20. 8. 2014

Docela již dost pamatuji, prvních 30 let svého života jsem prožil v době vlády jedné strany. Druhou třicítku snad dožiji v relativní demokracii. Zaráží mě stále častější vzpomínky na báječný život za komunismu. A k napsání tohoto článku mě přivedla následující věta v diskusi pod mým posledním blogem:

"Pravice svou historickou roli dohrála, kyvadlo dějin se vrací zpět," napsal rozlícený diskutér Petr Čech v jednom ze svých 21 příspěvků. I někteří autoři na zdejším blogu vzpomínají dobu vládu jedné strany jako na téměř ráj na zemi. Donutilo mě to se zamyslet a zrekapitulovat své „třicítky“ života. A takhle to tedy bylo…

V mých třech letech jsme se přestěhovali do státního sídlištního bytu 2+1. Bylo nás pět, rodiče a bratr se sestrou, kteří byli starší o 10 + 8 let. V bytě bylo těsno, ale žili jsme normální sídlištní život. Jezdil jsem k prarodičům někdy na víkend a děda válečný invalida z 1. světové války mě učil dělat vrbové píšťalky, či plést pomlázky. Otec pracoval jako montér, jezdil domů pouze na víkendy, někdy jen jednou za měsíc. Přesto mě přivedl k životní lásce rybaření a matka ke knihám. Otec posléze začal pracovat v zahraničí (NDR), a jezdil domů třeba jen jednou za dva měsíce. Přestože jsem nikdy nebyl v té době u moře, ani jiné dovolené, neměli jsme auto, či chatu, nebudu si stěžovat, takhle žilo spousta lidí.

V mých dvanácti letech mi otec slíbil, že bude pracovat již jen v tehdejší ČSSR a bude se mi více věnovat. Strašně jsem se těšil. Na stavbě Prioru v Trenčíně utrpěl smrtelné zranění a já zůstal bez otce. Dostal jsem sice jakýsi sirotčí důchod a matka se mě snažila přivést na jiné myšlenky, ale nebylo to snadné. Slíbila mi třeba kolo - nového vysněného Favorita. On ale nebyl, nebyly ani blbý ventilky a z kol byla jen Ukrajina. Bez známostí a úplatků se nedalo sehnat téměř nic, to si to opravdu nikdo nepamatuje?

Ale stejně to dětství špatné nebylo, trávili jsme každou volnou chvíli venku, fotbal, kuličky a večer hltání knih. Byt nám byl těsný i dále, napřed v něm bydlel s námi bratr i s manželkou a dítětem, po jeho odstěhování jsme si to zopákli se sestrou a jejím manželem. Matka se snažila, abych nepocítil nedostatek peněz a já v 15 letech odešel na internát do krásných lázní na Jižní Moravě. Musel jsem vyjít s měsíčním kapesným kolem 100 Kčs a nemohl se školou na žádný např. lyžařský výcvik. Nějak na to nezbývalo…

Po vyučení jsem obdržel svůj první platový výměr, celých 975 Kč čistého a 14 dní dovolené! Zanedlouho jsem ztratil dva roky svého života na nesmyslné vojně. Dva roky ukradeného života. Měl jsem sice bezplatné školství zdravotnictví, jistotu zaměstnání a další vymoženosti socialismu, ale nějakou opravdu radostnou budoucnost? Na ekonomické škole do mě vtloukali pětileté plánování a učili náležitou úctu a vděčnost ke straně.

Do toho stále stejného bytu jsem si přivedl manželku a narodila se nám dcera. Byli jsme tehdy šťastni, koupili ojetou škodovku a jeli na první dovolenou k moři. Téměř celé vybavení bytu jsme obstarali na půjčku, přes známé a známé známých, při cestách do Prahy se někdy povedlo koupit i banány. Vše pod pultem, šedivá města a šedivé obličeje a šedivý život. Prý pozitiva a sociální jistoty…

Děkuji, nechci. Jestli se opravdu kyvadlo dějin vrací zpět, tak raději o druhé třicítce života psát nebudu, soudruzi by mi to spočítali.

Pavel Kárník

Převzato z: http://pavelkarnik.blog.idnes.cz/c/382582/

Datum: 29. listopadu 2013

Štítky