Zdeňka Blišťanová: Pokud lidé v regionech platí stejné daně, měli by mít také stejné služby

Jste bývalá pedagožka, dnes starostka Jeseníku a zároveň poslankyně. Jak se tyto role doplňují?

Kdyby se mě na to někdo zeptal před několika lety, pravděpodobně bych odpověděla, že kumulace funkcí správná není. Každá z těch rolí je velmi důležitá a náročná. Postupem času ale vidím, že se mohou naopak v mnoha ohledech dobře doplňovat.

Role starostky je konkrétní – řešíte každodenní problémy města i jeho obyvatel. Naopak práce poslance spočívá v nastavování pravidel, podle kterých celý systém funguje. Když ale máte zkušenost z komunální úrovně, mnohem lépe vidíte, jak se zákony promítají do praxe. Najednou přesně víte, kde mohou obcím pomáhat a kde vytvářejí zbytečné překážky.

Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla kandidovat do Poslanecké sněmovny. Jako starostka jsem totiž často narážela na limity, které z komunální úrovně změnit nejde. A pokud je chcete posunout, musíte měnit pravidla samotná. A to lze jen v Parlamentu.

Postrčila vás ke kandidatuře zkušenost s povodněmi?

Starostka Zdeňka Blišťanová při povodních

Ano, určitě. Povodně byly jedním z momentů, kdy jsem si uvědomila, jak složitě někdy fungují procesy, které mají lidem ve skutečnosti pomáhat. V okamžiku mimořádné události člověk přirozeně očekává, že systém bude reagovat rychle a pružně. Praxe je ale často komplikovanější.

Ukázalo se to například při obnově infrastruktury po povodních. Řada povolovacích procesů, administrativních kroků nebo příprava projektů trvá dlouho. U některých oprav jsme se do fáze realizace dostali až s velkým časovým odstupem. Jen pro představu – firma, která bude zpracovávat projektovou dokumentaci na úpravy koryt řek, přijela teprve minulý týden. To je rok a půl po povodních. Lidé přitom čekají, že se něco začne dít okamžitě.

Myslím si, že stát by se měl z podobných zkušeností poučit. Po tornádech nebo povodních by nemělo existovat jen krátké období výjimečného stavu a pak návrat do běžného, velmi složitého systému. Měla by existovat i přechodná fáze, kdy stát stále drží dohled nad procesy, například nad výběrovými řízeními, která by v takové situaci měla probíhat výrazně rychleji.

Co vás zaujalo ve Sněmovně na základě předchozí zkušenosti z regionu?

Překvapilo mě například projednávání státního rozpočtu. Člověk by čekal, že po tak velké události, jakou byly povodně, bude obnova postižených území v rozpočtu jasně viditelná. Zjistila jsem, že tam není samostatná kapitola, která by se obnově po povodních věnovala.

Přitom se stačí projít po Jeseníku a vidíte, že situace je žalostná. Od silnic, přes koryta řek až po některé stavby. Celý region potřebuje obrovské investice. Tehdy si uvědomuji, jak důležité je, aby ve Sněmovně byli lidé, kteří mají zkušenost z komunální politiky a vidí dopady rozhodnutí státu v praxi.

Z pohledu starostky z odlehlého regionu, co vám z nástrojů, které stát nabízí, nejvíce pomohlo?

Stát samozřejmě vypisuje různé dotační tituly, například na zpracování projektových dokumentací, a o ty se pravidelně hlásíme. To je jedna z cest, jak mohou obce získat prostředky na přípravu i realizaci projektů. Moje zkušenost ale je, že když jde opravdu o zásadní věci, musí si regiony často pomoci především samy. Proto stále čekám, že státní podpora bude mít ještě konkrétnější a viditelnější dopad přímo v regionech.

Když se bavíme o oblastech jako je zdravotnictví, dopravní obslužnost nebo dostupnost služeb v odlehlejších částech republiky, často slýcháme, že tyto regiony potřebují větší podporu. Mluví se o tom poměrně hodně, ale z pohledu starostky zatím ty reálné změny v každodenní praxi úplně výrazně nevnímám – když to řeknu úplně otevřeně.

Program Živel a problémy systému

Jak fungovala státní pomoc po povodních?

Pomoc šla přes Ministerstvo pro místní rozvoj i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Na první pohled to vypadalo, že se jedná o robustní spolupráci dvou resortů, která nabízí dostatek nástrojů, jak lidem i samosprávám po katastrofě pomoci. V praxi se ale ukázalo, že některé skupiny lidí na podporu nedosáhnou. Týkalo se to například lidí v exekuci, kteří z některých forem pomoci byli vyloučeni. A právě v regionech, jako je Jesenicko, je tento problém poměrně rozšířený. V takových chvílích si člověk uvědomí, že legislativa úplně nepočítá s touto realitou.

Další komplikací byla koordinace mezi resorty. Pomoc byla rozdělená mezi více ministerstev a starostové složitě zjišťovali, na koho se v konkrétní situaci obrátit. Informace se musely hledat na několika místech a celý systém nebyl vždy dostatečně přehledný. Mnohem jednodušší by bylo, kdyby existoval jeden koordinátor, který by měl informace pohromadě a dokázal by starostům i občanům rychle poradit, jak postupovat.

Obnova po katastrofě

Co v českém systému nejvíce chybí ve fázi obnovy po katastrofách?

Velkým tématem je období, které přichází po samotné krizové situaci. Když nastane katastrofa, stát dokáže poměrně rychle aktivovat krizové řízení a nastavit mimořádná opatření. Jakmile ale tento režim skončí, systém se vrací do běžného fungování,  a to je často velmi pomalé a administrativně náročné.

Z praxe starostky vidím, že právě v této fázi vzniká největší problém. Obce i lidé potřebují začít rychle opravovat domy, infrastrukturu nebo krajinu, ale narážejí na standardní procesy, které jsou nastavené na běžné situace. Povolení, projektová příprava nebo výběrová řízení pak mohou trvat měsíce až roky.

Právě proto by mělo existovat nějaké mezidobí, jak jsem naznačila před chvílí. O přesných parametrech se můžeme bavit, ale teď je to nastavené špatně. Čekat pět let na most, který nikdy nestál, není ideální. Ale čekat pět let na most, který před týdnem ještě stál a používaly ho tisíce lidí, je prostě špatně.

Jesenicko patří mezi hospodářsky a sociálně ohrožené regiony. Co to znamená?

Znamená to, že region dlouhodobě čelí několika problémům, které se navzájem ovlivňují a často i prohlubují. Patří mezi ně menší nabídka pracovních míst, horší dopravní dostupnost nebo omezenější dostupnost některých služeb, které jsou ve větších městech samozřejmostí.

Podobných regionů je v České republice více než sedmdesát. Žije v nich velká část obyvatel, přesto se o jejich situaci v celostátní debatě často mluví jen okrajově. Zároveň je vidět, že rozdíly mezi těmito územími a ekonomicky silnějšími regiony se postupně spíše zvětšují, než zmenšují. Právě proto je podle mě důležité, aby stát těmto oblastem věnoval systematičtější pozornost a snažil se vytvářet podmínky, které pomohou regionům znovu nastartovat rozvoj a udržet v nich lidi, kteří tam chtějí žít a pracovat.

Sociální problémy regionu

S jakými sociálními problémy se Jesenicko potýká?

Jedním z problémů je vysoký počet lidí v exekucích a velké množství osobních bankrotů. Do regionu proto směřuje značný objem státních prostředků ve formě sociálních dávek. Já si ale myslím, že bychom se měli více soustředit na prevenci, nejen na řešení následků. Velkou roli může hrát například podpora finanční gramotnosti, aby lidé lépe rozuměli svým závazkům a dokázali předcházet dluhovým problémům. Stejně důležité je celoživotní vzdělávání a zvyšování kvalifikace. Právě možnost získat nové dovednosti a uplatnění na trhu práce může lidem pomoci dostat se z obtížné situace a posílit stabilitu celého regionu.

Stejné daně, stejné služby

Jak prosazujete tuto agendu ve Sněmovně? Jste od loňského října členkou Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a Výboru pro sociální politiku…

Výbory začínají pracovat a já hned v úvodu prosadila rozšíření agendy. Podvýbor pro regiony v transformaci se teď bude systematicky věnovat i sociálně a hospodářsky ohroženým místům, což byla oblast, která mi v systému dosud chyběla. Právě v těchto regionech řešíme témata jako dostupnost zdravotní péče, služeb nebo podporu podnikání. Často slýcháme, že když člověk žije dál od velkých center, musí s tím počítat. Já si ale myslím, že pokud lidé platí stejné daně, měli by mít také srovnatelný přístup k veřejným službám. A tam, kde to není možné, by měl stát regiony více podporovat, například investicemi nebo cílenou podporou podnikání.

Rodinná politika v Jeseníku

V Jeseníku jste vytvořili koncepci rodinné politiky, za kterou jste získali titul Obec přátelská rodině a seniorům. Co je jejím obsahem?

Chtěli jsme vytvořit systém podpory rodin, který bude fungovat dlouhodobě a komplexně. Začíná to symbolickým porodným, které je poděkováním rodinám za to, že v regionu zůstávají a vychovávají zde děti. Velký důraz klademe také na dostupnost předškolní péče. V Jeseníku máme kvalitní mateřské školy a postupně jsme vytvořili i dětské skupiny pro nejmenší děti.

Podporujeme také volnočasové aktivity dětí. Město má program, ve kterém mohou rodiče žádat příspěvek na sport nebo kulturu. Funguje to tak, že město přispěje 1 500 korun, rodič doplní 500 korun a dítě tak může získat až 2 000 korun na kroužky. Program jsme zavedli především proto, aby děti trávily volný čas smysluplně – při sportu, kultuře nebo jiných aktivitách, které je učí spolupráci, odpovědnosti a určitému řádu. Tyto zkušenosti jsou podle mě pro jejich další život velmi důležité.

Vzdělávání je pro mě jako bývalou učitelku zásadní téma. V Jeseníku máme několik vzdělávacích programů, včetně Montessori vzdělávání, které do města přilákalo mladé rodiny hledající alternativní formy výuky. A přestože třeba střední školy zřizuje kraj, vnímám je jako důležitou součást života města. Proto jsme založili Radu studentů, ve které jsou zástupci devátých tříd základních škol i studenti středních škol. Společně diskutujeme o tom, co by chtěli ve městě změnit nebo zlepšit.

Myslíme také na seniory. Ve městě sice nemáme klasickou hromadnou dopravu, ale dlouhodobě zde funguje služba senior taxi, která je mezi staršími obyvateli velmi oblíbená, stejně jako Rada seniorů.

Bohužel ale v našem regionu řešíme i složitější sociální problémy. Potýkáme se s bezdomovectvím a s lidmi, kteří mají duševní onemocnění, problémy s alkoholem nebo se ztrátou bydlení. Jde o desítky lidí, kteří potřebují odbornou pomoc a stabilní sociální zázemí.

Jenže jako město bohužel nemáme nástroje, jak to řešit. I proto se snažím toto téma dlouhodobě otevírat a hledat systémová řešení. Založili jsme komisi Bezpečné město, pořádáme kulaté stoly se zástupci různých organizací, kterých se tyto problémy také dotýkají, píšeme žádosti o pomoc na kraj, na stát.

Obce často suplují stát

Podporujete dostupné a nájemní bydlení? Budete zřizovat kontaktní místo pro bydlení?

Je to požadavek státu, ale města na jeho provoz nedostala žádné prostředky. Přesto musí službu zajistit. Podobná situace je například na stavebních úřadech. Jesenicko má poměrně velké správní území a abychom zvládli agendu, museli jsme přijmout další zaměstnance. Ty ale opět platíme z peněz samosprávy.

Snažíme se vytvářet podmínky pro mladé rodiny. Připravujeme například novou lokalitu pro výstavbu rodinných domů, kterou bychom chtěli nabídnout příští rok. Plánujeme výstavbu bytového domu, kde počítáme i s možnou podporou státu. Tady ale není úplně jednoduché vybalancovat požadavky na novou výstavbu s tím, jakou si budoucnost města představují starousedlíci.

Reakce na konkrétní potřeby

Co děláte pro to, aby mladí kvalifikovaní lidé zůstávali v Jeseníku?

Dám konkrétní příklad. Jednou se na mě obrátila mladá lékařka, chtěla nastoupit do práce, ale neměla zajištěné hlídání pro dítě. Vytvořili jsme nové dětské skupiny. Je to jednoduchá rovnice, pokud chcete do regionu přilákat odborníky, musíte jim vytvořit podmínky pro život.

S tím souvisí i ty další věci, o kterých jsme mluvili před chvíli. Zajištění lékařské péče, bydlení. Není to o nějakých kouzlech, ale potřebujeme, aby tady mohli lidé normálně fungovat.

Lázeňství a duševní zdraví

Jeseník je lázeňské město. Vidíte v tomto oboru potenciál pro další rozvoj regionu?

Určitě ano. Lázně jsou mají pro Jesenicko velký význam, také jsou například velkým zaměstnavatelem. Vedle tradiční léčby i tady dnes tvoří více než polovinu klientů lidé, kteří přijíždějí kvůli problémům s duševním zdravím. To jen potvrzuje, jak důležitou roli může lázeňství v této oblasti do budoucna sehrát.

Spolupráce obcí

Jak důležitá je podle vás spolupráce mezi obcemi při řešení problémů regionu?

Spolupráce mezi obcemi je pro rozvoj regionu velmi důležitá. Na Jesenicku proto vzniklo Společenství obcí Jesenicka, které připravuje společný plán rozvoje regionu. Ukazuje se, že řadu věcí – například dopravu, školství nebo sociální služby – je mnohem efektivnější řešit společně než každá obec zvlášť.

Díky tomu mohou obce lépe koordinovat větší investice, společně žádat o dotace nebo spolupracovat na rozvoji cestovního ruchu a péči o krajinu. Součástí společného plánu je například i propojení škol, aby se dařilo udržet kvalitní učitele a zajistit dobrou úroveň vzdělávání v celém regionu. Právě to je pro budoucnost Jesenicka velmi důležité.

Politika by měla být o respektu

Co vám dnes v politice chybí?

Nedávno jsem se o tom bavila se svou kamarádkou, která je také učitelka. Přemýšlely jsme spolu, jestli jsme někde neudělaly chybu. Chybí slušnost a respekt k druhým. Když je člověk v politice, musí respektovat názory jiných lidí. A ty názory nemusí být vždy souhlasné. Měli bychom dokázat zachovat si určitou míru respektu a tolerance a umět přistoupit na jiný názor, pokud je dobře vysvětlený. Myslím si, že politika by měla ukazovat i jinou tvář – že se o věcech dá mluvit, i když máme rozdílné názory. Bez respektu mezi lidmi politika přestává fungovat, a to v komunální politice platí dvojnásob.

Ženský leadership v politice

V byznysu se v posledních letech prosazuje ženský leadership, vznik ženských podnikatelských klubů. Je něco takového ve Sněmovně? Nebo jde spíš o expertní, analytickou a expertní práci?

Já jsem člověk společenský a potřebuji s lidmi komunikovat. A první, koho jsem si mimo stranu vybrala, byly ženy, se kterými se známe, například s paní poslankyní Monikou Brzeskovou, která je zároveň starostka Kravař. A i když je za KDU, tak spolu problémy řešíme. Komunikujeme i s ženami z jiných stran, snažíme se témata propojovat napříč stranami a hnutími. Někdy to, co vidíte v televizi, v realitě není tak hrozné.

Mentorka budoucích komunálních politiků

Jak sama podporujete další ženy v politice?

Co se týče mentoringu, byla jsem před čtyřmi lety před komunálními volbami požádána, zda bych dělala mentorku pro Nadaci VIA. Vybrala si mě sama žena, která chtěla vstoupit do politiky. Dnes už mám dokonce další zájemkyně. Je to velmi zajímavá zkušenost. Člověk si při předávání poznatků uvědomí, kolik toho už zvládl a jakou cestu ušel. A zároveň je dobře, když se tyto zkušenosti mohou předávat dál. Některé chyby se pak nemusí opakovat. Podobně to máme nastavené i v TOP 09, zejména teď, když se blíží komunální volby.

Jak se zapojit do komunální politiky

Co byste doporučila mladým lidem nebo ženám, které chtějí vstoupit do komunální politiky?

Vždy jim nejdřív vyprávím svůj vlastní příběh. Do politiky jsem vůbec nesměřovala. Až do svých 45 let jsem dělala práci, která mě naplňovala. Pak ale přišel moment, kdy jsem si začala klást otázku, proč některé věci nejdou změnit tak, jak bych si představovala. A člověk postupně zjistí, že pokud chce něco opravdu ovlivnit, musí vstoupit do prostoru, kde se o těch věcech rozhoduje. Pro mě to znamenalo vstoupit do komunální politiky a kandidovat do zastupitelstva.

Mladým lidem proto říkám: pokud vidíte někoho, kdo dělá politiku způsobem, který vám dává smysl, spojte se s ním a začněte se zapojovat. Jen tak můžete postupně začít ovlivňovat věci kolem sebe.

Zároveň je ale důležité být realistický a znát své hranice. Politika – ať už komunální nebo celostátní – je velmi časově náročná, pokud ji chcete dělat poctivě. Jednu z žen, které jsem mentorovala, byla maminka tří malých dětí. A přestože považuji za velmi důležité, aby v politice byli lidé různých generací, ženy i muži, myslím si, že každý by měl dobře zvážit, v jaké životní situaci do politiky vstupuje a co do ní chce přinést. Mimochodem tato žena je úspěšnou náměstkyní a dokázala skloubit rodinu a práci.

Když jsem do politiky vstupovala já, měla jsem už dospělého syna, určitou profesní cestu za sebou a věděla jsem, že si tento krok mohu dovolit. Politika je totiž služba veřejnosti, ale člověk by při ní neměl zapomínat ani na svůj osobní život a rovnováhu.

Jakou výbavu potřebuje člověk do politiky?

Mladým lidem také říkám, že pokud chtějí něco změnit, musí být schopni o to bojovat a umět si o to říct. Musí umět formulovat svůj názor a nebát se ho vyslovit.

Velmi mě potěšilo, že když jsem kandidovala do Poslanecké sněmovny, přišli za mnou sami mladí lidé, jestli by mi mohli pomoci s kampaní. Natáčeli videa, pomáhali se sociálními sítěmi, organizovali akce. Byli to osmnáctiletí studenti. A dnes někteří z nich uvažují o tom, že sami vstoupí do komunální politiky. To je podle mě dobrá zpráva.

A samozřejmě trpělivost, protože dostat se někam, mít možnost něco ovlivnit, to prostě trvá a někoho to může odradit.

Politika je týmová práce

Nechybí lidem, kteří vstupují do politiky, také znalost toho, jak funguje stát nebo samospráva?

Určitě je to důležité. Když někdo takovou zkušenost nemá, je potřeba mít kolem sebe tým lidí, kteří tomu rozumí a mohou pomoci. Platí to například u starostů. Blíží se komunální volby a často se stává, že lidé kritizují starostu za věci, které vůbec nejsou v kompetenci města. Na druhou stranu to chápu, lidé svého starostu znají a mohou se na něj obrátit. U poslance nebo krajského zastupitele tohle udělat nemohou.

Když jsem byla zvolena do Poslanecké sněmovny, uvědomila jsem si, že do komunálních voleb zbývá jen rok. Přemýšlela jsem, zda má smysl funkci starostky předávat tak krátce před volbami. Nakonec jsem se rozhodla zůstat až do komunálních voleb, protože jsme měli na radnici stabilní a dobře fungující tým. To je podle mě klíčové. Starosta potřebuje kolem sebe odborně zdatné lidi – tajemníka, místostarostu, radní, úředníky a další kolegy. Bez toho se město řídit nedá.

Politika je běh na dlouhou trať

Co je pro vás jiné při prosazování změn ve Sněmovně?

Když jsem byla ředitelka školy a chtěla jsem něco změnit, často to šlo poměrně rychle – třeba během několika měsíců nebo na začátku dalšího školního roku. Práce v Poslanecké sněmovně je ale běh na dlouhou trať. Lidé si často představují jen jednací sál a hlasování. Ve skutečnosti je velká část práce někde jinde – v přípravě zákonů, jednáních výborů, setkávání s odborníky a hledání řešení. Ta práce není jen o tom sedět ve sněmovně, ale o tom, aby zákony dávaly smysl a fungovaly v praxi.