MUDr. Jan Marušiak Ph.D. je špičkový cévní chirurg, o kterého by se porvala zdravotnická zařízení nejen v České republice. Přesto je již třicet let věrný liberecké nemocnici, kde je primářem Oddělení cévní a rekonstrukční chirurgie. Ve volebním obvodě Liberec také kandiduje do Senátu.
Pane Marušiaku, co vás přimělo ke kandidatuře?
O politiku se větší či menší měrou zajímám od roku 1989, v devadesátých letech jsem byl za ODA členem zastupitelstva města Liberce. V dalším období jsem se naplno věnoval profesi cévního chirurga, zájem o politiku a v širším slova smyslu o aktuální události ve světě mne ale nikdy neopustil.
Velikou deziluzi jsem zažíval v dobách tzv. opoziční smlouvy ODS a ČSSD, tam někde vidím prvotní základy termínu „privatizace státní moci“, který jako první formuloval pan ministr Miroslav Kalousek a která je bohužel stále tady s námi, byť se začíná blýskat na lepší časy. V parlamentních volbách mne povzbudil zvýšený zájem mladé generace o veřejné dění a chytrá inteligentní kampaň některých nových stran, které výraznou měrou zasáhly do našeho zkostnatělého rigidního a nenápaditého soupeření dvou stran - ODS a ČSSD
Velkým zavedeným stranám tedy nefandíte?
Z podstaty jsem vždy stával podobně jako moji předci stranou „mainstreamu“, stranou establishmentu, kořeny mám v evangelické víře. Pradědeček Petr Marušiak byl evangelickým farářem v Libštátě, pocházel z Hybé pod Kriváněm a po něm nejsem příznivcem přílišného mluvení, ale spíše konkrétních činů.
Kdy jste vstoupil do TOP 09 a proč?
Na podzim 2009, když mne oslovil její jasný, nepopulistický a inteligentní program s povelem „zpátky na značky – zkusíme to ještě jednou“. V současném bezbřehém liberalizmu, který v naší tradičně levicově orientované populaci totálně relativizuje hodnoty a normy, je strana s programem TOP 09 potřeba jako sůl. Ačkoli to v příštích letech nebudeme mít jako TOPáci lehké, musíme se pokusit přesvědčit veřejnost o správnosti zahájených reforem, o nutnosti snížit stav zadlužení země, přesvědčit zejména mladou generaci o tom, že stojí za to se zajímat o veřejné dění a v konečném cíli obnovit hrdost na Českou republiku, její instituce a postavení mezi evropskými národy.
Vy jsté cévní chirurg a od roku 1981, kdy jste promoval, jste stále zaměstnán v nemocnici Liberec. Čím si Liberec zasloužil vaši dlouholetou věrnost?
Já jsem se narodil v Pekingu, kde moji rodiče - oba Češi - žili 4 roky. Původem jsem ale čistokrevný Pražák, v Praze jsem absolvoval veškerá studia a hned po nich, po promoci jsem odešel do Liberce, kde jsem nastoupil do nemocnice a kde jsem již zůstal. Neztratil jsem ale s Prahou nikdy kontakt, stále zde má naše rodina příbuzné, máme v Praze zázemí, obě dospělé dcery zde nyní studují – jedna na Filosofické fakultě, druhá Lékařskou fakultu.
Proč tedy Liberec?
Mám rád přírodu, bydlíme na kraji města, vlastně na vesnici. Mám zde i dobré profesní zázemí. Krajská nemocnice Liberec a.s. je nyní v mnoha ohledech srovnatelná s těmi fakultními a některé obory též s klinikami. V práci – a zejména v cévní chirurgii – mám spoustu přátel u nás i v zahraničí a obor se mi v minulých letech stal téměř koníčkem.
Z Liberce jsem také v roce 2006 organizoval Evropský kongres cévních chirurgů, který se konal v Praze pro 3000 lékařů z celého světa a jehož jsem byl prezidentem. Do Prahy tak jezdím stále velmi často, z profesních i soukromých důvodů. Spojení mezi Prahou a Libercem je výborné – a např. pražská divadla navštěvujeme večer na otočku i ve všední den.
Liberecko zasáhly ničivé povodně. Co je potřeba nyní udělat, aby k nápravě škod došlo co nejdříve?
Vlna povodní zasáhla Liberecko opravdu s nebývalou rychlostí a intenzitou a škody v postižených obcích jdou do stovek milionů korun. Celková škoda v Libereckém kraji se odhaduje na 5 – 6 miliard. V prvních dnech se zapojili všichni, kdo měli ruce, nohy, ale nyní, s blížícím se podzimem a zimou nastane pro řadu občanů mnohem složitější období. Je zřejmé, že z nejvíce zaplavených míst a poničených domů se lidé budou muset vystěhovat. Hlavní strategie obnovy ale bude spočívat ve vytvoření protipovodňových opatření, stavbě zádržných polderů a celkové změně strategie necitlivého zastavování orné a zemědělské půdy – tak, jak se dosud děje v celé republice.
Jakou změnu navrhujete?
V příštích letech by se priority stavebních firem, které často staví jen proto, aby obestavěly betonem vzduch, měly koncentrovat na obnovu a novou výstavbu náhradních bytů a domů v těchto územích, společně s protipovodňovými opatřeními. Bude to vyžadovat změnu priorit investic zejména kraje, ale též státu. Prostě se postaví o několik nových obchodních center méně (stejně nejsou potřeba) a bude se investovat do státem podporovaných obydlí pro lidi - v místech, kde je povodně nemohou zasáhnout. Je možné jít též cestou projektů PPP (Project Private Partnership), kdy soukromý investor postaví nové domky na zelené louce a stát potom splácí – společně s majiteli domů – investici do pozemků, obydlí či protipovodňových opatření v dalších letech.
Na jaké regionální problémy byste se chtěl v Senátu zaměřit?
Já velmi oceňuji spolupráci se starosty obcí, kterou TOP09 od svého zrodu praktikuje. Je samozřejmé, že ta spolupráce místních poslanců a senátorů se starosty musí být přirozená, musejí se znát a vzájemně si pomáhat. Proto bych rád v Senátu podpořil změnu zákona o rozpočtovém určení daní, který dosud menší obce znevýhodňuje oproti větším městům.
A co nějaká ryze lokální „liberecká témata“?
Mým tematem je záchrana hotelu Ještěd a celé radiokomunikační soustavy na něm, tato stavba si po revoluci prošla několika majiteli, pan architekt Hubáček by současný stav asi nerad viděl. Jeho úžasná stavba, dominanta celého města, která má reálnou šanci jako jedna z mála v Libereckém kraji dostat se na seznam staveb Unesco, je ve vlastnictví Českých radiokomunikací. Ty sice investovaly několik desítek miliónů do své techniky, hotel a celé jeho přilehlé části ale strádají a čekají tak na nového majitele. Kraj Liberec bohužel utratil peníze za proplácení zdravotnických poplatků občanům a jiné „bohulibé“ věci, takže na svůj původní záměr na zpětnou koupi Ještědu nemá patřičné finance. Pokud si město či kraj nevezmou budovu Ještědu jako svojí společnou prioritu, budu pokládat svých 6 let v Senátu za neúspěšných.
Ano, Ještěd je dominantou města i kraje. Jaké problémy pak vidíte přímo ve městě?
Rád bych také poukázal na určitou sterilitu a duševní prázdnost centra města, kde sice vznikly velké nové stavby, většinou ale tak jak v řadě jiných případů bez architektonické soutěže a tudíž esteticky, řekněme – uniformní. Takové skleněné kostky. My pořád v ČR něco stavíme, ale velmi málo dbáme o detail. O péči o odpočinkové zóny, o odstraňování nevzhledných pozůstatků v okolí velkých staveb, o zeleň, vodotrysky, lavičky, atrakce a prolézačky pro děti, o drobné a kreativní urbanistické prvky, které teprve dělají město útulným, kde se lidé rádi večer projdou a ne ho jenom s vyplazeným jazykem a zrakem upřeným nikam proletí po práci. Centrum města večer nežije – a pokud žije, tedy aktivitami heren a barů a nikoli kaváren a salonů, tančíren a klubů.
Mělo by se v Liberci něco zlepšit i v oblasti zdravotní péče?
Ve městě chybí Hospic pro pacienty s nevyléčitelnou nemocí, o které se rodina v domácím prostředí již nemůže starat. Rád bych podpořil tyto aktivity k jeho stavbě, které v Liberci vnímám a které zatím na místech, kde se o takovýchto stavbách rozhoduje, nebyly vyslyšeny.
Častým tématem jsou také výherní automaty. Ministr Kalousek nyní připravil novelu loterijního zákona, kterou se videoterminály dostanou pod kontrolu obcí. Jak se na to díváte?
Je to také velké téma. Stát má zatím ve své pravomoci videoterminály, ale ostatní hrací automaty lze již regulovat místními vyhláškami od 1.července 2010 a též sankcionovat za neodvádění poplatků do městských pokladen. Ačkoliv některé sázkové a hrací společnosti se vykupují odpustky v podobě peněz na charitu, sám jsem pro jejich výrazné omezení či úplné zrušení v centru měst.
Jaká jsou celospolečenská témata, kterými se chcete v Senátu zabývat?
Na celostátní úrovni bych se rád zaměřil na 4 hlavní oblasti:
1. Neziskové organizace a jejich nezastupitelná role v demokratických systémech.
2. Bezpečnostní a zpomalovací prvky na silnicích a v obcích a jejich zásadní podíl na snížení počtu dopravních nehod. Tady mohu jmenovat pozitivní příklady třeba z Francie, kde to funguje.
3. Zdravotnictví
- více peněz na své zdraví v časech, kdy jsem zdravý (vyšší pojistné)
- méně přímých plateb v době nemoci (možnost připojištění na přímé platby)
- zavedení mnohastupňové pojistky (např. až 10.000.-/měsíčně pro adrenalinové sportovce a jiné rizikové činnosti)
4. Zahraniční politika – jasná podpora integračního procesu v rámci EU, protože „v tak malé části světa, jako je Evropa, nemůžeme sedět v hospodě v koutě, remcat a ani nesledovat, co se právě hraje
na pódiu.“
Máte za sebou obdivuhodnou profesní kariéru. Jak vnímáte úroveň české medicíny? Jaký by měl být další vývoj v této oblasti?
Myslím, že úroveň naší mediciny je velmi dobrá. Musíme nadále koncentrovat péči v lůžkových zařízeních do větších nemocnic a malé okresní nemocnice využít pro ambulantní ošetření, privátní specialisty nebo je přebudovat na LDN. Kvalitní lůžková péče je nesmírně drahá a jako taková nemůže být v každém malém městečku. Ambulantní péče naproti tomu může být dostupná ve stávajícím měřítku s podporou privátních lékařů. Superspecializovaná péče potom může být soustředěna do několika málo center, s tím souvisí nutnost regulace počtu drahých přístrojů a jejich účelné využití.
Stále je zbytečně velký vliv farmaceutických firem na celou oblast zdravotnictví, včetně pojišťoven – v této oblasti by bylo možné ušetřit významné finanční prostředky, a to i na platy zdravotníků.
Kromě lékařské praxe jste také již od roku 1990 Členem Rady konta Bariéry a Nadace Charty 77. V čem vidíte smysl charitativní činnosti v dnešním světě?
Smysl charitativní činnosti je v neustálé potřebě suplovat funkci státu tam, kde pomáhat nemůže, neumí , nechce nebo kde pomáhat ani nemá. Stát by naopak měl redukovat svoje aktivity v sociální oblasti na podporu handicapovaným, sociálně slabým nebo lidem bez práce. Stát by neměl přebírat kreativní nápady neziskových organizací, protože jejich realizaci většinou zkazí, nebo se pro něj stane neúnosně drahá. Principem charitativní činnosti je vzájemná pomoc, kolegialita, sounáležitost. Dá se rovněž říci, že když někomu něco dáme, můžeme se z toho těšit déle, než když něco dostaneme. Psychologie charity spočívá v dobrovolnosti těch, kteří ji vykonávají. Vzhledem k tomu, že některé části světa stále více bohatnou a jiné části světa stále více chudnou, je charita v celosvětovém měřítku nezbytná.
Práce lékaře, navíc primáře je časově velmi náročná, navíc vy se věnujete i vědecké činnosti, publikujete, přednášíte. Zbývá vám nějaký čas třeba na kulturu?
Čas na kulturu si většinou najdu. Nejlépe si odpočinu na koncertu klasické hudby, tu ostatně poslouchám často v radiu, třeba jen při cestě do práce. Naše rodina má kultovní divadlo Na Fidlovačce a tam např. moje žena viděla všechna přestavení, já jen některá, zato Šumaře na střeše už pětkrát! Knížky čtu rád, ale většinou dlouho, takovéto čtení v kuse za deštivého odpoledne už neumím. Naposledy jsem četl např. od Amose Oze knihu o vzniku státu Izrael a jeho přistěhovalcích z východních zemí. Skvělé, ale smutné.
Jak se dívá na vaše politické angažmá rodina?
Tak tady se to změnilo! S lety jsem nabyl dojmu, že manželky a rodina Vás nejvíce chtějí „mít doma“ a potřebují v době, kdy jsou děti malé. Alespoň u nás to tak bylo. Nyní, co jsou dcery již dospělé, mne v mých politických aktivitách „moje ženy“ (manželka a dcery) podporují, jenom teď zas mají strach, abych třeba nedostal infarkt. V naší rodině je péče o bližního příbuzného hluboce zakořeněná. Moje babička mého dědu vždycky krátce po tom, co usnul, vzbudila a ptala se ho, jestli spí. Když jí řekl, že spí, tak spokojeně usnula taky, protože se přesvědčila, že neumřel. Tak do této fáze jsme ještě nedospěli.
