století, stříbro se už mědí neředí, peníze se tisknou nebo jenom blikají na monitorech a displejích. Zadlužený stát je v situaci středověkého vládce – splácí bankám a zároveň vyplácí dávky svým potřebným. Co čeká příjemce státní či jiné pravidelné dávky? (Tedy nejen důchodce a státní zaměstnance, ale prakticky každého, který prodává svou práci na základě dlouhodobého kontraktu?) Totéž co Kosmu a jeho kolegy. Budou své dávky dostávat v papírcích, kterých možná bude stále víc, ale budou mít stále nižší cenu, protože stát musí zaplatit všem svým věřitelům. Ti, kteří nejsou přímo závislí na pravidelných platbách, se mohou bránit v rámci svého podnikání, například úspornými opatřeními nebo úpravou cen. Příjemci pevně daných platů tuto možnost nemají. Nakoupí za něj stále méně a méně, aby stát mohl splácet dluhy, nasekané jejich jménem…
Obávám se, že už brzy vstanou noví bojovníci za „obyčejné lidi“ a za jejich právo na dluh. Znovu je začnou přesvědčovat o tom, že stát na ně zapomněl a že s nimi nepočítá. Doufám, že si „obyčejní“ vzpomenou na své předchůdce a uvědomí si, že dluhy se platí a že statečný ochránce s nimi skutečně počítá. Jako s těmi, kdo dluh zaplatí.
