Už ani nevím, ve kterém roce zoufalí komunisté, ve světle fatálního materiálního nedostatku a obecného úpadku, přešli v pojmologii od socialismu k reálnému socialismu. Pokud bychom brali vážně slova části marxistické doktríny, ve skutečnosti se k životu v komunismu přiblížili podstatně více obyvatelé vyspělých západních demokracií než ožebračené národy za železnou oponou. Totalitní režimy, s vyjímkou izolovaných enkláv, vzaly na přelomu osmdesátých a devadesátých za své, ale zárodek přebujelých sociálních států byl už v čilém rozpuku i ve vyspělých demokraciích. Několik cyklů a vzájemná trumfování politických konkurentů ve volebních kláních stačilo na nezvladatelnou expanzi státu, zejména jeho sociální složky. Jiří Pehe ve svém blogu „Na prahu skutečné krize“ ( Aktuálně.cz) za všechny současné neduhy viní Otesánka finančních trhů, mluví o „zkrachovalém neoliberálním syžetu“. Jeho analýza klasicky zaměňuje následky a příčiny. Finanční Otesánci tyjí (v neoliberálním syžetu), pokud na trhu dostávají politickými „elitami“ emitované státní dluhopisy, které garantují transfer menší (a stále větší) části našich daní do kapes těm, co v nějakém minulém okamžiku prostě měli hotovost si tyto dluhopisy pořídit. V naší zemi je tento transfer jen na úrocích ročně někde mezi 80 a 90 miliardami korun. Málokdo se zamyslel nad morálním rozměrem konání – půjčování si peněz od našich následovníků. Finanční trhy se vždycky budou chovat tak, aby jejich aktéři maximalizovali zisk. Proč by banky i další investoři hledali skutečné, ale rizikové, příležitosti v průmyslu a službách, když se na trhu „povalují“ kvanta státních dluhopisů s garantovaným výnosem? Proto z vyspělých ekonomik mizel rizikový kapitál, půjčit si na začínající firmu bylo stále obtížnější, burzy přehazovaly jen stejné tituly, inovace šly vniveč dříve, než se mohly rozvinout a tím vzala za své konkurenceschopnost řady ekonomik, nebo alespoň jejich segmentů. Mimochodem, jeden z kroků reformy v Izraeli bylo svého času postupné omezování emisí státních dluhopisů, aby fondy a banky hledaly investiční příležitosti v moderních technologiích. Aktér reformy Netanjahu si tehdy s demonstranty užil svoje.
Narozdíl od Jiřího Peheho a dalších si nemyslím, že privátní ratingové agentury spřádají svoje rejdy s cílem vysát celé státy. Ani se nepozastavuji nad skutečností, že privátní agentura Standard and Poors snížila Spojeným státům rating. Spíš se divím zbylým dvěma, že nejvyšší hodnocení potvrdily. Znají snad klíč k řešení dluhové pasti největší ekonomiky světa? Tak ať ho zveřejní! Spíš se neodvážily podívat pravdě do očí podobně, jako evropské státy nechtěly vidět realitu řeckých, španělských či italských dluhů.
Jiří Pehe vidí cestu v regulaci trhů, ve zdanění bohatých…. Já ji vidím v omezení státního sektoru, v omezení zběsilého emitování státních dluhopisů, v odpovědném veřejném rozpočtování, v sociální podpoře skutečně potřebným, vše s vedomím toho, že v žádné zemi na světě prosperitu států a jejích občanů nevytvořil veřejný sektor. Většina komentátorů současného překotného dění hovoří o možném konci euroatlantického kapitalismu. Ale byl tu skutečný kapitalismus? Je kapitalismem neúměrná expanze veřejných financí? A co že potom přijde? Socialisté neví. Ti politicky napravo asi tuší, že tentokrát možná, kupodivu, přijde kapitalismus bez přívlastků. Tam není prostor pro nekryté dluhy, pro podpory těm handicapovaným, kteří mají jediný problém - potřebu odpočinout si dříve, než se unaví. Dnešní fiskální problémy se v historii řešily hyperinflací, nebo válkou. Doufejme, že globalizovaná ekonomika najde mírnější nástroje. Například Čína dnes musí chránit svého velkého dlužníka USA, aby nedoznal úhony, nebo bude sama v průšvihu.
Čím dříve přijme celá naše politická scéna novou ekonomickou realitu, tím lépe pro všechny naše občany. Je zbytečné setrvávat v analogické situaci, kterou naše země prožívala v éře soudruha Jakeše. Už i nejvyšší činitel tehdejšího tábora míru a socialismu našim soudruhům osobně sdělil, že je konec. Přesto si na změnu musel počkat jak soudruh Gorbačov, tak i celý Dlabačov, jak se to rýmuje v jednom politickém songu.
