Poslední dobou jakoby se pozapomnělo na Bělorusko. Nebo téma boje za demokracii v „poslední evropské diktatuře“ už tolik mediálně netáhne. Ostatně nás se ten problém až tak netýká, Bělorusko je daleko…Takový přístup je špatný.
Česká republika má svou zkušenost s tím, co cítí statisíce Bělorusů a je tak naší povinností tuto zkušenost předávat dál. Zahraniční politika České republiky bývala pověstná pro svůj jasný směr a pevné hodnotové ukotvení s důrazem na lidskoprávní tématiku.
Tento směr je potřeba nastolit znovu. Je potřeba podporovat úsilí ostatních států v boji za demokracii a lidská práva. Investujeme tím i do sebe samých, do naší vlastní budoucnosti. O Bělorusku se píše málo. Bohužel. Píše se málo o tom, že po Žanně Litvinové v roce 2004 a Aljaksandru Milinkevičovi v roce 2006 byla v loňském roce udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení celé běloruské opozici.
Cenu uděluje už 32 let Evropský parlament těm, kdo se zasazují o lidská práva a svobody. Málo se také píše o tom, že se zástupci parlamentů V4 dohodli na větší podpoře běloruské opozice. Dozvěděli bychom se tak, že Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko chtějí běloruským studentům usnadnit studium v EU. Anebo to, že se uvažuje o pozvání zástupců běloruské opozice do českého parlamentu.
Na Bělorusko nesmíme zapomenout. Už proto, že se objevují zprávy o tom, že demonstrace v Minsku a dalších městech slábnou, že na Bělorusko pro vlastní starosti už nikdo nemyslí a že Lukašenko překypuje sebevědomím. Podpora je důležitá. Jistě je mezi námi mnoho takových, kdo si vybaví, jakou sílu a symboliku měla návštěva Francoise Mitteranda v Praze v roce 1988, během které pozval na snídani na francouzskou ambasádu zástupce československého disentu v čele s Václavem Havlem.
Ondřej Kolář, Starosta MČ Praha 6
