Niedermayer: Politika naší vlády je politikou U-turnu

Podívám-li se na dvě nejzajímavější stresové situace z posledních měsíců, vidím zajímavou analogii, kterou bych označil jako vládní politiku U-turnu. Co myslím, když říkám vládní politiku U-turnu? Mluvím o třífázovém vývoji postoje vlády k problému s azylanty a postoji k zapojení "našich peněz" do řešení Řecka (překlenovací úvěr z EFSM):

1. V obou případech zástupci vlády (někdy i doprovázeni nevládními politiky) silně odmítli to, co na ně Brusel nachystal (někdy i předtím, než to "Brusel" zveřejnil). A vyrobili kolem toho trochu hysterie (ministr vnitra s návrhem referenda k migraci a ministr financí k posílání Řeků "k šípku" i poté, co se s eurozónou na programu dohodli).

2. Poté následovalo delší, či kratší období klidu. V něm se vládní zástupci účastnili jednání v tom prokletém Bruselu a přemýšleli, jak na to. A postupně měnili názor, neb problém začali chápat a jiné řešení je asi nenapadlo.

3. A za čas se narodilo "české řešení", které docela nápadně připomíná původní bruselské nápady. V praxi se ukázalo, že vláda v podstatě bruselský počet azylantů zvládne a překlenovací půjčka Řecku z "našeho" fondu EFSM bude. Ale nějaká velká mediální ofenziva vlády, která by obrat vysvětlila, se nekoná.

Co je na tom špatně, když asi z mých názorů víte, že nakonec vláda podle mne udělala "dobrou věc"? Prostě proto, že jsou jen tři možnosti, které postup vysvětlují. A jedna horší než druhá:

A. Ale až poté relevantnímu ministrovi někde kolem Schumannova náměstí v Bruselu, kde Rada sídlí, dochází, že to nebyl zrovna dobrý nápad a zahájí pomalý obrat, o jehož nutnosti poté přesvědčí kolegy. Moc kompetentní se mi to nejeví, zvláště, pokud se to opakuje znova a znova.

B. Ministr vládu zastupující (či vláda celá) si to myslí i na jednání, ale není sto sjednat pro svůj názor dostatečnou podporu. To znamená buďto to, že je se svým názorem osamocen (což něco říká o jeho kvalitě, neboť zemí v podobné situaci jako my je v Unii skoro vždy plno), nebo to vypovídá o jeho komunikační či vyjednávací schopnosti (někdy okořeněné jazykovou dovedností). Závěr je pak stejný jako v bodě A.

C. Ministři ví, že názor změní, ale nejprve chtějí oslovit silnou a Unii nenakloněnou skupinu voličů, a dát jí vzkaz, že "my se nevzdáme". A poté spoléhají na to, že jejich obrat buďto zůstane nezaznamenán, a nebo bude "nenápadně" připsán brutálnímu tlaku euro byrokratů na našeho nebohého vládního představitele ("snažil se, ale neustál to", má si říct volič). Je to cynické a vykalkulované. Ale touto cestou politici posilují víru, že to, co se v Evropě děje, jde proti našim zájmům. Důsledky jsou pak jasné - rostoucí tlak veřejnosti, abychom se této zvůli postavili... To ale znamená, že dělaní těch správných věcí v budoucnu bude stále těžší.

A mimochodem, není to jen český problém. Když se však nakupí dostatečná masa voličů a jimi zvolených politiků, kteří budou takto postupovat, a stav, ve kterém se nalézáme takto chápat, mohou se začít dít věci, které zásadně mapu našeho kontinentu změní... Nepochybuji o tom, že v náš prospěch to nebude.