Během několika týdnů by ministerstvo zdravotnictví mělo mít zpracovaný metodický pokyn, který definuje základní rámec pro placenou možnost výběru ošetřujícího lékaře pacientem. Ministr doc. MUDr. Leoš Heger to uvedl v interview pro deník Právo 7. března.
Otázka byla konkrétně zaměřena na možnost výběru operatéra a L. Heger odpověděl: „Ministerstvo nebude v metodickém pokynu diktovat ceny. Bude však diktovat základní podmínky. A tou nejzákladnější je, aby operatér nebo lékař, kterého si pacient vyžádá, tím nebyl odváděn od pacientů, kteří ho skutečně potřebují. V nemocnicích na chirurgiích obvykle bývají jednotlivci, kteří umějí nějaký speciální výkon, například na slinivce. Tito lidé samozřejmě nedělají pouze tyto výkony, protože jich není mnoho. Když ale bude hospitalizován pacient, který potřebuje chirurga, jenž jako jediný daný výkon umí, tak bude mít absolutní přednost. Teprve pak dojde na pacienty, kteří by si tohoto operatéra vybrali a chtěli zaplatit. Vše ostatní, včetně cen, si určí nemocnice samy.“
V rozhovoru ministr také připustil, že budou existovat cenové rozdíly: „V Praze je větší poptávka bohatých lidí po takovýchto nadstandardech, takže určitě tito operatéři nebo porodníci budou stát víc než v periferní nemocnici.“ K možnosti placené volby operatéra se ministr zdravotnictví vyjádřil mj. i 21. října loňského roku na webu Tyden.cz (článek Heger: Lepší péči špitály nabídnou jen ve volných kapacitách): „Když je lékař, který jediný umí operovat určitou věc, třeba náhradu kloubu prstů, musí nemocnice zajistit, aby se k němu dostali všichni pacienti, kteří tuto specialitu potřebují. Teprve ve své volné kapacitě by operoval běžné kyčle, když si ho někdo na to vyžádá,“ uvedl. Nemocnice bude podle něho muset tento postup zakotvit ve svém organizačním řádu.
Obecný přístup k dané problematice deklaroval již 20. května 2011 ministr na svém webu www.leosheger.cz. V článku „Nárok pacienta a platba za nadstandard: Hrozba nebo férové řešení zastírané reality?“ mj. uvedl: „Pokus o změnu, která by nás mohla přiblížit k normálním zemím, kde není hanbou, že je někdo bohatší než jiný, a kde dotyčný může svobodně určit, do čeho vloží své peníze, vyvolal debaty a obavy, které je možno rozdělit do dvou zásadních oblastí: 1) Zda je v naší kultuře, kde jsou akceptovatelné určité rozdíly mezi lidmi, možno připustit i rozdíly v čerpání zdravotní péče, které by byly dány nikoliv jen zdravotní potřebou jedince, ale též jeho potřebou jistého luxusu a přizpůsobení individuálním preferencím. 2)Jak definovat potřebnou zdravotní péči pro příslušného pacienta a kam až vpustit rozsah onoho ‚luxusu‘ tak, aby nenarušoval běžné nároky na péči.
Na první otázku má pravicová koalice celkem jednoznačnou odpověď v programovém prohlášení. Vláda nemá v úmyslu budovat rovnostářské zdravotnictví, ve kterém by si člověk nemohl svobodně za své rozumné preference připlatit. Rovněž na otázku, kde končí svoboda připlatit si za nadstandard a kde začíná omezování nároků druhých, lze odpovědět jasně. Těžko může očekávat pacient, který si chce připlatit ve zdravotnickém zařízení, financovaném alespoň z části z veřejného zdravotního pojištění, že bude moci předběhnout pacienta, který čeká na standardní výkon. Zcela jistě by tím krátil jeho práva, a pokud bude chtít mít výkon proveden dříve, musel by si ho zaplatit, tak jako je to možné dosud, celý a v jiném zařízení, které není na platbu z veřejného pojištění vůbec napojeno.“
Zdravotnické noviny, 12. 3. 2012, Rubrika: Pro lůžková zařízení, str. 9
