Až dojemnou péči o moji osobu předvedl v Právu ve svém článku „Žába na prameni?“ (otištěném v sobotu 16. 2.) politolog Lukáš Jelínek. Kromě jiného napsal: „Lze se naprosto vážně tázat, čemu vlastně ve svěřeném úřadu rozumí.“
Politologové z podstaty své profese musí rozumět všemu, i když víme, že to není možné. Pan Jelínek toho o kulturní politice sice napsal ve svém textu hodně, ale fakta nepoužil v podstatě žádná. Dovolím si některá jemu i čtenářům předložit já. Rozpočet ministerstva činí pro tento rok 8,89 miliardy korun, loni to bylo 8,42 miliardy. Významnou část, až 1,65 miliardy, z toho ale představují peníze ze zdrojů Evropské unie.
V roce minulém to byla jen miliarda. Pokud odečteme tyto jasně nasměrované peníze a navíc připočteme, že musíme spolufinancovat evropské projekty (částkou 250 miliónů), tak se dostáváme v rozpočtu k částce o 150 milionů nižší než loni. Z toho pak vznikla tahanice, že dáváme daleko méně peněz na živé umění.
Nakonec se nám podařilo v minulých dnech najít více financí i pro tuto část kultury. Pokud by nás chtěl někdo v této souvislosti obvinit za drastický zásah do české kultury, chci jen připomenout, že škrty na kulturu, bohužel, se v současné ekonomické krizi objevují všude v Evropě. Bez ohledu na to, zda je vláda levicová (Francie), nebo pravicová (Španělsko, Velká Británie)
Moje vystupování považuje pan Jelínek za defenzívní a nepřesvědčivé. Za dobu, co jsem v úřadě, byl ale přijat zákon o podpoře kinematografie a audiovize, na který se léta čekalo.
Došlo k výrazným posunům v letitých kauzách v oblasti památkové péče a ministerstvo zprostředkovalo navrácení některých nelegálně vyvezených či odcizených uměleckých děl. Česká filharmonie zahájila sezónu s novým šéfdirigentem.
Jmenováním nového ředitele byla stabilizována situace v Národním divadla (ano, zde jsme předtím udělali chyby). Ke kompromisnímu řešení dospěla v lednu složitá jednání o budoucnosti točny v Českém Krumlově. A mohla bych jmenovat desítky dalších věcí. To je defenziva?
Chtěla bych v této souvislosti připomenout, že slušnost neznamená slabost. Výsledky průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd totiž hovoří jinak, než o čem média s oblibou píší.
Toto centrum vydalo 14. února zprávu o hodnocení vývoje vybraných oblastí veřejného života za rok 2012. Občané si v případě kultury myslí toto: podle 22 procent se situace zlepšila, podle 58 procent zůstává stejná a pouze podle 13 procent se zhoršila (sedm procent neví). CVVM zveřejnilo 11. června loňského roku (to už jsem byla půl roku ministryní) i výsledky jiného výzkumu – podle něj bylo ministerstvo kultury nejlépe hodnoceným ministerstvem ze všech.
Za důvod některých problémů v kulturní politice státu považuje Lukáš Jelínek „vztah neoliberální pravice k nehmotným statkům, k nimž kultura patří“. V tom případě bych doporučovala se podívat na rozpočty ministerstva kultury za posledních deset let.
Za levicových vlád nešlo rozhodně na kulturu více peněz. Změnila se ale struktura rozdělování financí – daleko více zdrojů, jak už jsem psala, jde z Evropské unie a daleko více dáváme na vědu a výzkum.
Výdaje na vědu a výzkum představují 471 miliónů korun a z větší části směřují do zhodnocení státního majetku a majetku samospráv, proto se vyznačují dlouhodobými pozitivními účinky na ekonomiku i podporu kulturního rozvoje regionů. Kdo chce modernější a konkurenceschopnější Českou republiku, tomu rozumí.
Přestože mnozí naši kritici tvrdí, že ženeme kulturu (a všechno, co k ní patří) do propasti, není to pravda.
Stát má mnoha uměleckým aktivitám pomáhat, má pečovat o památky, starat se o uchování i rozvoj kulturního dědictví, ale musíme u toho vycházet z reálných možností státu, ne ze zbožných přání několika jednotlivců.
Právo, 18. 2. 2013, rubrika: Publicistika, str. 6
