Jiří Oliva: majetek církve neukradly. Získaly jej legitimně

K rozkvětu církevních majetků došlo za vlády Karla IV. Určitě věděl, proč to dělá.

13. 2. 2012

Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi prošel v poslanecké sněmovně do druhého čtení. První čtení se neslo ve znamení mnohých emotivních i zavádějících argumentací.

Argumenty se používaly v celé historické šíři, počínaje těmi150 let starými. Počínaje například připomínkami různých temných období církve včetně inkvizice, glorifikace reforem Josefa II. a konče zpochybňováním právnického vzdělání zpravodaje zákona. V této přestřelce jsme však mohli registrovat jeden nepřehlédnutelný fakt. Zaměření příspěvků bylo téměř vždy jasným odrazem vztahu diskutujícího k náboženství a církvím obecně. Racionální vystoupení ministryně kultury Hanákové tak zcela zaniklo ve smršti příspěvků, ze kterých bylo zřejmé, zda autor je církvím nakloněn, zda mu jsou lhostejné, anebo zda je nemůže ani cítit.

Z diskuse se zcela vytratil efekt působení tohoto návrhu na vztah státu a církví v budoucnosti, ale zejména (a to je na diskutujících zákonodárcích překvapující) se zcela vytratil jeden ze základních právních aspektů vlastnictví, a sice jeho rovnost.

Většina diskutujících bezpochyby ví, že vlastnické právo je zakotveno v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, kde se v článku 11 dočteme že „každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ Z toho vychází i znění § 124 stále ještě platného Občanského zákoníku, a sice že „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana“.

Když se podíváme na historii vzniku církevního majetku, vidíme, že byl nabyt do vlastnictví různým způsobem. Jednalo se o dary, ať už od panovníka nebo věřících, byly to převody patronátních práv, značná část byla získána koupí, sbírkami včetně sbírek naturálních, dědickými odkazy, věnem.  Jsou to formy ve většině případů zcela identické s formami nabytí majetku privátních osob nebo majetků obecních, ale zejména, jsou to formy zcela legitimní. Tento majetek nebyl ukraden, byl legitimně získán stejně jako jiné korporátní majetky, majetky soukromé, obecní a další a je podle všech platných právních norem zcela rovnocenný ostatním formám vlastnictví. Jestliže naše společnost prostřednictvím parlamentu nalezla vůli k nápravě části majetkových křivd spáchaných za vlády totalitního režimu a zdá se nám naprosto legitimní navrácení majetků obecních a privátních, neexistuje jediný důvod, proč by to tak nemělo být i v případě majetků církevních. Nejde totiž o nic jiného, než o rovné podmínky přístupu k vlastnictví pro všechny a s tím by snad žádný demokraticky smýšlející člověk, ani žádná demokratická politická strana neměli mít problém, a to bez jakéhokoliv ohledu na to, zda jsou jim církevní subjekty sympatické nebo ne.

Jedna poznámka na závěr. Nikoho z nás pravděpodobně nenapadne zpochybňovat dobu a vládu Karla IV. který velmi pozvedl české království, i dnes aspiruje v různých anketách na největšího Čecha v historii. Dnes s lehkostí přehlížíme, že právě za jeho vlády došlo k velkému rozkvětu církevních majetků, protože si byl dobře vědom významu tohoto majetku, pro společnost. Určitě věděl, proč to dělá.

doc. Ing. Jiří Oliva, Ph.D.
poslanec za TOP 09 Královéhradeckého kraje
Štítky