Tiso: Chtějí-li politici skutečně pomoci zdravotnictví, musí sebrat odvahu

Naše nemocnice a ambulance drží s vyspělou Evropou krok v oblasti technologického pokroku, jsou již obstojně vybavené, nabízejí slušnou kvalitu péče a postupně zlepšují prostředí pro pacienty. Pod tímto vnějším obrazem bohužel plíživě bobtná řada problémů, které, pokud nebudou v dohledné době řešeny, způsobí postupně to, co si nikdo nepřejeme - zhoršení kvality a dostupnosti zdravotních služeb v Česku. Zmiňované problémy lze rozdělit do dvou velkých oblastí: personální a finanční.  

Personální problémy

Je objektivní fakt, že se zdravotnictví v některých medicínských oborech a v některých oblastech ČR potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. Stává se tak stále více závislým na práci cizinců, jak lékařů, tak sestřiček. Řekněme si to otevřeně – bez těchto zahraničních zdravotníků by některé lékařské obory a některá pracoviště už dávno zkolabovaly. Bohužel znepokojivě roste i průměrný věk našich lékařů v některých oborech a dle prognóz je jasné, že jde o časovanou bombu. Počet nastupujících mladých lékařů do českého zdravotnictví nepokrývá odchod starých. 

Nedostatek zdravotnického personálu nevznikl ze dne na den. Má několik příčin, které v souhrnu tvoří příčinu hlavní – dlouhodobou nespokojenost s pracovními podmínkami ve zdravotnictví. 

Výsledkem je to, že nespokojení mladí lékaři a sestřičky odcházejí do bohatších zemí Evropy. Existují totiž minimální překážky pro působení českého zdravotníka v jiné zemi, neboť země EU si vzájemně uznávají zdravotnické vzdělání. Navíc, kvalifikované zdravotní sestřičky často odcházejí také mimo oblast zdravotnictví. Při nedostatečném personálním vybavení pak roste zátěž těch zdravotníků, kteří v medicíně zůstávají, roste jejich nespokojenost a vzniká tak začarovaný kruh. 

Hlavní příčiny personální krize jsou dvojí – finanční, tj. často nízká úroveň odměňování zdravotníků a pak i příčiny administrativní, tj. zejména složitý, zdlouhavý systém vzdělávání a také velká administrativní zátěž, které jsou zdravotníci vystaveni a nejisté právní prostředí.

Ekonomické problémy

Ekonomické problémy spočívají v nízkých celkových výdajích na zdravotnictví v ČR, navíc jsou finance v systému často nesprávně a nespravedlivě distribuovány, existuje samozřejmě i problém s efektivitou. 

V rámci vyspělých zemí patří Česko mezi ty, které mají nízké celkové výdaje na zdravotnictví – měřeno poměrem výdajů k HDP (ČR 7%, versus vyspělé země EU 10-12%). A to ponechávám stranou srovnání absolutní hodnoty HDP na hlavu vyjádřenou v eurech. Pokud zkombinujeme oboje, logicky vychází absolutní částka připadajícího na obyvatele ČR mnohem nižší než je ve vyspělých zemích. A teď to podstatné: Abychom u nás udrželi zdravotnictví na špičkové evropské úrovni, musíme z finančního koláče vynakládat na technologie, léky, materiály, stavební práce, podpůrné služby apod. srovnatelné částky jako vyspělé země – prostě toto v Česku nakupujeme za světové ceny. Jak je tedy možné, že má v této situaci české zdravotnictví ufinancovatelné ve srovnatelné kvalitě? Je to dlouhodobě zajištěno na úkor úrovně odměňování pracovníků ve zdravotnictví – prostě na české zdravotníky zbývá z celkového finančního zdravotnického koláče menší díl, než jinde, zdravotníci tak formou svého nízkého odměňování nepřímo dotují financování. A jsme u jedné z příčin personální krize.

Aby toho nebylo málo. Kromě nízkých celkových výdajů trápí systém i špatné vnitřní nastavení financování českého zdravotnického systému. Mohli bychom zde pro příklad uvést porovnání úrovně úhrad v lůžkovém a ambulantním segmentu, často nespravedlivě nastavené úhrady i v mezioborovém srovnání, velké rozdíly v úhradách od pojišťoven mezi srovnatelnými zdravotnickými zařízeními, stejně tak i nerovnosti teritoriální. Na mikroekonomické úrovni jde rovněž o efektivitu jednotlivých zdravotnických zařízení a způsob využívání zdrojů v rámci rozpočtů nemocnic. Pokud totiž musí nemocnice celkově dotovat provozy málo efektivní nákladných technologií, ať už z důvodu nesprávně nastavených úhrad, nebo z důvodu špatných manažerských rozhodnutí, pak logicky chybí zdroje na rozvoj těch efektivnějších a potřebnějších provozů. Popravdě, často selhávají i vlastníci nemocnic – města, kraje i stát. Prostřednictvím provozních, často obrovských dotací, udržují roky při životě i málo efektivní, či pacienty málo vyhledávaná zařízení, neohlížejí se přitom na strukturu a hustotu sítě zdravotnických zařízení. Zdravotní pojišťovny jsou často vystaveny politickým tlakům při svém rozhodování o smluvní politice, o úhradách apod.

Nabídl jsem letmý pohled zdravotnického manažera pod pokličku zdravotnického systému a poukázal jen na ty hlavní současné problémy, některé jsem ani nezmínil. Pokud se podívám pod onu pokličku jako politik, jsem si vědom, že řešení mnoha těchto problémů je právě v kompetenci politických reprezentací. Politici se prostě už musí rozhodnout: buď se budou dál třást strachy o voličské hlasy a neudělají nic, snad jen za pozornosti médií sem tam pošlou do některých ztrátových nemocnic nebo některým skupinám zdravotníků nějakou nesystémovou dotaci z rozpočtu a budou se přitom tvářit, že české zdravotnictví je ekonomické perpetuum mobile. Nebo konečně seberou odvahu a do řešení problémů se v zájmu zdravotnictví a hlavně pacientů pustí.

Odvaha pomoci zdravotnictví

Další zvyšování povinného pojistného v ČR je evidentně slepou uličkou. Už teď patří v % vyjádření k nejvyšším na světě, zatímco podíl soukromých zdrojů je u nás zase nejnižší. Proto je cesta k ufinancování špičkového zdravotnictví jasná. Všichni kompetentní musí sebrat odvahu a rozhodnout, co bude hrazeno z prostředků veřejného zdravotního pojištění (bezplatně), tj. zákonem definovat nárok pacienta (který bude téměř totožný se současným rozsahem) a zároveň určit, co už bude nadstandardem - zdravotním, hotelovým, provozním… A samozřejmě umožnit lidem, aby měli možnost se dobrovolně na tyto nadstandardy připojistit, o efektivní systém a finanční dostupnost se už v tvrdé soutěži jistě postarají komerční pojišťovny. Jen tak přijdou do zdravotnictví nové potřebné finanční zdroje a výše podílu celkových zdravotnických výdajů vzhledem k HDP nás posune mezi západní země. 

Odvahu musí odpovědní mezitím sebrat i při nastavení úhrad zdravotnickým zařízením – nastavit je spravedlivěji jak mezi medicínskými obory, tak mezi zdravotnickými zařízeními i mezi regiony. Politici musí mít odvahu rozvázat ruce zdravotním pojišťovnám – aby mohly skutečně soutěžit o klienta a cestou své smluvní politiky mohly pro své klienty nastavit dostupnou síť kvalitních zdravotnických zařízení, aby také mohly pojišťovny své klienty motivovat k rozumnému chování ve zdravotnickém systému a motivovat je i ke zdravému způsobu života. Je toho samozřejmě víc, co by bylo třeba krok za krokem s citlivým přístupem ve zdravotnictví zlepšit, ale chce to odvahu. 

Politici TOP 09 tu odvahu mají, neboť vědí, že to bude jak ku prospěchu zdravotnictví, tak občana – pacienta.