Niedermayer: Potěšilo mě, že euroskepticismus není v Evropě silně sdílený

5. 1. 2015

S Luďkem Niedermayerem o jeho nové práci europoslance, české soudržnosti v Bruselu a o tom, co nemůže říkat Francouzům a Němcům.

Už deset let si Česko volí do Evropského parlamentu své zástupce, mnoho ale o jejich práci neví. Nebo spíš se o ní nemluví. Účast ve volbách bývá rekordně nízká a respondenti výzkumů prohlašují, že práci bruselského poslaneckého tělesa nerozumějí. Přitom jeho vliv na fungování Česka paradoxně roste. Luděk Niedermayer dostal nabídku kandidovat do europarlamentu nečekaně jako bývalý viceguvernér České národní banky, komentátor ekonomického dění a finanční expert nadnárodní firmy, nikoli jako kariérní politik. Po půl roce se už v nové práci rozkoukal a má na ni poměrně jasné názory.

Před volbami jste si nebyl jistý, jestli máte evropskou kandidaturu přijmout a vydat se na tohle dobrodružství. Jak se po půl roce cítíte?

Dobrodružství je správné slovo… Přistupoval jsem k tomu tak, že mě dění v Evropské unii zajímá a považuji trochu za poslání snažit se její fungování vysvětlovat a podporovat. Z tohoto hlediska mě ta práce uspokojuje. Zaskočila mě velká časová náročnost. Čili z hlediska rodiny to není velká výhra, protože jsem teď neustále na cestách.

Proč se rodina nepřesunula do Bruselu celá?

Přece jen jsem poslanec za Českou republiku. Žít v Bruselu by znamenalo ztrácet kontakt s českou realitou. Čili kdybych bydlel v Bruselu, tak bych sem co nejvíc jezdil a vlastně by to fungovalo opačně. Doma by bylo tam a tady bych žil po hotelech. A druhá věc je rodina - děti už jsou ve věku, kdy jim život v Česku dost vyhovuje, a neměl jsem ani srdce navrhovat, že se přestěhujeme.

Kde tedy bydlíte v Bruselu?

Hodně kolegů si tam pronajalo byt, já bydlím v hotelu. Když můžu večer odjet domů, tak jedu. Také nechci bydlet hned u parlamentu. Po práci se chci projít, a tak bydlím v malém hotelu v centru.

Jak vypadá váš pracovní režim?

Evropský parlament v zásadě funguje ve čtyřtýdenním režimu. Jeden týden je štrasburské jednání pléna, které začíná v pondělí odpoledne a končí ve čtvrtek odpoledne. A tam je z mnoha důvodů jednodušší jezdit autem. V pondělí ráno tam, ve čtvrtek večer zpět. Další týdny jsme v Bruselu a záleží, v jakých výborech se člověk jako poslanec angažuje a jaké schůzky chce stihnout. Minimum práce, které jsem zažil, byly dva dny, jinak jsou to většinou tři až čtyři dny v týdnu. Neznamená to ale, že zbytek času je dovolená. Musím pracovat i tady v Česku. Mám tu své spolupracovníky, chci se stýkat s lidmi z topky, chci vystupovat na různých akcích, některé pořádat, takže je toho hodně. Kromě toho může člověk jezdit na různé výjezdy, třeba do třetích zemí, pokud je členem nějaké parlamentní delegace.

Kancelář pro setkávání s voliči máte v Praze. Chodí tam někdo?

Ne, ale je to místo, kde mám věci, dávám dohromady některé projekty a tak.

Nekontaktují vás tam ani lidé z byznysu?

Ani se nepamatuji, jestli po mně někdo z byznysu chtěl schůzku v Praze. Oni jsou většinou organizovaní přes Brusel, protože tam je mnohem větší šance poslance zachytit. Leccos řešíme e-mailem, s lidmi si píšu. Ale že by byl nějaký zdrcující zájem o práci europoslanců, to bych opravdu neřekl.

Myslel jsem, že minimálně pro firmy nebo lobbisty jsou europoslanci lákavým terčem zájmu.

S lobbisty zatím nemám žádnou zkušenost. Když se chci s někým setkat, jsou to lidé přímo z určitého oboru. Zajímal mě například problém platebních karet, tak jsem akceptoval schůzku s lidmi z MasterCard.

Sami vás oslovili, nebo jak to probíhalo?

Na můj parlamentní e-mail chodí denně asi sto padesát e-mailů, které ani nemám čas číst. Mám tam spolupracovnici, jež má zkušenosti, pracovala už pro jiného poslance. Ví, co jsou věci, které chci vědět a u kterých mě naopak rovnou omluví. U platebních karet jsme se dohodli, že se jimi budu kvůli své práci v parlamentu přímo zabývat, a shodou okolností moje asistentka znala někoho z MasterCard a tu schůzku mi domluvila. Jinak ale z devadesáti pěti procent schůzky odmítám, ať už je to kvůli nedostatku času nebo kvůli tomu, že pro mě nejsou relevantní.

Nováčci v českém parlamentu si obvykle stěžují, jak je těžké proniknout do parlamentního světa ovládaného rutinéry, kteří jsou tam dlouho a všechno znají. Nováčky, kteří tam přijdou se svými ideály, se snaží často cynicky tlumit. Jak bylo obtížné proniknout do parlamentu, který má 751 členů a sídlí v cizině?

Stále je to ještě obtížné. Do spousty věcí neproniknu ani za celé čtyři roky.

Co je třeba obtížné?

Různé formální procedury zpravodajství zákonů nebo podávání pozměňovacích návrhů se učím postupně. V Evropském parlamentu je řádově dvacet výborů, jsem členem dvou z nich. Na začátku jsem si myslel, že ty své zvládnu a další dva budu sledovat tak nějak bokem. Realita je ale taková, že sleduji jen jeden, ten druhý zuby nehty a ty ostatní víceméně nahodile. Zvládání práce však hodně záleží na poslaneckých frakcích, to je zásadní jednotka Evropského parlamentu. To je jakoby rodina, skupina, která s jednotlivými poslanci pracuje.

Jak to přesně vypadá?

Na intranetu máme potřebné informace, můžeme se obrátit na kolegy. Když třeba řeším nějaké věci ve výboru, můžu se obrátit na lidi z naší frakce, kteří zodpovídají za příslušný výbor a ti se mnou celou věc proberou. Velká většina poslanců si také najala asistenty, kteří v Bruselu už delší dobu pracují. Takový asistent je potom absolutně nepostradatelný. A to nejen v tom, že vás pošle do správné místnosti, což ze začátku opravdu není triviální. Také vám pomáhá se selekcí, co dělat a co nedělat.

Předpokládám, že na oficiálních jednáních jsou tlumočníci. Jak se ale jedná při neformálních schůzkách?

Osobně mluvím všude anglicky. A ve většině těchto institucí jest nedobrá angličtina oficiálním jazykem. Ale na frakcích hodně Němců mluví německy, Francouzi francouzsky, Italové italsky. Obecně však platí, že čím víc jdete na odbornou úroveň, tím víc se mluví anglicky. Může tam ale - a to je důležité z hlediska demokratického principu - fungovat i člověk, který umí pouze česky.

Ve vaší frakci Evropských lidových stran (EPP) je dvě stě dvacet poslanců. Jak reálné je dostat se na tak velkém plénu ke slovu?

Zrovna na frakci je to celkem jednoduché. Jednak máme velmi dobrého šéfa frakce, pana Manfreda Webera z Bavorska, který řídí diskusi velmi demokraticky. Čili tam se ke slovu dostanete vždycky. Otázkou je jen, jestli víte, co říct. Jinak ale fungování frakce je fascinující věc. Aby byla frakce významná, musí být co největší. A čím větší je, tím samozřejmě rozdílnější jsou tam názory. Čili frakce je občas takový pytel blech.

Kde se například názory liší?

Ve velkých tématech, jako bylo třeba schvalování Evropské komise, se shodneme. Byť kolem toho byla divoká diskuse, protože některým poslancům vadil Jean-Claude Juncker. Dílčí témata jsou samozřejmě něco jiného. Jak možná víte, osobně jsem zaměřen na udržitelnost a ochranu klimatu. Ne že bych byl nějak fanaticky zelený, ale myslím si, že nové technologie prospívají ekonomice. A bez environmentální regulace by některé technologie nevznikly. V tomto směru máme ve frakci velmi rozdílné názory. Část frakce je blíže životnímu prostředí a prosazuje zelenou politiku. Druhá část je blíže industriálnímu prostředí a často se stalo, že se frakce při hlasování roztrhla, což znamená, že ztratila vliv. Dalším příkladem byla rezoluce proti Googlu. S kolegy z naší sedmičlenné české skupiny v EPP jsme se rozhodli, že ji nepodpoříme, i když rezoluce vycházela z naší frakce a bylo o ní diskutováno. Jednak tak závažná věc by se neměla řešit rezolucí, což je vlastně něco, co v pondělí navrhnou poslanci a ve čtvrtek se o tom hlasuje. Mělo by to procházet rozpravou, analýzami atd. Zadruhé v Česku je postoj ke Googlu úplně jiný než v ostatních zemích.

Hraje národnost velkou roli při jednání frakce?

Neřekl bych, že hlasování obecně funguje podle národnosti. Ale v některých oblastech ano. Příkladem bylo právě hlasování o omezení firmy Google. Němci považují Google za strašný problém, zatímco pro nás Čechy to není žádný problém. Země ze severu Evropy mají třeba mnohem víc pochopení pro udržitelnost klimatu než státy z jihu. Čili jde o různou zkušenost, kterou jednotlivé země mají. Nakonec ale všechno končí u konkrétních lidí a klidně se může stát, že Seveřan bude vystupovat jako „ropák“ a někdo z méně rozvinuté země bude zastávat významně ekologické postoje.

S kým si v europarlamentu nejvíc rozumíte?

Naše česká skupinka v lidovecké frakci udržuje velmi blízké vztahy se Slováky, protože je to prostě příjemné. Jsme zhruba dvě stejně velké delegace, lidsky si sedíme, pořádáme společně večeře. V odborné rovině v mém výboru Hospodářství a měna je Polák, profesor Rosati, velmi významný profesor ekonomie, který působil jako náměstek ministra, nebo snad dokonce jako ministr financí, a s ním si výborně rozumím. Stejně tak si výborně rozumím s jedním člověkem z Dánska, s Němci a tak dále. Čili nikdo neřeší, kdo odkud je.

Asi největší problém po volbách nastal po vypuknutí tzv. LuxLeaks, tedy aféry se selektivními daňovými výhodami, které poskytovalo vybraným firmám Lucembursko pod vedením tehdejšího premiéra Jeana-Clauda Junckera. Řada poslanců požadovala Junckerovu rezignaci z pozice šéfa Evropské komise. Jak otázku Junckera řešila vaše frakce? 

Okamžitě jsme měli jednání, kam on osobně přišel. V debatě, jak se k případu postavit, se pak střetávala politická dimenze s ekonomickou. Ta politická říkala - on je náš kandidát a oni jdou proti němu, musíme ho bránit. Ta ekonomická - ano, my za ním stojíme, ale uvědomme si, že je tady faktický problém, který musíme přiznat a podílet se na řešení.

Z těch dvou set dvaceti lidí se nenašel nikdo, kdo by řekl, že Juncker komisi řídit nemůže a měl by odstoupit?

Otevřeně jsem to tam neslyšel.

Vám Junckerův skandál nevadil natolik, abyste požadoval jeho odstoupení?

Nevadí mi poté, co nám bylo vysvětleno, že kritizovaná rozhodnutí o nastavení individuálních daní neprováděla vláda, ale zmocněný daňový úřad. Vláda jej pouze autorizuje přijmout toto rozhodnutí. A pak tam byla pro mě podstatná ještě druhá věc. Dávno předtím, než jsem šel do politiky, jsem diskutoval s Kalouskem, že náklady na národní daňovou suverenitu jsou poměrně velké. Různá nastavení daní, kterými se státy snažily motivovat k převádění finančních profitů z jedné země do druhé a tam je danit výměnou za něco, existuje v řadě států Evropy velmi dlouho. Jde opravdu o systémový problém.

Ale nevymykal se způsob, jakým to dělalo Lucembursko, obvyklému daňovému dumpingu?

Mám pocit, že ne. Pokud se nepletu, režim de facto arbitrárního určení daně se v některých zemích užíval i vůči fyzickým osobám. Kdybyste byl enormně bohatý, daňový úřad by se vás zeptal: „Tak jakou chcete platit daň, abyste nám neutekl do Monaka?“ To skutečně existovalo. Vidím tam jiný, spíše systémový problém. Takzvaný daňový dumping -a spíše bych tomu říkal daňová kompetice - byl většinou založen na tom, že se stát snažil přesvědčit nějakou firmu, aby u něj začala podnikat. Ale Lucemburčané se soustředili na to, aby k nim firmy převedly zdanitelné příjmy, což je podle mě nepřijatelné. A není to asi jenom případ Lucemburska. Také Irsko má podivný daňový systém, který motivuje k převádění profitů. Jde podle mě daleko za rámec toho, co jsme považovali za přijatelnou daňovou soutěž. Ale zpět k panu Junckerovi: pragmaticky řečeno, kdybych byl u toho, když byl pan Juncker navržen a kdyby tehdy existovaly tyhle informace, tak bych o tom asi vedl mnohem uvolněnější debatu.

Co to znamená? Byl byste proti jeho zvolení šéfem komise?

Nevím, ale šlo by o jinou situaci než dnes, kdy byl nově zvoleným předsedou komise, kterou my považujeme za neobvykle dobrou. Navíc uvnitř parlamentu byla jasná shoda v tom, aby Junckerova komise pracovala. A možná také proto, že Juncker má svým způsobem máslo na hlavě ohledně daní, a je tudíž pod tlakem, aby ten problém opravdu řešil.

Ale je tu potom otázka důvěryhodnosti Evropského parlamentu a komise jako celku a je tady otázka, jak tu důvěryhodnost zvýšit. O to se vlastně Evropská unie roky snaží. Zazněla tam tahle věc?

Já bych spíše řekl, že snaha o důvěryhodnost vychází z toho, že komise bude mít dobrý program a že bude fungovat. Ta kauza sama o sobě je podle mě závažná, protože vyžaduje opravdu konkrétní řešení a nemělo by být možné s tím libovolně hýbat. To vede za rámec toho, co by daňová soutěž měla umožňovat, a také nikdo nevyjadřuje pochyby, že to bylo plně legální. Čili s tímhle je potřeba něco udělat. Ale to, jak se o tom mluví v médiích, zvlášť v těch, která se fakty příliš nezabývají, je několik úrovní nad tím, co se stalo. Jsem přesvědčen, že tohle není úplně zásadní problém. A jak říkám, ta důvěryhodnost by asi spíše měla stát na tom, že komise bude fungovat, a také trochu pomůže fungovat Evropě.

V politice na národní úrovni jsou obvykle měřítka odpovědnosti přísnější. Tam existuje presumpce viny a politici jsou zvyklí za chyby odstupovat. Proč by to nemělo být na úrovni EU stejné?

Kdyby šlo o systematickou nelegální aktivitu, pak ano. Ale na daňové kompetici si zakládají všechny země a pracují s ní velmi významně. Koneckonců jsou tu i systémy investičních pobídek, podpora fondového byznysu. Malta a Kypr praktikují také různé sporné finanční služby. Jiné státy dávají velkorysé daňové odpisy na to či ono. Lucemburský případ byla taková viditelná a podle mě nejhorší forma, která se nesoustředila na ekonomickou aktivitu, ale na zdanění peněz. Čili já to považuji za nesmírně významné, nicméně si nemyslím, že i kdybych měl mnohem větší svobodu rozhodování, že bych chtěl kvůli tomu tu komisi „sundat“.

Jakou tady cítíte nesvobodu? Je dána odpovědností vůči vaší parlamentní frakci?

Nejenom vůči frakci, ale také vůči fungování komise. Kdyby padla komise už na začátku, tak by to znamenalo začátek dalšího vyjednávání, které by trvalo spoustu měsíců, bez jakékoli jistoty, že na konci bude lepší výsledek. Jako Čech to nemůžu říct.

Jak to vlastně vypadá, když přijde nováček do europarlamentu a chce se tam zabývat určitou agendou, ve vašem případě finančnictvím? Je snadné ji získat?

Nefunguje to tak, že bych přišel a řekl: „Já se trochu vyznám v ekonomii, dejte mi místo v příslušném výboru.“ Vytvořili jsme delegaci, tedy v našem případě sedm poslanců TOP 09 a KDU-ČSL. A tyhle delegace, nikoli jednotliví poslanci, se začnou v rámci poslanecké frakce ucházet o místa ve výborech. A jako podpůrný argument mohou uvést odbornost. Odborně zdatných lidí je tam ale hodně. Důležité je tedy přijít s realistickým požadavkem směrem k frakci a umět ho vysvětlit. To jsme udělali a až na jedno místo jsme dostali, co jsme chtěli.

Stal jste se tedy členem výboru Hospodářství a měna. Jak to vypadá tam? Řekl jste si o nějakou agendu?

Nejde o agendu, ale o zpravodajství, kdy za celou frakci EPP zodpovídáte za schvalovaný materiál. Navrhujete pozměňovací návrhy, navrhujete, jak má frakce hlasovat, atd. Chodím na všechna jednání, vystupuji tam, ale o zpravodajství jsem si začal říkat až od září.

V čem jste uspěl?

Dělám zpravodajství u tzv. benchmarků. A nic jiného teď nemám, protože jde o docela složitou věc. Existuje totiž hodně velká nespokojenost s návrhem komise a vypadá to, že se její návrh přepíše pozměňujícími návrhy.

O co přesně jde?

Jde o snahu striktně regulovat ty, kdo vyhlašují benchmarky, počítají je a dodávají do nich data. Laicky řečeno, skandál londýnského mezibankovního trhu byl o tom, že lidé, kteří posílají v určitou hodinu úrokové sazby administrátorovi - v tomto případě Britské bankovní asociaci - a ten z nich počítá průměr, se domluvili a posílali čísla, která nebyla v pořádku. A vzhledem k tomu, že na těchto úrokových sazbách a na navázaných produktech se točí stovky trilionů dolarů, byl z toho gigantický skandál. Existuje tedy snaha tohle zregulovat, aby se to nestávalo. A hodně lidí včetně mě má pocit, že regulace není dobře navržena.

Jak vaše práce vypadá?

Parlament má jednoho hlavního zpravodaje a každá z frakcí pak vlastního zpravodaje. Toho dělám já. Hlavní roli ve schvalování hrají socialisté, my, případně liberálové nebo konzervativci. Samozřejmě i komunisté mají svého zpravodaje, ale jejich hlasovací síla nehraje roli. O konečné podobě regulace rozhodne hlasovací síla nás a socialistů.

Jaký názor hájíte?

Mezitím vznikl nový světový standard založený na principech samoregulace. Já i další zpravodajové akceptujeme názor, že Evropa je vždy o něco přísnější, ale jde nám o to, aby naše regulace byla konzistentní se světovým postupem. Evropská komise zašla dál a navíc svůj návrh připravovala ve chvíli, kdy světová regulace ještě neexistovala. Celkové vyznění tedy bude zřejmě úplně jiné, než jak zněl návrh komise.

Takže se spíš pokoušíte krotit snahu o příliš silnou regulaci?

Ano. To je teď docela silný trend v Evropském parlamentu, který bude muset brát komise hodně vážně. Některé své návrhy tedy asi vůbec nepředloží. Je totiž patrná změna. Měli jsme diskuse s některými členy předchozí Barrosovy komise a tam často zaznělo: „Občané si přejí regulaci, a tak to tak bude.“ Teď to vypadá, že dochází k opravdu významnému posunu, a Junckerova komise si je toho zřejmě vědoma.

Řešíte něco v rámci všech českých europoslanců společně?

Dohodli jsme se, že se budeme pravidelně stýkat. Míváme tedy se Štrasburku společné snídaně. Zatím jsme však nenarazili na nic, na čem bychom se všichni shodli. Rozhodně to nebyl postoj k Ukrajině nebo ekonomické otázky.

Ale přece by mělo existovat něco jako skutečný národní zájem, na čem byste se měli shodnout.

Nejsem si jistý. Dost věcí, které jsou u nás vydávané za národní zájem, odráží pohled části politického spektra. V některých případech pak zájem velkých firem. Osobně jsem byl vždy kolem těchto velkých slov opatrný. Podle mě je náš národní zájem, abychom se jasně postavili ruské agresi na Ukrajině - máme svoji historickou zkušenost a je to blízko našich hranic. Ale neshodneme se na tom. Proputinovští jsou komunisté nebo Machova frakce, což mě šokovalo.

Jsou jiné národní skupiny soudržnější?

Nevím. Pokud mají velké národní delegace - německá nebo francouzská - více poslanců v rámci frakce či výborů, pak mohou razantněji prosazovat své zájmy. My se snažíme být v co největším počtu výborů, pak to ale znamená, že jsme tam jako Češi z naší frakce sami.

Existuje v Evropském parlamentu něco jako středoevropský nebo východoevropský zájem?

Například ve skupině čistých plátců do rozpočtu EU existuje společný zájem. Pak v zahraniční politice je cítit společný zájem. Česko tam sice selhalo, ale méně než Maďarsko nebo Slovensko. Samozřejmě naše část světa - zaplaťpánbůh i s Němci - vnímá Rusko jako hrozbu, zatímco jižní Evropa vnímá jako hrozbu vývoj v severní Africe. U některých kolegů ale ani nevím, z jaké země jsou. Velmi osvěžující je, že v parlamentu existuje cosi jako evropský spirit. A pro mě je jeden z největších benefitů téhle práce možnost pozorovat, že evropská integrace je něco úžasného a strašně důležitého. Něco, co se v zásadě daří, i když ne ve všem. Tohle přesvědčení samozřejmě naráží na odpor lidí, kteří mají opačný pocit, tím víc si ale většina poslanců důležitost EU uvědomuje. Je tam tedy entuziasmus, který považuji za naprosto věrohodný.

Hlavně v čase schvalování evropské ústavy a Klausových obstrukcí se mluvilo o izolaci Česka v rámci evropských institucí. Narazil jste na to jako na reálný problém?

V naší frakci ne. Asi ale také proto, že někteří lidé v rámci naší sedmičlenné delegace se velmi dobře uvedli - třeba Pavel Svoboda se stal šéfem významného výboru a má velkou reputaci. Frakce nás má ráda a stojíme si v jejím rámci dobře. Obrat od Klause k normálu se nicméně zatím nepovedl. Nepomáhá nám ani Drulákův manévr s lidskými právy. Naše obchodní značka byl kdysi Havel. Když jsme o něj přišli, měli jsme pověst slušné ekonomiky. Pak jsme přišli i o pověst země se slušnou ekonomikou, a zůstala tedy aspoň lidská práva. Pokud se zbavíme i jich, nezůstane nám nic. Ale neřekl bych, že jsme v nějaké fatální izolaci. Další fenomén jsou čeští zaměstnanci v Bruselu. Zatímco Poláci v Bruselu jsou propolští, Češi jsou často spíš protičeští. Třeba protože je kdysi odněkud nespravedlivě vyhodili. Kritiku Česka pak spíš iniciují, než že by ji mírnili. Nebo jen zastávají standardní evropské postoje, a protože český postoj bývá výrazně jiný, pak se s ním tihle lidé dostávají do konfliktu.

Hodně lidí kritizuje fakt, že si Evropský parlament udržuje dvě sídla - v Bruselu a Štrasburku. Vadí vám to?

Je to samozřejmě neefektivní, protože barák ve Štrasburku zahálí. Zároveň ale Štrasburk má velmi silné historické reminiscence, které má právě Unie řešit. Tam bylo místo největší evropské nestability a umístění parlamentu symbolizuje schopnost tuhle historickou nestabilitu vyřešit. A je otázka, co s tím symbolem. Nejde jen o peníze. Se změnou by museli souhlasit Francouzi a Němci. Pokud by oni došli k nějakému kompromisu, budu jenom rád, lidi to po právu irituje. Z pozice Čecha však nemůžu říct - Francouzi a Němci, koukejte dostat rozum. Oni musí říct, že symbol tohoto druhu už nevyžadují. Po roce se rozhodnu.

Jak vypadá Česko z pozice europoslance?

Osobně jsem byl europeizovaný vždy. Potěšilo mě tedy, že náš euronegativismus nebo euroskepticismus není v Evropě silně sdílený. Jinak ale Česko je vlastně dost nezajímavá země. Nedaří se nám natolik ani nejsme v takovém průšvihu, aby stálo za to o tom mluvit. V Bruselu si také člověk uvědomí sílu hodnot, které reprezentoval Havel. Jsou pro Evropany velmi zajímavé. Rovněž si uvědomuji, jak silné jsou průšvihy našeho dnešního prezidenta. Kolegové se mě často posměšně ptají, co se to u nás zase děje. Není to na vyhlášení války, ale bolí to.

Jak ovlivňuje TOP 09 vaši práci v europarlamentu?

Já se spíš snažím ovlivnit topku a přinášet do ní informace a témata z Evropy. Naštěstí o to mají zájem. Snažím se tedy být přes svoji pražskou asistentku ve spojení. Jako nečlen topky do její politiky nezasahuji, ale rád názor řeknu a poslechnu si, co oni říkají.

Chcete jako nečlen zůstat?

Držím se plánu. Asi po roce bych se rád rozhodl, jestli to tak nechat, nebo ne. Pokud bych si myslel, že se budu v politice dál angažovat, vstoupím tam.

 

Luděk Niedermayer (48)

Ekonom, matematik a europoslanec. Na Masarykově univerzitě v Brně vystudoval Operační výzkum a teorii systémů, krátce působil v oblasti výzkumu teorie struktur. V roce 1991 nastoupil do centrální banky, o pět let později, v pouhých 29 letech, se stal nejmladším členem Bankovní rady ČNB. V prosinci 2000 byl jmenován viceguvernérem, funkci zastával až do roku 2008. Po odchodu z ČNB se věnoval poradenství a analýzám ve finančních institucích. V roce 2014 úspěšně kandidoval jako nestraník do Evropského parlamentu za TOP 09 a STAN. Je členem Hospodářského a měnového výboru

Marek Švehla

zdroj: Respekt, 5.1.2015, str. 38, Rozhovor

Štítky
Osobnosti: Luděk Niedermayer
Témata: EU
Chcete ZNÁT nejnovější TOP zprávy?
odebírejte náš
newsletter
TOP 09
Děkujeme