Mnoho politiků opomíjí nebezpečí ze strany Ruska, přestože je dokázáno, že tato země ve svůj prospěch cíleně ovlivňuje politiku celé Evropy. Co si o tom myslíte vy?
Nebezpečí ze strany Ruska vnímám velmi silně. Po revoluci jsem si vůbec nepřipustila, že by nějaký svrchovaný stát mohl být napaden jiným státem a obrán o část svého území. To, co Rusko předvedlo na Ukrajině, mi proto připadá až neuvěřitelné a považuji to za velmi alarmující. Bohužel se těmto důkazům věnuje málo pozornosti. Je jednodušší si večer pustit detektivku, protože tam si člověk může být jist dobrým koncem. Ve skutečnosti to tak vždy nefunguje.
Spolupracujete s obcemi, pohybujete se v neziskovém sektoru. Myslíte při své práci na vrcholnou politiku?
Chce se mi odpovědět, že skoro pořád. V podstatě na každé naše konání dopadá světlo nebo stín politiky. Ať už hledáme školu pro děti, jedeme v koloně do Prahy, skáčeme po menší silnici přes výtluky a díry, snažíme se v obcích zajistit fungující služby, podnikáme, potřebujeme něco ve zdravotnictví nebo v sociálních službách nebo přemýšlíme, kdy a zda půjdeme do důchodu – to všechno je přece politika.
V minulých letech jste se snažila zajistit pro Prahu-východ evropské dotace. Podílíte se nebo hodláte se podílet na dalších projektech, které mohou situaci ve vašem regionu dále zlepšit?
Začnu odzadu. Ano, chtěla bych se podílet na dalších projektech, díky nimž by se i v menších městech a obcích žilo lépe. Moc bych si například přála, aby se školy – zejména kolem Prahy – nemusely potýkat s převisem žáků a nedostatkem prostor, aby sociální služby byly kvalitní a dostupné těm, kteří je opravdu potřebují. Sním o bezbariérových obcích. Nikomu nepřeji nic zlého, ale každý, kdo rozhoduje o veřejných penězích, by si měl zkusit chodit o berlích po úřadech, školách nebo nemocnicích. Ta zkušenost je nepřenosná.
Za tímhle začátkem cítím nějaké „ale“.
Každá doba se něčím vyznačuje. My žijeme v době dotované. Dotuje se všechno možné. Ale já jsem čím dál víc přesvědčená, že dotace pokřivují vztahy. Mezi obcemi, mezi podnikateli, mezi lidmi obecně. Proč jeden podnikatel dostane příspěvek z veřejných peněz, a druhý ne? Proč někde mají opravené silnice, zatímco jinde poskakujeme z díry na díru? Stalo se, že jedna obec potřebovala opravit mateřskou školu, ale místo dotací na školství byly právě dostupné dotace na kulturní památky, proto se místo školky opravily schody k památníku. Následky této politiky nesou komunální politici. Nemohu opakovat slova, která si starosta vyslechl od lidí ve své obci. Poděkování to rozhodně nebylo.
Je podle vás takových případů hodně?
Určitě nejsou ojedinělé. Uvedu další příklad. Na malém městě jsme potřebovali koupit multikáru vceně kolem osmi set tisíc korun. Dostali jsme nabídku na zajištění dotace – ale konzultovali jsme své šance a nestačili jsme se divit. Abychom získali body a předběhli ostatní žadatele, bylo nám doporučeno koupit štěpkovač a další techniku, s marží pro zpracovatele dotace bychom se dostali na sumu tři milióny korun. To přece není normální! Nabídku jsme samozřejmě odmítli. Sice nemáme multikáru, ale ta stará ještě jezdí. My s penězi hospodaříme jinak. A veřejné peníze jsou také naše peníze.
Zajímaly by mě vaše zájmy a koníčky. Odhalíte něco ze svého soukromí?
Mám ráda vzdušné venkovní záležitosti. Na prvním místě asi cyklistiku, ráda jezdím na kole nejen na nákupy a po našich černokosteleckých lesích, ale po celé republice. Dalšími koníčky jsou volejbal, bruslení, jízda na motorce. Ráda čtu knihy, dost času trávím u internetu. Čtu zprávy i připojené diskuse a na Facebooku sleduji, co dělají a na co myslí moji skuteční i facebookoví přátelé. Mám ráda zvířata, doma chováme psa a kočku. Baví mě starat se o zahradu, pěstuji zejména rajčata, cukety. Také moc ráda chodím na houby a jak jinak – preferuji praváky. Co nejvíc času se snažím trávit s rodinou, máme dvě dcery a jednoho syna. Všichni už dospěli, a tak chvíle, kdy můžeme být spolu, jsou čím dál vzácnější. I zde však pomáhá internet – matka na Facebooku je určitým fenoménem naší doby.
Změnilo by poslanecké křeslo váš osobní život?
Ne příliš. Bydlím v malém městě u Prahy, jsem normální ženská, manželka a matka, a tak to zůstane.
Proč si myslíte, že by vás lidé měli volit?
Nepatřím k lidem, kteří prosazují heslo „za peníze v Praze dům“. Stále věřím, že všechno se nedá koupit. Snažím se přesvědčovat lidi, že bychom se neměli prodávat za koblihu. Mohu nabídnout také dost zkušeností. Působila jsem ve výzkumné instituci a na radnici v Kostelci nad Černými lesy, v oblasti veřejné politiky mám teoretické i praktické znalosti. Budu se velmi snažit omezit vlivy lobbistických zájmů a co nejvíce naši zem přiblížit k politice založené na prosazování zájmů veřejných.
Dovedete si představit, že byste se vzdala své kariéry a působila jen jako politička?
I politika je v jistém smyslu kariéra, i politika je v jistém smyslu práce. Ať už jsem v životě dělala cokoli, vždy jsem se snažila pracovat poctivě a vykonávat své úkoly tak, abych se mohla přátelům, členům rodiny i sama sobě podívat do očí.
Co především se podle vás musí v naší společnosti změnit?
Na to je těžké krátce odpovědět. Když jsem kdysi studovala veřejnou politiku, teorie byla taková, že tvorba veřejné politiky vychází z veřejného zájmu. Ale v poslední době se mi zdá, že veřejný zájem je upozaděn a mnohem více rozhodují osobní zájmy jednotlivců či skupin. Kdo má peníze, je často připraven si zaplatit splnění svých požadavků i v rozporu se zájmem obce, někdy i v rozporu se zákonem. Stále víc postrádám v naší společnosti slušnost a toleranci. V kontextu ochrany soukromí ztrácíme lidské kontakty, schopnost soužití a pochopení. Každý ví, jaké chyby má ten druhý a co by se mělo změnit kolem. Ale naše společnost se nezmění, pokud se každý sám za sebe nebudeme snažit chovat slušně a být alespoň trochu tolerantní.
Když člověk vstoupí do politiky, musí počítat s tím, že se stane osobou ostře sledovanou. Poradíte si, pokud na vás vytáhnou nějakou „špínu“?
Každou chvíli někdo něco vytahuje. Ne vždy to ale špína skutečně je. Vadí mi, když někdo vypustí do éteru lež – ta se pak šíří obrovskou rychlostí celým časoprostorem, dotyčný mnohdy nemá možnost se hájit a mnoho lidí si řekne, že na každém šprochu pravdy trochu. Obrana téměř neexistuje, protože na vysvětlování není čas a na argumenty není prostor. Ale to nepředstavuje nic nového. Zažila jsem to i v našem malém městě. Takže počítám s tím, že se nějaké útoky mohou vyskytnout. Nelíbí se mi to, ale nezměním to a jsem na to připravená. O to víc si vážím lidí, kteří dovedou přijít, říci mi svou kritiku do očí a také vyslechnout mé důvody, proč jsem konala, jak jsem konala.
Jan Švácha
Letopis středočeské TOP 09, podzim 2017
