× Pohněme s tím. Společně!

Péče státu o selhávající děti

3. 6. 2010

V současné době je v českých  výchovných zařízeních téměř osm tisíc dětí. Zvyšuje se počet těch, které jsou agresivní vůči svému okolí. V dětských domovech a výchovných ústavech je spousta dětí, které jsou problémové z důvodů, že jejich rodiče zanedbávají výchovu či byl na nich, často osobami blízkými, spáchán trestný čin. Důležité jsou i dědičné dispozice, které si dítě po svých rodičích přináší do života a částečně předurčující jeho další vývoj. Lehké mozkové neurologické problémy při špatné výchově také přerůstají v sociální zátěž. V dětských domovech téměř vymizely případy umístěných oboustranných sirotků.

Naplnění potřebného efektu komplexní péče o všechny „ústavácké“ děti, vyžaduje úzkou spolupráci všech zodpovědných resortů, tedy školství, práce a sociálních věcí, zdravotnictví, vnitra a spravedlnosti. Vláda sice v loňském roce přijala koncepci jak spolupracovat, ale realita je poněkud jiná A právě mezery ve spolupráci bývají tou největší slabinou.

Orgány sociálně právní ochrany dětí (dále OSPOD) mají ze zákona hlídat práva a nároky dětí na příznivý vývoj, řádnou výchovu včetně jejich zájmů a preventivní působení na zachování či obnovení narušených funkcí rodiny. Po přechodu OSPOD z okresů na obce s rozšířenou působností ale zmizela více než pětina pracovních míst sociálních pracovníků. Dnes díky tomu připadá na jednoho sociálního pracovníka 300 a někde až 900 problémových rodin. Jejich práce se tak stává nesystémovou, postrádající potřebnou prevenci před selháváním rodiny. Řešení mezní – odebrání dítěte z rodiny, se tak stává postupně standardním krokem a jeho včasný návrat zpět věcí výjimečnou, protože dítě nemá prostě kam se vrátit.

Obce se touto problematikou jen vzácně zabývají a nenacházejí ani potřebnou oporu ve státních orgánech. Problémová rodina tak není vnímána jako nemoc, kterou je třeba léčit, ale když je vůbec vnímána, tak převážně jako přítěž, které je dobré se nějak zbavit. Třeba tak, že ji přimějeme odstěhovat se do jiné lokality (viz problém Litvínov – Janov). Rodina je často chápána jen jako téma pro volební program, při jehož realizaci se dostává mezi nevýznamná témata k řešení a podpoře.

Pro propuštěné z ústavní výchovy není propracován ani potřebný záchytný sociální systém, jenž by byl schopný vstřebat a ochránit tyto plnoleté „děti“, jejichž mentální vyspělost je stále na úrovni pubescentů. Tak se stává extrémně finančně náročná péče o rizikové jedince nenávratnou investicí.

O každém umístění dítěte do ústavní péče rozhodují soudy. Velkým problémem bývá, přes přítomnost zákona o soudnictví ve věcech mládeže přístup soudů k dětské problematice. Jejich pomalost je v zrcadle relativity času dětského věku ještě pomalejší a nezřídka i formálnost při rozhodování mnohých soudců o umístění dítěte do ústavu bez toho, že vůbec mají představu o dítěti i o zařízení kam jej svým rozhodnutím posílají, dokáže uškodit.
To bývá mnohdy velkou komplikací.

A tak lze říci, že pracovníci výchovných zařízení jsou ve své práci často osamoceni a bez dostatečné opory společnosti. Přestože na ně nejvíce dopadá vzrůstající agresivita a nespolupráce údajně spolupracujících složek.

Jsem přesvědčen, že musí být zákonem dána norma, která by stanovila přibližný počet rodin na jednoho sociálního pracovníka. Obce zřizující OSPODy by se měly finančně spolupodílet na hrazení nákladů dětí ze svého regionu ve výchovných zařízeních. Možná by přišly na to, že je levnější zajištění sociální práce s rizikovými rodinami, než následné financování ústavního pobytu potencionálního delikventa. Soudci by měli sestoupit ze své bohorovnosti na pevnou zem a dále se v dané problematice vzdělávat nikoli jen skrze zákruty paragrafů, ale i z pohledu dopadů svých rozhodnutí na dítě a jeho budoucnost.

 

za komisi pro školství a sport TOP 09 v Praze
PaedDr. Jiří Pilař

Copyright © 2009-2020  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Chci, abychom byli v hlavním proudu Evropské unie.
Děkujeme