Nic z toho Eduard Janota (bez vlastního zavinění, podotýkám) dělat nemůže. Plní misi „úřednického ministra" v prostředí, kde neexistuje parlamentní většina pro podporu jakékoli smysluplné strategie fiskální politiky státu. Nemůže tedy plnit úlohu „dobrého ministra minisfinancí", jakkoli by to jistě za jiných podmínek dokázal.
Úctu a uznání si však Eduard Janota plně zaslouží za něco jiného. Dobře ví, že nemůže naplnit úlohu strojvůdce, a soustředil se proto na úlohu brzdy. Brzdy nesmírně důležité a prospěšné, která všem rozpočtovým (a tedy i politickým) prioritám staví do cesty prioritu univerzální - prioritu makroekonomické stability a udržitelnosti správy veřejného dluhu. Janota si v tom počíná s obdivuhodnou sebekázní. Jakkoli jsou jeho názory jiné, s přísnou loajalitou zůstává politicky neutrální a snaží se navrhovat řešení, o nichž se může domnívat, že jsou v současné situaci průchodná. Dobře totiž ví, že nejhorší je nerozhodovat vůbec. Rozhodně pak není jeho vinou, že většina zvolených politiků jeho sebekázeň zcela postrádá.
V minulosti se mnoho průměrných mužů zapsalo do historie jako výborní ministři, protože pro to měli ve své době ideální podmínky. Mnoho vynikajících osobností z opačných důvodů zkrachovalo. Nevím proto, jak bude jednou ekonomická historie hodnotit období Eduarda Janoty. Vím ale, že v současné chvíli si na jeho místě nikoho lepšího představit nedovedu.
Na konci loňského roku jsem oslovil dva politiky ČSSD, předsedu Jiřího Paroubka a posléze místopředsedu Bohuslava Sobotku, aby mi do komentářové rubriky Proti a Pro odpověděli na uvedenou otázku. Nespadla z nebe. Při projednávání státního rozpočtu, jehož parametry byly stranami, které vládu drží, předem dohodnuty, se hodně změnilo. Rozpočet, jak ho připravil úřednický ministr kabinetu Jana Fischera, tedy Eduard Janota, byl především díky vůli socialistů změněn, deficit poskočil o 12 miliard výše. Jiří Paroubek, strůjce toho skoku, přes svoji mluvčí odvětil, že nemá čas napsat kratičký miničlánek, který by Janotu hodnotil. Coby vítěz rozpočtové tahanice asi neměl potřebu kopat do poraženého.
Bohuslav Sobotka si ovšem ministra Janotu na Facebooku podal, proto jsem po Paroubkovi oslovil i jeho. Ostatně je to bývalý ministr financí. Na Facebooku napsal: „Janota nejdříve s tragickou tváří téměř zhroucen naříkal nad přesuny v rozpočtu, nesmyslně strašil zvýšením deficitu o dvanáct miliard a hrozil demisí. Pak mu došlo, že rozpočet byl vlastně přijat, změny tvoří jen jedno procento všech výdajů a schodek lze udržet drobným usnesením vlády. Kdepak demise. Až skončí na ministerstvu financí, mohl by k divadlu..." Když finance ještě vedl Sobotka, do tyátru Janotu neposílal. Přece však odmítl napsat pro TÝDEN text Proti. Prý po „přesunech" (tím slovem nahrazuje reálnější sousloví „zvýšení dluhu") nemá dojem, že by byl Janota špatný ministr.
Dobrá. Socialisté Janotovi poničili jeho práci, jako kdyby byla mizerná, ale zároveň ho jakoby chválí. Proč? Zřejmě počítají, že vyhrají volby, a až nastoupí na ministerstvo financí, bude jim někdo muset dělat rozpočet. Nejlépe zase univerzální Janota.
