8. květen, stále aktuální

3. 5. 2023
Před 78 lety v Evropě skončila 2. světová válka, největší konflikt v našich dějinách. V jeho důsledku zahynulo kolem 60 milionů lidí, řada z nich padla za oběť německým vyhlazovacím a koncentračním táborům padlo za oběť kolem 11 000 000 osob z většiny evropských národů. Další miliony byly vysídleny, ať už v důsledku útěku před postupující frontou, nebo poválečných odsunů.
 
Stejně tak je faktem, že řada evropských států se z nabyté poválečné svobody nemohla radovat dlouho. Řada z nich, mezi nimi Československá republika, se po roce 1945 ocitala ve sféře vlivu Sovětského svazu a nacistickou diktaturu vystřídala totalitní moc komunistických stran, a to na více než 40 let.
 
Sečtěme-li období od září 1938 do listopadu 1989, zjistíme, že Češi a Slováci prožili v totalitních režimech více než půl století. Zcela jistě se jedná o nejtragičtější část našich dějin.
 
Proč jsou podle mého názoru tyto události stále aktuální a je nutné si je podle mého názoru připomínat? Vždyť od porážky nacistického Německa uplynulo 78 let a přímých pamětníků války rychle ubývá?
 
Důvody vidím dva
 
2. světová válka a její důsledky umožnily vytvořit nový systém, který je, byť s jistými změnami stále funkční. Především se jedná o Severoatlantickou alianci, jakožto organizaci kolektivní obrany velké části evropských států, Kanady a Spojených států amerických a také Evropská unie, která vznikla na přelomu 40. a 50. let jako hospodářské společenství států Beneluxu, západního Německa a Francie a jejím cílem bylo předcházet válečnému konfliktu hospodářskou spoluprací mezi jeho členy.
 
Přes všechny své nedostatky a neduhy je tento systém funkční, a především díky němu se podařilo ve střední a západní Evropě eliminovat hrozbu dalšího velkého konfliktu mezi jednotlivými státy.
 
Je rovněž smutnou skutečností, že již podruhé se tyto oslavy a připomínky konají v době, kdy nedaleko od našich hranic zuří válečný konflikt.
 
Ruská federace 24. února 2022 spustila největší válku od roku 1945, v níž proti sobě stojí dvě pravidelné armády a dochází k událostem a hrůzám, které jsme jako Evropa prožívali naposledy v letech 1939 - 1945.
 
Vypjatý nacionalismus, víra v nadřazenost vlastního národa a přesvědčení, že stát který je velmocí, má právo za použití hrubé síly vynucovat svou představu o uspořádání světa, bohužel z dějin nezmizela.
 
Kdy jindy, než právě teď, se zastavit a připomínat hrůzy 2. světové války? V době, kdy zde existují režimy, jejichž rétorika používá obdobnou argumentaci jako nacistické Německo?
 
S tím je dobré si uvědomit, že příslušníkům okupovaných národů se v neokupovaných státech dostalo materiální a morální podpory a právě zde sídlily exilové vlády, počínaje tou československou.
 
Stejně tak bychom neměli odpírat pomoc prchajícím Ukrajincům a Ukrajinkám. Ti byli, obdobně jako Čechoslováci, vyhnáni ze svých domovů válkou a naše civilizace, která za jeden ze svých pilířů považuje pomoc druhému, by rozhodně neměla zavírat dveře před ženami a dětmi. Naopak, měli bychom se jednoznačně postavit těm, kteří ze zištných pohnutek štvou jedny proti druhým a svou zášť balí do líbivých frází o našich lidech.
 
Ptejme se sami sebe, co bychom dělali v případě, že by na našem území vypukl válečný konflikt a celý stát se stal bojištěm? Jak bychom se zachovali v případě, že bychom čelili vojenské agresi, odstřelování a bombardování našich měst a vesnic?
 
Zcela přirozeně bychom se snažili dostat se do bezpečí a toto bezpečí bychom hledali v blízkém a širokém okolí.
 
Jak by se nám zamlouvalo, kdyby se o uprchlících z našeho území mluvilo jako Čechůnech, parazitech a byli v exilu vystaveni slovním a fyzickým útokům?

Vojtěch Miler, člen KV TOP 09 Liberec

Štítky
Osobnosti: Vojtěch Miler
Chcete ZNÁT nejnovější TOP zprávy?
odebírejte náš
newsletter
TOP 09
Děkujeme