Jeden jako věčný samotář, druhý jako vídeňský playboy. Životní příběhy Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga jsou naprosto odlišné. O jejich působení po roce 1989 se ví hodně, ale jak žili předtím? IHNED.cz se rozhodl zmapovat právě tuto méně známou část jejich životů. A srovnání je to pozoruhodné.
Jen pár kroků za vídeňskou operou je kavárna Tirolerhof. Potahy na lavicích jsou ošoupané a skrz okna trochu táhne. „Tady je Karel Schwarzenberg doma, když je ve Vídni,“ říká Jana Patsch, novinářka a dlouholetá známá Schwarzenberga. Ten vždycky sedává v zadní části kavárny, kde se smí kouřit.
V novinách, které tu nyní leží na stolech, jsou velké články o Schwarzenbergově kandidatuře na českého prezidenta. U vedlejšího stolu starší pánové diskutují o jeho šancích. Ve Vídni je známou a prominentní postavou.
To ale není samo sebou. Když jeho rodina opustila v roce 1948 Československo, neměla vlastně vůbec nic. A ani kníže nevypadal vždycky jako ze žurnálu. Kalhoty mu byly krátké, sako měl malé a boty nosil už někdo před ním. Nejprve žila rodina nedaleko Salzburgu u babičky Fürstenbergové, která je vlastně živila.
O pár let později se přestěhovali do bytu ve Vídni, ale pořád měli peněz málo. „Karel se musel dokonce naučit i vařit, protože si jako student nemohl dovolit chodit na obědy,“ vypráví Jana Patsch.
Přesto se z bytu jeho rodiny v Jacquingasse, která je jen pár minut chůze od Schwarzenberského paláce, rychle stalo jedno z vyhlášených center ve Vídni. Matka Antonie pořádala setkání s vyslanci, příbuznými a dalšími významnými osobnostmi. Z bytu se stal známý salon a jedno z nejzajímavějších společenských míst ve Vídni. Mezi hosty byla například i matka J. F. Kennedyho.
A kníže se rychle učil to, v čem podle jeho přátel a známých vyniká nejvíc: networking.
Schwarzenberg, který původně pochází z chudší rodinné linie, je nyní jedním ze sta nejbohatších lidí v Rakousku. Podle odhadů rakouských médií dosahuje hodnota jeho majetku v lesích, polích a zámcích až 400 milionů eur.
Za to vděčí rozhodnutí svého strýce Jindřicha, který ho v roce 1960 adoptoval a učinil z něj dědice rozsáhlého majetku včetně Schwarzenberského paláce ve Vídni.
Místo vlastnoručně vařených večeří a obnošených sak tak získal Karel po smrti svého strýce osobního sluhu a jednu z nejlepších adres ve Vídni.
Jméno Schwarzenberg nesou dnes nejen ulice, náměstí či tradiční kavárna, ale přirozeně i rodinný palác. Obrovská stavba budí z dálky pohádkový dojem. Stačí přijít ale o kus blíž a pohádka se rozplyne. Budova, ve které byl hotel a kde knížecí rodina obývá část jednoho křídla, stojí už několik let prázdná. A začíná to na ní být znát.
Večer je osvětlené jen nádvoří před palácem, které se pronajímá jako parkoviště. Samotný barokní palác se schovává ve tmě. Ideální místo pro natáčení šílených hororů. Zatím se dál hledá nový investor, který by o provoz obří budovy v centru Vídně stál.
Mladý Schwarzenberg, jak se mu ve Vídni říkalo, tu byl známý ještě předtím, než pohádkově zbohatl.
Pověst vídeňského playboye a častého návštěvníka místních barů jeho přátelé s trochu posměšným úsměvem ale rychle vyvrací. „To má do pravdy hodně daleko. Kary nikdy žádný playboy nebyl. Byl docela zdrženlivý. Ačkoli je pravda, že má ženy rád,“ vypráví ve svém prosvětleném podkrovním bytě kousek od Hofburgu John Sailer, dlouholetý přítel Schwarzenberga a známý vídeňský galerista.
Podle něj kníže ani potom, co ze dne na den pohádkově zbohatl, nezačal utrácet hory peněz. „Jezdit drahými auty a vystavovat se na baru, to ho nebavilo. A když ho něco nebaví, tak usne,“ dodává se smíchem Sailer. Kromě usínání, které kníže předvádí i v Česku, má podle svých vídeňských známých ještě jednu chybu.
„Mrmlá a není mu rozumět ani v němčině, a ani dřív to nebylo jiné,“ říká jeden z nejvýznamnějších rakouských publicistů Paul Lendvai s podezřením, že kníže to částečně dělá možná i naschvál, aby ho ostatní poslouchali.
Snažit se zjistit Schwarzenberovy další chyby je ale skoro jako marný boj. Všichni opakují dokolečka, že mrmlá a když ho něco nebaví, tak usne. Dřív, když neměl tak plný program, nebyl navíc pintlich. „Kolikrát se stalo, že jsme měli schůzku a já přišel třeba o půl hodiny později. Naštěstí míval Kary často ještě větší zpoždění než já,“ vzpomíná Sailer.
Od mládí se Schwarzenberg zajímal podobně jako jeho otec o dějiny a intenzivně se věnoval hlavně politice. Nejbližší mu byla konzervativní rakouská lidová strana ÖVP. Po celou dobu byl ale spíše mužem v pozadí. Nebylo možné, aby se dostal na oficiální místa ve vrcholné politice. Jeho aristokratický původ ho z rakouské vysoké politiky diskvalifikoval.
Ještě dnes je jako kníže v Rakousku vnímán o poznání jinak než v Česku. „Tady by nikoho nenapadlo mluvit o něm jako o Karlovi. A i on sám si tu drží větší odstup než v Čechách,“ dodává Patsch. Nikoho a mladé už asi vůbec by tady nenapadlo jen tak ho pozdravit nebo s ním chtít zajít na pivo.
„Značka“ Schwarzenberg přitom působila na vídeňské či rakouské politické scéně zároveň vždycky dobře.
„On tu fungoval jako takový „one man think-tank“ a networker. Setkával se s lidmi nejrůznějších názorů a navazoval nové a nové kontakty,“ říká v honosném Café Imperial jen kousek od Schwarzenberské ulice komentátor Hans Rauscher. Ten se s knížetem zná několik desítek let díky magazínu Profil, ve kterém Rauscher pracoval a jehož vznik Schwarzenberg na začátku 70. let podpořil.
Sám Schwarzenberg prý chtěl být v mládí novinář, novinář „vídeňského typu“, jehož hlavní náplní práce je diskutovat v kavárnách. Do těch vídeňských chodil velmi často. Obklopoval se tam lidmi nejrůznějších názorů i původu. „Stačilo říct, jdu se setkat s tím a tím a on hned, že chce jít taky,“ vypráví Sailer. Mezi jeho oblíbenými lokály, kde dlouhé hodiny debatoval, nebyly prý ani tak bary a hospody. Místo toho spíš chodil do tradiční kavárny Hawelka, nebo třeba podniku Strohkoffer, které byly centrem místních intelektuálů.
Proti tomu na univerzitě, kterou na přání svého strýce studoval ve Vídni,
Štýrském Hradci a v Mnichově, zdaleka
tak aktivní nebyl. „Zrovna nejlepší student nikdy nebyl. Ne že by byl tak líný, spíš bych řekl, že měl hodně jiných zájmů,“ vypráví Sailer, který ho zná ještě z dob studií. Na gymnáziu měl dokonce z němčiny a tělocviku dostatečnou. S latinou na tom byl ještě hůř. Kvůli úmrtí strýce a dědictví nakonec studia práv ani lesnictví ale nedokončil.
Na dotaz, co vlastně Schwarzenberg ve Vídni dělal, odpovídají jeho známí a přátelé shodně: stýkal se s lidmi.
„Byla to nepřehlédnutelná figura. Občas se mi stalo, že jsem byl brzy ráno u zubaře, kterého jsem měl v centru Vídně, a za oknem jsem viděl, jak se mladý Schwarzenberg teprve vrací domů z nějakého podniku,“ vypráví Paul Lendvai.
Hlavně po roce 1968 se stále častěji potkával také s emigranty z Československa. I oni sami jej ve Vídni často vyhledávali. A ani v cizině nepřestalo platit staré schwarzenberské pravidlo, podle nějž se pán má starat o své zaměstnance a sousedy. „Těm skutečně nabídli v paláci ve Vídni i přenocování a peníze na jídlo,“ vypráví Helena Basler z Kulturního klubu Čechů a Slováků ve Vídni.
Později se začal Schwarzenberg stýkat i s chartisty. V Německu ho oslovil Vilém Prečan, který se snažil schraňovat československou zakázanou literaturu. Nakonec se dohodli a Schwarzenberg mu pro knihovnu poskytl místo ve svém zámku v bavorském Scheinfeldu, kde vzniklo Československé dokumentační středisko.
Vídeňští známí knížete ale o jeho působení s disidenty moc nevědí. „Nikdy o tom moc nemluvil. Obecně platí, že o sobě a svých pocitech mluví jen velmi málo,“ říká tiše Sailer.
Naopak hodně mluvil o politice a umění. Jenže poté, co zdědil rozsáhlý majetek, se musel intenzivně věnovat hlavně jeho správě. Po svatbě s hraběnkou Therese Hardeggovou v roce 1967 se rodina odstěhovala do štýrského zámku v Murau. Spíš než zámek připomíná stavba na skále pevnost.
A ze Schwarzenberga se stal lesník a hostinský, jak sám říká. Místo vysoké vídeňské politiky a kaváren chodil často do lesa na lov, ačkoli prý není zdaleka tak dobrý lovec jako jeho syn Jan. Staral se o lesy a působil v místním svazu lesníků a zemědělců. Přesto pořád pendloval mezi venkovským Murau a honosnou Vídní.
To už byl ostýchavý dědic minulostí, stal se z něj ostřílený a urozený švihák, jeden z nejbohatších v Rakousku. Když byl ve Vídni, pořádal ve svém paláci velkolepé a proslulé večírky.
Proti tomu o jeho manželství a ženách okolo se moc nemluví a i jeho přátelé se téma snaží rychle utnout. „Na jedné straně je nemanželské dítě jeho ženy, na druhé straně on měl okolo sebe vždy krásné ženy z aristokracie i mimo ni,“ říká Hans Rauscher. Jeden ze známých vztahů měl například s maďarskou kněžnou Zitou Pallavicini.
Manželství nakonec nevydrželo a v roce 1988 se rozvedli. Ani to ovšem nebylo definitivní, o dvě desítky let později se v Murau Schwarzenberg se svou bývalou ženou znovu oženil.
Zatímco jeho osobní život byl plný turbulencí, profesně se mu podařilo dostat na místo, které mu bylo šité jako na míru. V polovině 80. let se stal předsedou Mezinárodního helsinského výboru. Schwarzenberg se tak mohl intenzivně angažovat pro lidská práva a začal cestovat do východního bloku.
Zatímco do té doby byl v Československu jen párkrát, nyní se dostával alespoň na několikadenní návštěvy snáz a častěji. Navázal tak i kontakty s Václavem Havlem a dalšími disidenty v Praze. „Tahle práce přesahovala jednak politické hranice Rakouska, které on už i dřív svým rozhledem překračoval, a zároveň tak mohl pomoci i své vlasti,“ říká Paul Lendvai.
Když se po roce 1989 vrátil do Československa a vedl Kancelář prezidenta Václava Havla, bylo to pro mnohé Rakušany nepochopitelné překvapení. Spousta z nich ani nevěděla, že nemá rakouské občanství. A navíc ani reputace Československa nebyla zrovna nejlepší. Jeho politickou kariéru v Česku ale sledují Rakušané s údivem a trochu i závistí pořád.
„V Rakousku by se tohle bohužel nikdy stát nemohlo, aby se člověk s jeho původem dostal tak daleko,“ dodává Lendvai.
foto zdroj: archiv HN
iHNed.cz, 24. 1. 2013, rubrika: Politika
