Gábor (TOP 09): Své hrdiny každodenního života potkáváme kolem sebe

8. 5. 2016
VÝROČÍ KONCE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY „Hrdiny určitě máme. A je jedno, jestli jsou to veteráni z první nebo druhé světové války či z novodobých misí. Své hrdiny každodenního života ale potkáváme také kolem sebe a kolikrát o nich ani nevíme. Slouží u policie, hasičů, záchranářů, jsou tu vynikající vědci, významní podnikatelé. Ti lidi tady jsou, jenom si jich nedokážeme vážit,“ myslí si a v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvádí vojenský veterán a člen Československé obce legionářské František Gábor (TOP 09).
 
V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a není to jen takové pseudovlastenectví? Jsou Češi vlastenci?
 
Pravé vlastenectví nemůžeme dokázat tím, že se budeme vyhraňovat vůči určité skupině lidí, ať už mají jinou barvu pleti, či jiné náboženství. Ale třeba službou v armádě, v policii. A nemusí to být jen účast v ozbrojených složkách, můžou to být dobrovolní hasiči a další organizace, jako je Sokol. Nebo také v politice, že... Je to o určité odvaze.
 
Máme být jako Češi hrdí?  A jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války?
 
Ano, určitě máme. A je jedno, jestli jsou to veteráni z první nebo druhé světové války či z novodobých misí. Své hrdiny každodenního života ale potkáváme také kolem sebe a kolikrát o nich ani nevíme. Slouží u policie, hasičů, záchranářů, jsou tu vynikající vědci, významní podnikatelé. Ti lidi tady jsou, jenom si jich nedokážeme vážit.
 
Teď ke žhavé politické současnosti. Německý přístup k migrační krizi mnozí považují za příliš vstřícný. Je to podle vás způsobeno i určitým pocitem viny Němců za vyvolání druhé světové války či za holocaust?
 
Mohlo by to tak být. Nicméně určitou roli hrají mezinárodní dohody, které v současnosti platí a musí se dodržovat. Už jsme se o tomto tématu několikrát bavili. Musí se začít jednoznačně rozlišovat mezi uprchlíkem a ekonomickým migrantem. K čemuž teď Evropa začíná směřovat.
 
Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, jež adoruje takzvaný „Slovenský štát“, který byl spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Je pravda, že i v jiných zemích získávají přízeň voličů různé protestní strany, ale tohle je přeci jenom ještě o stupínek výše, či spíše níže. Co k tomu říci?
 
Tradiční strany na Slovensku se nechaly vtáhnout do populistického předvolebního boje. Obhajují tradiční hodnoty tradičním způsobem. O to to mají těžší. Protože se neuchylují k takovému populismu. Na druhou stranu tu máte extremistická populistická uskupení, která mohou říkat téměř vše, co je napadne. Včetně různých neověřených informací typu islámské invaze do České republiky. Přitom jsem tu žádné islamisty neviděl. Mají daleko širší pole, jak pracovat s těmi lidmi, mohou jet na populistické vlně. Což si tradiční strany až tak dovolit nemůžou.
 
To je pravda, že i jinde v Evropě jsou různé extrémní a populistické strany, ale na Slovensku se teď do parlamentu dostala strana vyloženě antisemitská... Jak vlastně vidíte Slovenský štát? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř? Nechali nás ve štychu?
 
Neřekl bych. Bránit první republiku byli – až na určité skupiny, třeba henleinovce – připraveni všichni. Češi i Slováci. Bohužel, selhala tehdejší politická reprezentace, která nevyužila odhodlání národa se bránit. Je ale pravda, že nikdo nevíme, co by nám válečné strádání přineslo. Rozhodně to tedy nevidím tak, že nás Slováci opustili. Je třeba připomenout, že roku 1939 předcházel rok 1938, kdy naši pradědové ukázali, že chtějí za naši zem na život a na smrt bojovat. To tak bylo.
 
Jak cítíte mezi českou veřejností hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, či cosi ještě horšího… Vy osobně však české vojáky chválíte, kudy chodíte. Co si o nich myslíte?
 
Slouží své zemi dobře, hrdě a odvážně. Taky za to platí svojí krví i životy. Od roku 1914 kdykoliv dostali čeští vojáci možnost bojovat, vždy bojovali statečně a odhodlaně. Máme být na co hrdí – Tobruk, Dukla, Žaškov, Kyjev a další.
 
Vy jste se osobně zúčastnil v roce 1990 s československou protichemickou jednotkou války v Perském zálivu. Jak na vás koukali tehdejší spojenci? Do té doby československá armáda spadala do Varšavské smlouvy, tohle bylo první její vystoupení po jejich boku. Asi nevěděli, co od vás mají čekat. Jak vás hodnotili?
 
Podařilo se nám tehdy vydobýt dobré renomé. Bylo to poprvé od druhé světové války, co jsme po boku vojáků mezinárodní koalice bojovali ve válce správné a spravedlivé za svobodu pro všechny bez rozdílu. Tím jsme navázali na naše legionáře a vojáky od Tobruku a od Dukly.
 
Jak se díváte na současný koncept Aktivních záloh AČR? Neboli máme dostatek bojeschopných mužů, kdyby bylo potřeba?
 
Dostatek bojeschopných mužů máme určitě. Protože každý muž v této zemi by měl být připraven k obraně země.
 
Ale není vycvičen, neumí střílet, neumí nic z vojenských dovedností...
 
To nevadí. Naše země si zachovává vojenskou dovednost a odbornosti. To znamená, že máme vlastní dělostřelce, letce, výsadkáře, pěšáky, logistiky, spojaře. V případě potřeby jsou to dle mého dostatečné síly pro výcvik těch nevycvičených mužů, možná i žen. Koncept aktivních záloh hodnotím jako dostatečný pro územní ochranu a obranu. Obecně by se k tomu měl doplnit koncept předurčených záloh. Každý rok nám odchází několik set vycvičených veteránů do zálohy. Jejich potenciál by měl být využit pro předurčené zálohy. Měly by se z nich tvořit záložní jednotky pro mateřské útvary. Jsou to zkušení a vycvičení vojáci a je škoda, že tímto potenciálem mrháme.
 
Změnily bezpečnostní hrozby současnosti poměr české mládeže k obraně vlasti?
 
Když se zeptáte normálního člověka, tak jsou lidé otrávení z politiky, která tady je. Přitom se nemáme špatně, jenom o tom nevíme. A ptají se, za co já bych tady bojoval? Je třeba si ale uvědomit, že vlast je maminka, tatínek, bráška, sestřička, naše rodina. A to jsou hodnoty, za které stojí vždycky bojovat. Kdyby došlo ke skutečnému ohrožení země, myslím, že náš národ už ukázal odhodlanost k boji za svou svébytnost. Nedávno jsem četl článek o výběrovém řízení do praporu v Chrudimi. Tam si chválili fakt, že je u nás dostatek mužů schopných nastoupit do armády a sloužit své zemi.
 
Čemu jsme schopni odolat a čemu ne? Objevují se názory, že Armáda ČR jako taková by byla schopna stěží bránit jeden větší kraj po dobu několika týdnů. Jak to vidíte vy?
 
Máme tu kolektivní ochranu, jsme začleněni do Severoatlantické aliance. Její výhodou je, že v případě ohrožení jsme schopni dozbrojit, docvičit, nakoupit či vyrobit. Nicméně každá svoboda něco stojí. Je třeba zvýšit prostředky na obranu, dozbrojit naši armádu moderními zbraněmi. Rozhodně si ale myslím, že bezpečí zajištěné je. Je však potřeba dávat peníze nejen do armády, ale i do policie. A nejen u nás. Aby v rámci Evropské unie mohla fungovat při ochraně vnějších hranic Schengenu a tyto složky měly co nejlepší vybavení.

Oldřich Szaban

Štítky