Štětina: Řada lidí je v KSČM nikoli ze zlého úmyslu, ale vinou intelektuálního selhání

V britském exilu zemřel 23. března ruský oligarcha Boris Berezovskij. Neměl jste obavu, že Vladimir Putin nechal odstranit dalšího ze svých kritiků?

Samozřejmě jsem si v té souvislosti hned vzpomněl na Berezovského přítele Alexandra Litviněnka, který v roce 2006 zemřel na otravu radioaktivním poloniem, ale teď už víme, že u Berezovského šlo nejspíš o sebevraždu oběšením. Myslím, že mu bylo těžko, protože trpěl tím, čím Rusové velmi často trpívají – steskem po domově. 

Vy si možná taky stýskáte, že jste zemi, kde jste strávil deset let života, už tak dlouho neviděl: Rusko vás v roce 2000 vyhostilo jakožto jednoho z mnoha nepohodlných novinářů.

Byli jsme sice s kolegyní Petrou Procházkovou vypovězeni kvůli reportérské činnosti naší tehdejší agentury Epicentrum v první a druhé čečenské válce, ale možná bych se tam teď na diplomatický pas, který jako senátor vlastním, dostal. Nechci se však někde v Moskvě nechat nešťastnou náhodou přejet autem – mám na Lubjance (ústředí KGB; pozn. K. K.) velmi tlustý spis a vím, jak to v Rusku chodí, když se někdo znelíbí vrchnosti. Aničku Politkovskou(ruskou novinářku, lidskoprávní aktivistku a hlasitou oponentku putinovského režimu; pozn. K. K.) před devíti lety zastřelili přesně za to, za co vypověděli nás – všichni jsme jen psali a natáčeli to, co jsme viděli. Ostatně možná mi záhy zakážou i Ázerbájdžán, když o mně jeho velvyslanec před dvěma měsíci řekl, že jsem „odiózní figura českého parlamentu“. No, bil jsem se za Arménii, když chlapci ze zahraničního výboru parlamentu na základě velvyslancovy lži jako jediní mezi zeměmi Evropské unie odsoudili údajný arménský masakr z roku 1992 z karabašské války, který vůbec neproběhl. No jo, ekonomické zájmy převážily nad zdravým rozumem – zatímco Arménie je samá hlína a kamení, Ázerbájdžán má plyn a ropu.

Od roku 2004 jste senátorem Parlamentu ČR a členem senátního Výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost. Co jako takový soudíte o našich vztazích s Ruskem?

Diplomacie vedená Karlem Schwarzenbergem má díky naší osobní zkušenosti jasno v tom, jak mají vztahy Česka s Ruskem vypadat – víme, že Rusko není fungující a zdravá demokracie. Nebude to však dlouho trvat a náš tradiční příklon k velkému bratru na Východě se opět projeví. Počkejme do nových parlamentních voleb – znovu uvidíme tu submisivnost, jakou Rusku projevoval náš bývalý prezident Václav Klaus a jakou koneckonců projevuje i současná hlava státu (pokyvuje od svého kancelářského stolu směrem k nástěnce s fotografií „mužika“ Miloše Zemana, oblečeného do tradičního ruského úboru).

Ovlivní výměna prezidenta česko-ruské vztahy na diplomatické úrovni? Na třetím hradním nádvoří sice benzínka firmy Lukoil zatím nestojí – ale máme se bát?

Ten bonmot s benzínkou vypustil ještě před volbami Karel Schwarzenberg v nějaké hospodě, ovšem obavy jsou vždy na místě. Až Miloš Zeman absolvuje povinné státnické návštěvy na Slovensku a v Německu, jistě zamíří do Moskvy. Rusko je vlivný politický hráč, a i když nezastírá svou imperiálnost, je třeba s ním jednat a obchodovat. Ale vždy je třeba jasně a nahlas říkat, co si o něm myslíme. Jako Václav Havel, který říkával: „My se nesmíme Ruska bát – my se musíme bát o Rusko. A nejvíc mu pomůžeme, když o něm budeme říkat pravdu.“

Což není lehké, když se tam kvůli pravdě zabíjejí lidi. Aktuálně z Ruska utíkají ti, co vědí víc o paláci, který si údajně Putin ilegálně a bez povolení staví v Soči za miliardu dolarů. Jaký je člověk, který drží svou zemi pod krkem železnou rukou diktátora?

Já jsem se s Putinem nikdy nesetkal, jen s Ramzanem Kadyrovem, jeho vzácným mladým přítelem, prezidentem Čečenska. Tohle mimochodem Rusko umí výborně, dosadit do svých provincií loajální vládce; vezměte si náhradu Saakašviliho Ivanišvilim v Gruzii… Docela by mě zajímalo, jaký ten Putin opravdu je – jestli je to rambo, nebo duše čistá, pouze zneužívaná zlými rádci. Ruská imperiálnost nekončí u Užhorodu, ale u Aše – jsme pořád ve sféře vlivu a zájmu Ruska, i proto ty projevy servilnosti v naší politice. Pamatuju se, jak kandidáti na prezidenta, pánové Švejnar a Klaus, pucovali ve sněmovně a senátu kliky a ucházeli se o hlasy, a já se tehdy Václava Klause zeptal: „Proč je vaše politika vůči Rusku tak submisivní?“ A on pravil: „Pane senátore, já znám vaši pozici k Rusku, ale musíte si uvědomit, že Rusko je dnes normální demokratická země.“ A to je ten obrovský omyl, ve kterém Klaus žil a zřejmě dodnes žije. Pokud je to ovšem omyl a příčiny jeho vřelého vztahu k Rusku netkví v něčem jiném.

V posledních dnech se spekuluje o tom, zda by byl vhodným kandidátem na post ruského velvyslance komunistický europoslanec a někdejší kosmonaut Vladimír Remek. Byl by?

Pan Remek, první československý kosmonaut, má své zásluhy – jistě musel být dobrým pilotem, nacpat do té rakety neumětela by si nikdo netroufl. Ale účastnil se všeobecné kolaborace s okupačními mocnostmi, už jen tím, že byl tehdy členem KSČ, která tu kolaboraci měla ve štítu a ostatně stále má. Nemyslím si, že bude dobrým velvyslancem. Zažil jsem v Rusku v době, kdy jsem tam pracoval, dva výborné diplomaty: Rudu Slánského, který tam byl velice dlouho a byl nějakou dobu v úctě chovaným doyenem diplomatického sboru v Moskvě, a Luboše Dobrovského, jehož postoj k Rusku se s přibývajícími odslouženými léty velmi proměňoval, jak na vlastní oči poznával, co je v Rusku možné, a seznamoval se se zločiny, které v Čečensku páchala ruská armáda. Ale stejně jako vrcholní politici to nesměl navenek projevovat, musel mít na paměti Putinovu známou obchodní mstivost a možnost odměňovat či trestat dodávkami nebo nedodávkami zemního plynu a ropy podle své potřeby. Politika vyžaduje kompromisy.

I ve vaší funkci?

I v mojí. Ale abych vám pravdu řekl, na příklad si nevzpomínám. Politika mě naučila se ovládat. I ve věci mého antikomunismu. Mívám pocit hrozné bezmoci a vzteku, jak to tady dopadlo – že máme nejsilnější komunistickou, stalinistickou partaj v Evropě. Ale nikdy nepřipustím, aby se to projevilo v mých osobních vztazích k jakémukoli členu Komunistické strany Čech a Moravy. Kdykoli potkám na chodbě kolegyni Martu Bayerovou, komunistickou senátorku, zdálky na ni hlaholím: „Zdravím bolševickou jednotku!“ A paní Bayerová se směje a salutuje, dokud nezavelím Pohov. A pak k ní přijdu a velmi přátelsky jí řeknu: „Paní Bayerová, vždyť my vás stejně jednou zrušíme.“ A ona se srdečně a upřímně směje, je to hodná paní. Řada lidí je v KSČM nikoli ze zlého úmyslu, ale vinou jistého intelektuálního selhání. Neznají všechny historické okolnosti, které komunismus vytvořily a které mu pomáhají přežívat. To intelektuální selhání potkalo během dvacátého století celou řadu kulturních a politických elit...

 ...vás nevyjímaje.

Mě nevyjímaje. Jenže Pražské jaro, kdy jsme si mysleli, že dovedeme zemi ke zrušení článku čtyři Ústavy o vedoucí roli komunistické strany nebo že zavedeme tržní hospodářství, to byl hluboký omyl. Ta strana je nereformovatelná ze samé podstaty. Promiňte… (zvedá zvonící telefon; na druhé straně je známý novinář).

Nutí vás jakožto bývalého žurnalistu cechovní sounáležitost být k novinářům vstřícnější, než byste měl?

Jistě že nutí. Jsem velmi vstřícný, pokud neporušuju sliby nebo své zásady. Mrzí mě, že se kolikrát mezi novináři a politiky vytváří hráz nesmiřitelnosti. Měli by mít aspoň jednoho společného jmenovatele – obranu demokracie v téhle zemi, zvlášť když je ta demokracie na kraji ohrožení, což dnes je. Útoky novinářů vůči politikům jsou potřeba, stále jsou to hlídací psi systému, a stejně tak omlouvám žurnalistická neumětelství, otevřené výpady, konstruování nepodložených pomluv a kriminálních kauz. To je cena za svobodu slova, kterou politici z podstaty své funkce musejí snášet, tyhle útoky na solar.

Takového útoku se dostalo i vám. Ke svému krátkému členství v KSČ se přiznáváte, ovšem před třemi lety novinář Tomáš Pecina vytáhl těžší kalibr – vaši údajnou spolupráci s StB pod krycím jménem Plavec.

Když už ten plivanec zdviháte, řeknu vám dvě věci, které už jsem dost ozřejmil a doložil tehdy po tom křivém obvinění: nikdy jsem s StB nespolupracoval a už vůbec jsem nebyl agentem, jak pan Pecina napsal. Vím ovšem, odkud tehdy vítr vál. Mám dlouholeté spory s Bezpečnostní informační službou, podal jsem na ni dokonce trestní oznámení v souvislosti s kauzou jejího bývalého důstojníka Vladimíra Hučína, jemuž už dlouho ničí život. Pan Pecina je zájmová osoba BIS, a proto účelově vypustil onu pomluvu. Takovéhle vztahy moci a novinářů se občas udějí. Pamatuju se, jak mě ještě jakožto šéfredaktora Lidových novinv roce 1993 pozval Jirka Dienstbier starší ke Schnellům na oběd a chtěl, abych spolu s ním z Lidovek vytvořil orgán Občanského fóra. Já to odmítl a ten oběd jsem si zaplatil, protože i takovéhle obědvání u Schnellů by novináře mohlo zbavit jeho svobody a nezávislosti.

Zpět k Pecinovu obvinění: jak to, že vás komunisti pětkrát pustili na raftařské a přírodovědné výpravy na Sibiř, třikrát i poté, co vám v roce 1984 sebrali pas, ačkoli jste s StB nespolupracoval?

Tenhle hloupý argument je jednou z trvalek Haló novin. Do vysněných Alp by nás nikdy nepustili, zato do Ruska bylo velice snadné se dostat – třeba na úředně potvrzené pozvání známého, občana Sovětského svazu. Takhle v šedesátých až osmdesátých letech proudily do Ruska tisíce československých horolezců, kytičkářů, dobrodruhů, příbuzných k příbuzným. Jezdili jsme tam za přírodou, za raftingem a kamarády a objevovali jsme si tu krásnou zemi po svém, na to jsme nepotřebovali žádnou státní nebo institucionální podporu. V roce 1984, jak zmiňujete, jsem pak dostal dopis, že není ve státním zájmu, abych byl držitelem cestovního pasu, a musel jsem ho odevzdat. Pak jsem do Ruska cestoval jen na občanku, což tehdy čerstvě umožnili.

Jedna z postav vašeho staršího románu Bastardi nazývá Rusko „zemí neslýchané servility a děsivého ponížení“. Jaký máte dnes k té zemi vztah vy?

Mám ji rád, ruština je jako moje druhá mateřština. Mé obavy z Ruska nejsou žádná paranoia, ale výsledek detailního poznání té země. Naposledy mě, nepočítám-li anonymní maily, nazval nepřítelem ruského lidu šéf ruské delegace v Parlamentním shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které loni zasedalo ve Vídni. Řekl jsem totiž, že se mi nelíbí, že by měla být zimní olympiáda v Soči, tedy na Kavkaze, kde Rusko okupovalo Abcházii a vyvraždilo desítky tisíc svých vlastních obyvatel. Ten politik vystoupil a řekl: „Urazil jste můj národ. Jste nepřítel ruského lidu.“ A pak za mnou chodili delegáti z bývalých zemí Sovětského svazu a srdečně mi děkovali.

Když už jsme u těch „bývalých zemí“ – vy tvrdíte, že by se Rusku ulevilo, kdyby se jeho „koloniální říše“ rozpadla a z Ruska zůstalo jen území mezi Bílým a Černým mořem.

Rusko je dlouhodobě zhruba padesát let pozadu za světem, je třeba dát mu čas a regulovat ho pomocí vstřícné, ale pevné zahraniční politiky. Nejde to ze dne na den tím, že zrušíme víza pro 140 milionů Rusů, jak se v půli března snažila předsedkyně horní komory ruského parlamentu Valentina Matvijenková dohodnout u předsedy senátu Štěcha; dokonce to prý chtěla probírat i s prezidentem. To by bylo přímé ohrožení schengenského prostoru, navíc to nemůžou udělat jednostranně… Umíte si představit, jak by to zvýšilo infiltraci Rusů do jistých zemí a k jaké by došlo rusifikaci? Zvýšením počtu Rusů v zemi se stát ovládá lépe než pomocí tanků. A co by asi udělal s ekonomikou malé země průnik mocných ruských mafií, které by se pokoušely zavést systém takzvané kryši, nelegálního vybírání výpalného pod záminkou ochrany i těch největších firem? Mimochodem, koncem devadesátých let bylo v Rusku dokonce věcí společenské prestiže nějakou kryšu mít. Kdykoli jsme s Petrou Procházkovou nebo kameramany někam šli, všichni se ptali: „A kakája u těbja kryša?“ A my odpovídali: „U nas Čečenci.“

Rusko ale europeizaci potřebuje jako sůl, to určitě uznáte.

Jistě. Myslím, že Rusku velmi pomáhá ten, jak já říkám, efekt Petra Prvního, totiž že elita země vyjíždí do světa a vozí zpět západní zvyklosti. Teď po Evropě bloudí statisíce Petrů Prvních – turistů, obchodníků, studentů – a ti všichni snad dokáží časem prosadit europeizaci Ruska a seznámit ho s principy demokracie. Vždyť té zemi stále ještě existuje právo signálu – vyslání nevyřčeného rozkazu stranickým nebo jiným bossem. Nepředstavuju si třeba, že Aničku Politkovskou nechal zavraždit Putin, byť byla zabita v den jeho narozenin. Ale třeba vyslal signál – pohoršeně zvedl obočí, když padlo její jméno... Pak už se to po imaginární vertikále spustí k vrahovi.

 A mění se Rusko?

Jen pomalu. Alespoň do nevyhnutelného kataklyzmatu, který jeho proměnu velmi urychlí – do pěti deseti let očekávám obrovský konflikt na Kavkaze, na který se zadělalo už v čečenské válce; pak přišla Abcházie, Jižní Osetie… Stále doutnající Náhorní Karabach je rozbuškou, která to jednou způsobí, protože pro Rusko je nepředstavitelné, aby neovládalo energovody od Kaspického moře, nad jehož ložisky ztratilo kontrolu. Vsadím se, že Rusové během několika málo let použijí svou starou osvědčenou cestu bratrské pomoci a vyšlou tanky do Baku, k znesvářeným národům Ázerbájdžánců a Arménů. Nasadí si modré barety a řeknou: „Když to mohli udělat Američani v Iráku, proč bychom nemohli my tady?“ Zažil jsem Rusy při pijatykách, kdy si trhali košile na prsou a obnažovali své širé duše. Tehdy se často ukazoval ten jejich komplex méněcennosti, Minderwertigkeit, to, že nemají na co být hrdí. Puškin, Lermontov a Tolstoj jsou dávno mrtví, navíc je obyčejný člověk někde v Glubince nezná, tak k čemu se obrátit teď? K velikosti a historii země? My musíme jako stát i jako Evropa podporovat na vládních úrovních mnohem více ruskou opozici; ta podpora je tak slaboučká, že o žádné nelze vůbec mluvit. Příští rok s tím snad budu moct něco udělat – pokusím se znova kandidovat do Evropského parlamentu, za Topku. Poprvé jsem to zkoušel za Zelené, to jsem tehdy na kandidátce poskočil ze sedmého na první místo, ale nedostali jsme se tam, a podruhé to bylo za zcela neznámé hnutí Starostové a nezávislí, které sice neshromáždilo potřebných pět procent, ale skončili jsme asi pátí z nějakých šestatřiceti partají. Tím jsme tehdy vložili mocnou zbraň do ruky Miroslava Kalouska, který tak mohl vytvořit Top 09 a doplnit našimi lidmi své kandidátky. Ti starostové, kluci fikaní, jako jsou třeba Petr Gazdík nebo Stanislav Polčák, věděli, že to je způsob, jak se dostat do vysoké politiky.

 Opakovaně se snažíte přimět vládu, aby dostala KSČM před Nejvyšší správní soud kvůli údajnému porušování ústavnosti. Vzhledem k počtu členů KSČM a jejím volebním preferencím i možnosti spolupráce s ČSSD to je čím dál tím méně pravděpodobné, nemyslíte?

V dubnu se o to stejně pokusím zas. Český právní řád sice neumožňuje politickou stranu zakázat, ale lze ji rozpustit nebo pozastavit její činnost do doby, kdy se vyřeší nedostatky, které jí jsou vytýkány. Už jednou jsme o to vládu požádali a ta loni odvážně dala příkaz ministerstvu vnitra, aby vypracovalo návrh správní žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu. Jenže ti subalterní úředníci na příslušném odboru ministerstva vyhlásili vzpouru a příkaz vlády nesplnili. A ta naše vláda, která je bita ze všech stran a nemá právě silnou pozici, sklapla kufry a nechala si to líbit. Vláda však zároveň zadala ministerstvu spravedlnosti, aby navrhlo postup, jak vypracovat správní žalobu, a to zpracovalo výborný projekt se zapojením tajných služeb a silových ministerstev. Předalo ho vnitru, aby podle toho mohli postupovat, a to ho vládě zatajilo. Teď v dubnu požádám pana premiéra, aby to celé resuscitoval.

Nedivím se, že se toho kroku všichni bojí.

Vždyť já se taky bojím – kdyby se to dostalo k soudu a ten seznal, že žaloba není na místě, budu nakonec jedním z těch, kdo pomohli dokázat legálnost KSČM. Jenže já to riziko raději snesu, než abych se smířil s tím, že u nás máme poslední stalinskou stranu v Evropě. A dokud budou mezi námi, budu nadále chodit na akce mladých komunistů a číst jejich tisk – když o mně Haló noviny týden nenapíší, hned jsem celý nesvůj.

Nedávno jste – v rozporu se svým volebním programem – v senátu hlasoval proti zrušení doživotní poslanecké a soudcovské imunity. Potřebu zachovat ji jste zdůvodnil sílícími snahami o sociální inženýrství marxistického typu a vzrůstáním „komunismu s různými odborářskými militantními hnutími“. Nedémonizujete komunisty příliš?

Komunisti, ať se dostanou k moci kdekoli, začnou dřív nebo později kriminalizovat, zavírat a jinak potírat svoje politické oponenty. Samozřejmě se toho obávám – copak někdo věděl v roce 1946, že se u nás za sedm let budou střílet lidi na veliko? Ano, Sovětský svaz už tu není jako tehdy, ale máme tady Rusko, které stojí na rozcestí a neví, jestli bude putinovské, nebo zjuganovovské. Zjuganovova Komunistická strana Ruské federace je po Putinově Jednotném Rusku druhou nejsilnější partají v parlamentu stejně jako u nás KSČM, styky mezi těmi stranami jsou velmi silné a se na rozdíl od našich se Zjuganov vůbec netají tím, že by chtěl repete bolševické revoluce a vládu jedné strany. Zatím vystupuje velmi umírněně jako demokrat v Dumě, ale až pauperizace ruské společnosti dosáhne kritického stupně, s pomocí chudých Putina mohou převálcovat... V okamžiku, kdy bychom vystoupili z Evropské unie, se u nás může dít prakticky cokoli. Imunita pak může politiky ochránit před tradiční komunistickou mstivostí do momentu, kdy si sbalí kufry a odjedou za hranice.

Když už jsme u balení kufrů – vy jste je balíval často. Měl jste rád dobrodružství. Nechybí vám po deseti letech v senátních lavicích vzrušení?

Kdybych nešel pracovat do senátu, měl bych dnes naprosto minimální důchod – celou tu dekádu v agentuře Epicentrum jsem dělal na živnosťák prakticky bez peněz, bez diet, neplatil jsem si ani sociální pojištění. Reportování z dvaceti válečných konfliktů, to je drahé: tu potřebujete kameru, tu foťák, tu ochranu a peníze na transport… Ale zase jsme byli úplně svobodní. Když jsme si řekli, že pojedeme natáčet válku mezi africkými kmeny Samburu a Turkana, tak jsme taky jeli. Jenže pak jsem od toho řemesla musel odejít, protože jsem se přistihl, že války začínám mít rád. Ony sypou z rukávu příběhy a vy je jen sbíráte a posíláte do redakce nebo do střižny – jenže válka je největší svinstvo, co člověk vymyslel, a jakmile k ní začnete cítit něco pozitivního, musíte od toho. Ale nemyslete si, v senátu je to občas taky dost dobrodružné.

Pro většinu české veřejnosti je však senát odkladištěm nepotřebných politiků, kteří do lavic zasedají jen k zívání a spaní.

Takových je tu celá řada, hlavně senátorů z velkých politických stran, to jsou často ti pověstní zvedači ruky. V senátu člověk může zpohodlnět – nemá nad sebou bič šéfa ani knutu uzávěrky; sice by mohl vnímat jako svého bosse voliče, onen neurčitý a vzdálený lid, ale lepší je vymýšlet si smysluplnou práci sám. Já se v pracovní době věnuju svému soukromému ombudsmanství – u tohohle stolu mi sedávají nešťastní lidi a vyprávějí hrozné příběhy. Když pak řeším případy důchodkyň, které okradou o zahradu, aby na jejím místě mohli postavit hotel, píšu dopisy na ten papír se lvy v záhlaví – státní úředníci včetně ministrů jsou povinni mi odpovědět. Mám tak padesátiprocentní úspěšnost, a kde tohle nepomáhá, dávám občas peníze.

Před měsícem vám vyšel nový román, Pergameny. Soustředíte se v nich i na to, jak osud rodičů předurčuje život dětí. Jak vaši tvarovali vás?

Já měl jakousi dvoupólovou výchovu – maminka byla Čechoameričanka, která nenáviděla bolševiky, byť milovala socialismus Jacka Londona, a tatínek byl předválečný komunista. Myslím, že jestli je v člověku něco dobrého v základních věcech výchovy, jako je smysl pro spravedlnost, pravdomluvnost, laskavost a takové ty obyčejné lidské věci, tak to člověk většinou mívá od mámy. Já tedy určitě. A proto jsem tu knihu taky psal – má hrdiny, kteří se dostávají do těžkých situací a nacházejí jednu zásadní obranu, aby je dějiny nesemlely: úctu k rodičům. I proto má ta knížka podtitul Román o čtvrtém přikázání – Cti otce svého a matku svou.

Když vás po vyhazovu z deníku Mladá fronta zaměstnali v n. p. Geologický průzkum, odpracoval jste si z dvaceti let geologování osm let na vrtech uhelného Velkodolu Maxim Gorkij u Bíliny, kde maká i čtveřice hlavních hrdinů z Pergamenů. Kolik z té knihy jsou příběhy skutečně žité?

Na uhlí se sice chodilo z trestu, ale pro mě to byla naprosto zásadní léta. V podstatě jsem díky té zkušenosti ze šachty napsal dělnický román a připadám si jak Marie Majerová. Podobně jako u románu Bastardi šlo o moje velké životní téma. Jsem rád, že jsem to napsal a že mi to vychází zrovna k sedmdesátinám. Jsem starý lev a mám radost ze života.