× Pohněme s tím. Společně!

Komunisty už zrušit nemůžeme. Je příliš pozdě, pění Jandák

Reakce na projev Marty Semelové, členky KSČM Prahy 12 a stalinistky, v parlamentu ČR.

12. 2. 2011

Poslanec Vítězslav Jandák je otřesen a znechucen tím, co v pátek zaznělo z úst komunistky Semelové na půdě sněmovny. Utvrdilo ho to v názoru, že zrušení KSČM by bylo mimořádně prospěšné. Bohužel už je ale pozdě, KSČM má dnes právo na své straně.

Páteční jednání Poslanecké sněmovny bylo zřejmě nejhlučnější, které Malá Strana v tomto volebním období zažila. Postarala se o to poslankyně Marta Semelová (KSČM). Ve svém projevu k projednávání zákona o protikomunistickém odboji hovořila o hrdinných pohraničnících, kteří chránili v době studené války československé občany před kriminální a teroristickou činností.

 

Návrat padesátých let

Nejvíce její projev rozohnil poslance Vítězslava Jandáka. Ten prohlásil, že ačkoli to původně neměl jasně v úmyslu, zákon kvůli slovům Semelové určitě podpoří i přes nedostatky v celkovém pojetí, které návrh obsahuje. To, co z úst poslankyně zaznělo, v něm prý vyvolalo pocity, které dlouho nezažil.

"Grebeníček byl spíš úsměvný, ale tohle bylo moc ošklivé a zlé," říká Jandák s tím, že v osobě Semelové se mu na mysl vrátila temná padesátá léta minulého století. "Člověk se nevyjadřuje jen tím, co říká, ale jak používá své emoce. Já jako herec ty emoce myslím si dokážu poznat. Ten její projev, to nebylo čisté zlo, to bylo doslova pobuřující, proto jsem reagoval tak, jak jsem reagoval," řekl serveru ParlamentníListy.cz Jandák.

Poslanec je pevně přesvědčen o tom, že Semelová svými slovy o pohraničnících- hrdinech šokovala i část svého vlastního poslaneckého klubu. "Viděl jsem na nich, že jsou překvapeni. To totiž zazněl hlas z hodně velké dálky, z temné minulosti a mě se vrátila vzpomínka na členy mé rodiny," uvedl Jandák.

 

Zrušit? Pozdě, sami jsme je přeci uznali

Známý opoziční sněmovní řečník dává za pravdu svému kolegovi z koalice, Stanislavu Polčákovi (TOP 09), že by KSČM měla být zrušena. Polčák přímo ve sněmovně vyzval ministra vnitra Radka Johna (VV), aby v tomto směru podnikl patřičné kroky a jeho resort co nejdříve podal žádost k Nejvyššímu správnímu soudu. Na takový krok je ale podle Jandáka příliš pozdě.

"To měli udělat už dávno ti před námi, když pro to byla ve společnosti ideální nálada. Místo toho ale ministerstvo vnitra v první polovině devadesátých let, tedy v tom nejvhodnějším období, schválilo stanovy i název KSČM. Proto si myslím, že dnes už nemáme možnost KSČM zrušit, neboť náš demokratický systém už ji jednou uznal jako demokratickou politickou stranu," vysvětlil ParlamentnímListům.cz jihočeský poslanec.

Poslankyně Semelová pobouřila většinu poslanců svou řečí o roli československých pohraničníků a jejich hrdinství. "Státní hranice jsou vždy jednou z integrálních součástí suverenity každého státu. V době studené války nabývala ochrana státních hranic zvlášť velkého významu. A byli to právě pohraničníci, kteří měli zásluhu na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly v konfrontace širokého rozsahu a narušení míru. Byli to příslušníci pohraniční stráže, kdo zabezpečovali klid pro pokojný život a práci lidí nejen v pohraničí. A že neměli jednoduchou službu, o tom svědčí historické prameny z padesátých let, kdy u narušitelů státní hranice byly nalezeny zbraně, samopaly, ruční granáty atd.," uvedla doslova Semelová. Po těchto slovech to demokratická část sněmovny nevydržela a zatímco dosud poslanci pouze ironicky komentovali vystoupení komunistů, v tuto chvíli začali bušit rukama do lavic, čímž projev Semelové přerušili.

 

Projev Marty Semelové (KSČM)

Vážené kolegyně, vážení kolegové, jeden demokrat, takzvaný demokrat, tady zakřičel na parlamentní stranu mlčte. Další takzvaní demokraté ráno zamezili, aby byl projednán na návrh komunistické strany stav současného zdravotnictví. Místo toho tady máme zástupný problém, takže budiž.

Smyslem předloženého návrhu by měl být - řečeno ústy jeho autorů, cituji - mravní imperativ boje za svobodu a demokracii a generálně preventivní význam vyzdvižení protikomunistického odboje. Ve skutečnosti však jde o něco zcela jiného. Jde o snahu o vymazání paměti, o zastrašování a očerňování poctivých lidí, kteří v naprosté většině přijali režim po Únoru 48 za svůj, lidí, kteří zde pracovali, vytvářeli hodnoty a žili v míru. Po válce znovu vybudovali zdevastovanou zemi a dělali to, ať se vám to líbí, nebo ne, s nadšením. Účastnili se brigád, jezdili na stavby mládeže, rozvinuli zemědělství, které bylo schopno zajistit výživu národa. Postavili byty, jesle, školy, nemocnice, vybudovali průmysl, jehož výrobky nás proslavili po celém světě. Bohužel ty fabriky už jsou dnes rozkradené a rozprodané. To bylo vše, čím se tito lidé provinili. A tyto lidi teď chcete kriminalizovat? Chcete legalizovat a oceňovat násilí proti nim? To je nehoráznost!

Podle vašeho návrhu se má občanovi, který - opět cituji - s nasazením vlastního života vykonal mimořádně záslužný čin, přiznat postavení účastníka protikomunistického odboje nebo odporu. Ráda bych se zeptala, co to je ve vašem pojetí ten mimořádně záslužný čin? Zákeřná vražda? Žhářství? Ozbrojená loupež? Asi ano! V kontextu Topolánkem vyznamenaných a premiérem Nečasem či ministrem vnitra Johnem glorifikovaných prachsprostých vrahů, mám na mysli Mašíny a Paumera, je zřejmé, že za mimořádně záslužný čin opravdu považujete skutek, který například oni spáchali. Podříznutí spoutaného muže v bezvědomí či zastřelení pokladníka, když kradli peníze. Nebo skutek bratří Šimsů, kteří přepadli poštu a zranili při pokusu o získání peněz poštmistra tak, že po celý další život trpěl hluchotou. Těmto zločincům chcete dát postavení válečného veterána! To je přímo plivnutí do tváře nejen jejich obětem a potomkům těchto obětí, jež vy mimochodem zcela ignorujete a často je přímo urážíte už třeba tím, že vrazi jejich rodičů jsou navrhováni na státní vyznamenání. Je to ale i hrubá urážka a zneuctění památky všech účastníků protifašistického odboje. Tento statut totiž bojovníci proti nacistům, českoslovenští partyzáni či vězni, kteří v době 2. světové války prošli koncentračními tábory, nemají. A připomínám, že mezi prvními, kdo postavili proti německému fašismu, kdo byli zatýkáni, mučeni a popravováni, byli právě komunisté.

 

Emotivní reakce Vítězslava Jandáka na Martu Semelovou (sněmovna 11. února)

Dámy a pánové, já bych chtěl prostřednictvím paní předsedající vzkázat paní kolegyni z KSČM, že zbraně jsme doma měli, otce zatkli v roce 1960 a jsem na to hrdý, že jsme ty zbraně měli! Škoda, že jsme je nepoužili. Odpusťte. Já jsem dlouze uvažoval, jestli pro tento zákon zvednu ruku (velký potlesk), velmi dlouho, protože zákon není dokonalý, zákon skutečně má mnoho chyb a dal by se dopracovat. Za prvé.

Za druhé. Tento zákon je asi, jako když budu stavět partyzánský oddíl v roce 1955, deset let po válce. Ale to je taky jedno.

Ale to hlavní, co chci říct, že po tomto vystoupení, promiňte mi to, pro ten zákon budu hlasovat! Děkuji vám. (Bouřlivý potlesk.)

 

Projev Miroslava Grebeníčka (KSČM)

Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, mistrování historie prostřednictvím zákonů není po listopadu 1989 něčím neobvyklým. Co šokuje nejen odbornou veřejnost, ale i soudně myslící neodborníky, je zejména skutečnost, že mnozí poslanci a senátoři přistupují k naší národní minulosti tržně. A tak mě nějak nepřekvapuje, že i návrh zákona o tzv. protikomunistickém odboji je jen dalším pokusem zprivatizovat historii.

Názor, že politická moc a její interpretace našich národních dějin je volně obchodovatelným zbožím, které podléhá přirozeným zákonům trhu a ne ústavě, jako nejvyššímu zákonu demokratické společnosti, jsem ovšem nucen kategoricky odmítnout, a to především proto, že předkládaná konstrukce tzv. zákona o protikomunistickém odboji a s ní spojená zcela nekritická, stranická, ideologická a politická adorace teroristických aktů minulosti, nemá žádnou oporu ani v realitě a mezinárodně právních normách minulosti ani v právním řádu a v mezinárodních závazcích České republiky v přítomnosti. Tato konstrukce se zřetelně dostává do rozporu s principy právního státu. Nekritickou ideologickou adorací a obhajobou teroru a vražd a přehlížením obětí a společenských důsledků individuálního a skupinového teroru působí návodným a podněcujícím způsobem ve vztahu k přítomnosti a budoucnosti.

Ano, je tu zájem prokazatelné a nesporné individuální a skupinové akty teroru a vražd včetně vražd civilistů v období let 1948 až 1989 zpětně označit zákonem uznat jako akty válečného teroru a jako vraždy vojenského nepřítele. Je tu také licoměrný zájem přiznat zákonem individuálně a skupinově působícím teroristům a pachatelům vražd postavení sil válčícího subjektu či statut válečných veteránů. Jde prý jen o morální zadostiučinění pro některé naše spoluobčany. Hovořit o tom, že se jedná pouze o morální ocenění, tvrdí ovšem předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, je v podstatě lež. Má pravdu, neboť přiznání statutu válečného veterána má i svůj finanční rozměr. Jde například o příspěvek na lázně, rekreaci, pobyt v domově důchodců a řadu dalších velmi lukrativních výhod. Za hlavní problém považuje však předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu to, že jde o nespravedlivé posuzování skutečnosti nebo statečnosti druhého odboje a nadřazování tzv. třetího odboje. S tím souhlasím. Vždyť brzy po nástupu Václava Havla k moci byla přece zrušena Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Následovala omluva sudetoněmeckým Němcům, přesto, že je nezvratným faktem, že naprostá většina z nich ochotně sehrála úlohu páté kolony a zůstala věrna Hitlerovi až do konce druhé světové války. A jestliže předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová se podle toho, co citovala média, mohla bez odporu většiny médií a politiků vyjádřit pochvalně k vyznamenání teroristy, antisemity a spojence nacistů Stěpana Bandery, je to vskutku příznačné. Od toho už nemusí být daleko k ocenění pohlavárů třetí říše za boj proti židobolševismu. A o tom, že stržení pomníku člověka, který zahynul v boji proti fašismu, je projevem politické patologie bez ohledu na to, že tento člověk byl komunista, nehodlám už vůbec polemizovat.

Ano, po listopadu 1989 se začalo mluvit a psát o tzv. třetím odboji, který měl údajně navazovat na tradici prvního a druhého odboje. První a druhý odboj byly ovšem vedeny ve válečné době, kdy šlo o znovuvytvoření a znovuobnovení Československé republiky. To však zdaleka neplatí o tzv. třetím odboji, jehož aktéři bojovali v době hlubokého míru, v době existence suverénního státu, uznávaného všemi demokratickými státy světa. Tuto legitimitu však tzv. třetí odboj neměl. Navíc působil převážně metodami individuálního teroru, což se u naprosté většiny českého národa setkávalo s odporem.

Ne, ne, aktéři tzv. třetího odboje nebyli typickými příslušníky českého národa. Navíc to často byli dobrodruzi na hranici dospělosti. Měli by tedy pro svoji činnost najít vhodnější název, který by přesněji vyjadřoval jejich svéráznou aktivitu a zbytečně nemátl českou veřejnost.

Účelová konstrukce válečného stavu a výslovné adorace některých aktů teroru ignoruje totiž skutečný právní stav podle platného mezinárodního práva a naráží nejen na faktickou absenci znaků války, ale také na skutečnost, že ani obě podle předkladatelů konstruované válčící strany a jejich spojenci, ani další členské státy Organizace spojených národů se v průběhu navrhovateli konstruované hypotetické války nechovaly jako strany ve válce a jako strany uznávající de facto či dokonce de iure existenci válečného stavu.

Ne Evropa a Československá republika nebyly po pádu německé říše ve válečném stavu. Hledaly cestu k překonání toho, co vedlo k první a druhé světové válce. Byl jsem u speciální jednotky, vzpomíná Josef Mašín na své působení v americké armádě, kde byli Češi, Slováci, Poláci, a měli jsme v případě třetí světové války operovat za nepřátelskými liniemi. Zavázali jsme se na pět let. Strávili jsme v armádě očekáváním války. V roce 1956 přišlo velké zklamání. Začala revoluce v Maďarsku a my mysleli - cituji stále Josefa Mašína - že Spojené státy americké a Západ vůbec se Maďarů zastanou.

 

Zdroj: Parlamentní listy 12. 2. 2011, Petr Mašek

 

Další:

Hon na čarodejnice v Praze 12

Soudružka Semelová 23. 1. 2009, Petr Holec

Marta Semelová: Vyvlastnění bylo v zájmu prostých lidí, HN 27. 4. 2010

Marta Semelová: Dokumenty o Horákové do škol nepatří, HN 22. 1. 2009

Radnice potrestala učitelku za stalinistické názory, HN 12. 7. 2006

Poslanec Vítězslav Jandák je otřesen a znechucen tím, co v pátek zaznělo z úst komunistky Semelové na půdě sněmovny. Utvrdilo ho to v názoru, že zrušení KSČM by bylo mimořádně prospěšné. Bohužel už je ale pozdě, KSČM má dnes právo na své straně.

Páteční jednání Poslanecké sněmovny bylo zřejmě nejhlučnější, které Malá Strana v tomto volebním období zažila. Postarala se o to poslankyně Marta Semelová (KSČM). Ve svém projevu k projednávání zákona o protikomunistickém odboji hovořila o hrdinných pohraničnících, kteří chránili v době studené války československé občany před kriminální a teroristickou činností.

Návrat padesátých let

Nejvíce její projev rozohnil poslance Vítězslava Jandáka. Ten prohlásil, že ačkoli to původně neměl jasně v úmyslu, zákon kvůli slovům Semelové určitě podpoří i přes nedostatky v celkovém pojetí, které návrh obsahuje. To, co z úst poslankyně zaznělo, v něm prý vyvolalo pocity, které dlouho nezažil.

"Grebeníček byl spíš úsměvný, ale tohle bylo moc ošklivé a zlé," říká Jandák s tím, že v osobě Semelové se mu na mysl vrátila temná padesátá léta minulého století. "Člověk se nevyjadřuje jen tím, co říká, ale jak používá své emoce. Já jako herec ty emoce myslím si dokážu poznat. Ten její projev, to nebylo čisté zlo, to bylo doslova pobuřující, proto jsem reagoval tak, jak jsem reagoval," řekl serveru ParlamentníListy.cz Jandák.

Poslanec je pevně přesvědčen o tom, že Semelová svými slovy o pohraničnících- hrdinech šokovala i část svého vlastního poslaneckého klubu. "Viděl jsem na nich, že jsou překvapeni. To totiž zazněl hlas z hodně velké dálky, z temné minulosti a mě se vrátila vzpomínka na členy mé rodiny," uvedl Jandák.

Zrušit? Pozdě, sami jsme je přeci uznali

Známý opoziční sněmovní řečník dává za pravdu svému kolegovi z koalice, Stanislavu Polčákovi (TOP 09), že by KSČM měla být zrušena. Polčák přímo ve sněmovně vyzval ministra vnitra Radka Johna (VV), aby v tomto směru podnikl patřičné kroky a jeho resort co nejdříve podal žádost k Nejvyššímu správnímu soudu. Na takový krok je ale podle Jandáka příliš pozdě.

"To měli udělat už dávno ti před námi, když pro to byla ve společnosti ideální nálada. Místo toho ale ministerstvo vnitra v první polovině devadesátých let, tedy v tom nejvhodnějším období, schválilo stanovy i název KSČM. Proto si myslím, že dnes už nemáme možnost KSČM zrušit, neboť náš demokratický systém už ji jednou uznal jako demokratickou politickou stranu," vysvětlil ParlamentnímListům.cz jihočeský poslanec.

Poslankyně Semelová pobouřila většinu poslanců svou řečí o roli československých pohraničníků a jejich hrdinství. "Státní hranice jsou vždy jednou z integrálních součástí suverenity každého státu. V době studené války nabývala ochrana státních hranic zvlášť velkého významu. A byli to právě pohraničníci, kteří měli zásluhu na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly v konfrontace širokého rozsahu a narušení míru. Byli to příslušníci pohraniční stráže, kdo zabezpečovali klid pro pokojný život a práci lidí nejen v pohraničí. A že neměli jednoduchou službu, o tom svědčí historické prameny z padesátých let, kdy u narušitelů státní hranice byly nalezeny zbraně, samopaly, ruční granáty atd.," uvedla doslova Semelová. Po těchto slovech to demokratická část sněmovny nevydržela a zatímco dosud poslanci pouze ironicky komentovali vystoupení komunistů, v tuto chvíli začali bušit rukama do lavic, čímž projev Semelové přerušili.

Projev Marty Semelové (KSČM)

Vážené kolegyně, vážení kolegové, jeden demokrat, takzvaný demokrat, tady zakřičel na parlamentní stranu mlčte. Další takzvaní demokraté ráno zamezili, aby byl projednán na návrh komunistické strany stav současného zdravotnictví. Místo toho tady máme zástupný problém, takže budiž.

Smyslem předloženého návrhu by měl být - řečeno ústy jeho autorů, cituji - mravní imperativ boje za svobodu a demokracii a generálně preventivní význam vyzdvižení protikomunistického odboje. Ve skutečnosti však jde o něco zcela jiného. Jde o snahu o vymazání paměti, o zastrašování a očerňování poctivých lidí, kteří v naprosté většině přijali režim po Únoru 48 za svůj, lidí, kteří zde pracovali, vytvářeli hodnoty a žili v míru. Po válce znovu vybudovali zdevastovanou zemi a dělali to, ať se vám to líbí, nebo ne, s nadšením. Účastnili se brigád, jezdili na stavby mládeže, rozvinuli zemědělství, které bylo schopno zajistit výživu národa. Postavili byty, jesle, školy, nemocnice, vybudovali průmysl, jehož výrobky nás proslavili po celém světě. Bohužel ty fabriky už jsou dnes rozkradené a rozprodané. To bylo vše, čím se tito lidé provinili. A tyto lidi teď chcete kriminalizovat? Chcete legalizovat a oceňovat násilí proti nim? To je nehoráznost!

Podle vašeho návrhu se má občanovi, který - opět cituji - s nasazením vlastního života vykonal mimořádně záslužný čin, přiznat postavení účastníka protikomunistického odboje nebo odporu. Ráda bych se zeptala, co to je ve vašem pojetí ten mimořádně záslužný čin? Zákeřná vražda? Žhářství? Ozbrojená loupež? Asi ano! V kontextu Topolánkem vyznamenaných a premiérem Nečasem či ministrem vnitra Johnem glorifikovaných prachsprostých vrahů, mám na mysli Mašíny a Paumera, je zřejmé, že za mimořádně záslužný čin opravdu považujete skutek, který například oni spáchali. Podříznutí spoutaného muže v bezvědomí či zastřelení pokladníka, když kradli peníze. Nebo skutek bratří Šimsů, kteří přepadli poštu a zranili při pokusu o získání peněz poštmistra tak, že po celý další život trpěl hluchotou. Těmto zločincům chcete dát postavení válečného veterána! To je přímo plivnutí do tváře nejen jejich obětem a potomkům těchto obětí, jež vy mimochodem zcela ignorujete a často je přímo urážíte už třeba tím, že vrazi jejich rodičů jsou navrhováni na státní vyznamenání. Je to ale i hrubá urážka a zneuctění památky všech účastníků protifašistického odboje. Tento statut totiž bojovníci proti nacistům, českoslovenští partyzáni či vězni, kteří v době 2. světové války prošli koncentračními tábory, nemají. A připomínám, že mezi prvními, kdo postavili proti německému fašismu, kdo byli zatýkáni, mučeni a popravováni, byli právě komunisté.

Emotivní reakce Vítězslava Jandáka na Martu Semelovou (sněmovna 11. února)

Dámy a pánové, já bych chtěl prostřednictvím paní předsedající vzkázat paní kolegyni z KSČM, že zbraně jsme doma měli, otce zatkli v roce 1960 a jsem na to hrdý, že jsme ty zbraně měli! Škoda, že jsme je nepoužili. Odpusťte. Já jsem dlouze uvažoval, jestli pro tento zákon zvednu ruku (velký potlesk), velmi dlouho, protože zákon není dokonalý, zákon skutečně má mnoho chyb a dal by se dopracovat. Za prvé.

Za druhé. Tento zákon je asi, jako když budu stavět partyzánský oddíl v roce 1955, deset let po válce. Ale to je taky jedno.

Ale to hlavní, co chci říct, že po tomto vystoupení, promiňte mi to, pro ten zákon budu hlasovat! Děkuji vám. (Bouřlivý potlesk.)

Projev Miroslava Grebeníčka (KSČM)

Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, mistrování historie prostřednictvím zákonů není po listopadu 1989 něčím neobvyklým. Co šokuje nejen odbornou veřejnost, ale i soudně myslící neodborníky, je zejména skutečnost, že mnozí poslanci a senátoři přistupují k naší národní minulosti tržně. A tak mě nějak nepřekvapuje, že i návrh zákona o tzv. protikomunistickém odboji je jen dalším pokusem zprivatizovat historii.

Názor, že politická moc a její interpretace našich národních dějin je volně obchodovatelným zbožím, které podléhá přirozeným zákonům trhu a ne ústavě, jako nejvyššímu zákonu demokratické společnosti, jsem ovšem nucen kategoricky odmítnout, a to především proto, že předkládaná konstrukce tzv. zákona o protikomunistickém odboji a s ní spojená zcela nekritická, stranická, ideologická a politická adorace teroristických aktů minulosti, nemá žádnou oporu ani v realitě a mezinárodně právních normách minulosti ani v právním řádu a v mezinárodních závazcích České republiky v přítomnosti. Tato konstrukce se zřetelně dostává do rozporu s principy právního státu. Nekritickou ideologickou adorací a obhajobou teroru a vražd a přehlížením obětí a společenských důsledků individuálního a skupinového teroru působí návodným a podněcujícím způsobem ve vztahu k přítomnosti a budoucnosti.

Ano, je tu zájem prokazatelné a nesporné individuální a skupinové akty teroru a vražd včetně vražd civilistů v období let 1948 až 1989 zpětně označit zákonem uznat jako akty válečného teroru a jako vraždy vojenského nepřítele. Je tu také licoměrný zájem přiznat zákonem individuálně a skupinově působícím teroristům a pachatelům vražd postavení sil válčícího subjektu či statut válečných veteránů. Jde prý jen o morální zadostiučinění pro některé naše spoluobčany. Hovořit o tom, že se jedná pouze o morální ocenění, tvrdí ovšem předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, je v podstatě lež. Má pravdu, neboť přiznání statutu válečného veterána má i svůj finanční rozměr. Jde například o příspěvek na lázně, rekreaci, pobyt v domově důchodců a řadu dalších velmi lukrativních výhod. Za hlavní problém považuje však předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu to, že jde o nespravedlivé posuzování skutečnosti nebo statečnosti druhého odboje a nadřazování tzv. třetího odboje. S tím souhlasím. Vždyť brzy po nástupu Václava Havla k moci byla přece zrušena Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Následovala omluva sudetoněmeckým Němcům, přesto, že je nezvratným faktem, že naprostá většina z nich ochotně sehrála úlohu páté kolony a zůstala věrna Hitlerovi až do konce druhé světové války. A jestliže předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová se podle toho, co citovala média, mohla bez odporu většiny médií a politiků vyjádřit pochvalně k vyznamenání teroristy, antisemity a spojence nacistů Stěpana Bandery, je to vskutku příznačné. Od toho už nemusí být daleko k ocenění pohlavárů třetí říše za boj proti židobolševismu. A o tom, že stržení pomníku člověka, který zahynul v boji proti fašismu, je projevem politické patologie bez ohledu na to, že tento člověk byl komunista, nehodlám už vůbec polemizovat.

Ano, po listopadu 1989 se začalo mluvit a psát o tzv. třetím odboji, který měl údajně navazovat na tradici prvního a druhého odboje. První a druhý odboj byly ovšem vedeny ve válečné době, kdy šlo o znovuvytvoření a znovuobnovení Československé republiky. To však zdaleka neplatí o tzv. třetím odboji, jehož aktéři bojovali v době hlubokého míru, v době existence suverénního státu, uznávaného všemi demokratickými státy světa. Tuto legitimitu však tzv. třetí odboj neměl. Navíc působil převážně metodami individuálního teroru, což se u naprosté většiny českého národa setkávalo s odporem.

Ne, ne, aktéři tzv. třetího odboje nebyli typickými příslušníky českého národa. Navíc to často byli dobrodruzi na hranici dospělosti. Měli by tedy pro svoji činnost najít vhodnější název, který by přesněji vyjadřoval jejich svéráznou aktivitu a zbytečně nemátl českou veřejnost.

Účelová konstrukce válečného stavu a výslovné adorace některých aktů teroru ignoruje totiž skutečný právní stav podle platného mezinárodního práva a naráží nejen na faktickou absenci znaků války, ale také na skutečnost, že ani obě podle předkladatelů konstruované válčící strany a jejich spojenci, ani další členské státy Organizace spojených národů se v průběhu navrhovateli konstruované hypotetické války nechovaly jako strany ve válce a jako strany uznávající de facto či dokonce de iure existenci válečného stavu.

Ne Evropa a Československá republika nebyly po pádu německé říše ve válečném stavu. Hledaly cestu k překonání toho, co vedlo k první a druhé světové válce. Byl jsem u speciální jednotky, vzpomíná Josef Mašín na své působení v americké armádě, kde byli Češi, Slováci, Poláci, a měli jsme v případě třetí světové války operovat za nepřátelskými liniemi. Zavázali jsme se na pět let. Strávili jsme v armádě očekáváním války. V roce 1956 přišlo velké zklamání. Začala revoluce v Maďarsku a my mysleli - cituji stále Josefa Mašína - že Spojené státy americké a Západ vůbec se Maďarů zastanou.

Kontakt TOP 09 Praha 12:

Adresa:

Krajská kancelář TOP 09 Praha

Opletalova 1603/57

110 00 Praha 1

E-mail:
petr.sula@pha.top09.cz

Tel:
Zuzana Pelechová, regionální manažerka: 774 967 351

Web: www.top09.cz/praha12

Facebook - TOP 09 Praha 12

Copyright © 2009-2020  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Chci, abychom byli v hlavním proudu Evropské unie.
Děkujeme