V druhé polovině minulé dekády Česká republika na rozvoj dopravní infrastruktury z veřejných peněz věnovala rekordní částky. Vysoké sumy byly pravidelně doplňovány i miliardami ze strukturálních fondů Evropské unie. Hospodářská recese v letech 2008 –2009 vyslala první varování, že dopravní stavitelství čekají hubená léta. Navíc i Evropská unie naznačovala, že středoevropské země nemohou pro období 2014-2020 počítat s vysokými dotacemi jako dosud. Naneštěstí po světové hospodářské depresi Evropu sužuje krize dluhová. Jižní křídlo eurozóny je na hranici bankrotu. Náš ekonomický růst se potácí kolem nuly. Velká část společnosti je přesvědčena, že o stavu ekonomiky primárně rozhoduje stát. Stavebnictví zažívá propady, které už hodně dlouho nepamatuje. Jeho emisaři naléhají na politiky, aby obnovili penězovod do stavebních zakázek. Argumentují návratností investic, multiplikačními efekty, vrácením podstatné části vložených financí prostřednictvím daní atd.
Realita je však dost jiná. Pokud se rozhlédneme po světě, po moderních ekonomikách s vysokým inovačním potenciálem, s překvapením zjistíme, že velké infrastrukturní investice jsou charakteristickým znakem rozvojových a rozvíjejících se zemí. Enormní veřejné investice mají jen máloco společného s efektivní ekonomikou. Vedou k plýtvání, korupci a klientelismu. Málokdo přemýšlí o tom, že velké množství peněz v ekonomice vede k vytváření realitních bublin.
Kdo by nechtěl, aby naše země měla moderní technickou infrastrukturu? Kdo by nechtěl jezdit po moderní dálnici a užívat si vysokorychlostních tratí? Prostý pohled na stagnaci našeho HDP posledních cca 12 roků ukazuje, že není kde brát. Že naše ekonomika nevytváří zdroje, které by moderní stavby financovaly. Ekonomické studie ukazují, že v uplynulých 2 stoletích zhruba ve třetině zemí rostl HDP při ekonomickém oživení a stagnoval či klesal při hospodářské depresi. Ale jen 10% zemí prošlo změnou, skokovou změnou, která přinesla novou kvalitu. Došlo k „start –up“ země. Růst naší ekonomiky v klasickém schématu nejen nepřinese růst prosperity, ale spíš jen bude brzdit naše chudnutí.
Klíčovou otázkou dopravních investic je, kde na ně sehnat dostatek peněz. Standardní schéma uvažování je:
která se zadluží a stát se bude tvářit, že to nejsou jeho závazky,
Nestandardní schéma uvažování směřuje na urychlené vytvoření legislativních a věcných podmínek pro fungování finančních vehiklů, které umožní sdružení různých peněz ( z veřejných rozpočtů, evcropských dotací a privátních zdrojů). Tyto vehikly potom umožní mimo jiné financování infrastrukturních projektů. Těmito vehikly jsou tzv. alternativní fondy ( MF používá termín fondy alternativních investic). Tyto fondy mají striktní stanovy, definující, co mohou financovat. To hlídá dle statutu nejen banka, ale i příslušná národní banka. Riziko zneužití je výrazně menší, než u klasických nástrojů. Proto jsou v zahraničí do těchto fondů investovány prostředky z penzijních systémů. I v případě neúspěchu zůstane alespoň nějaký majetek (silnice). Co zbude z dluhopisů? Praktická aplikace alternativních fondů v podmínkách českého dopravního stavitelství by vedla k transformaci SFDI na holdingového správce alternativních fondů. ŘSD. ŘVC a SŽDC by realizovaly investice a jejich provozování. Tím by byla více hlídána efektivita investice i její provozování.
Alternativní fondy se mohou sdružovat do holdingů. V inovačních ekonomikách tyto nástroje slouží i pro financování rizikových investic v oborech nových technologií apod. Ani naše země nemá budoucnost, pokud se banky budou hojit na státních dluhopisech a zisk „dolaďovat“ nemravnými bannkovními poplatky. Kapitál je třeba přesměrovat do skutečné ekonomiky, do inovací, do efektivní infrastruktury, do technologií, do podnikatelských projektů, do průmyslové výroby. Budoucnost naší země je v technologicky orientované společnosti s ekologicky šetrnou produkcí. Jinak neuživíme ani sami sebe, natož rostoucí armádu penzistů.
Vyšlo v v jarním čísle Magazínu pro rozvoj silniční dopravy v ČR.
