Předně nechápeme jeho vyjádření, že Eva Michaláková se měla po odebrání soustředit jen na děti. Pan Kapitán musí z vlastního spisu vědět, že matka o děti bojovala od prvního okamžiku, byla pro ně ochotná podstoupit cokoliv a postupovala v dobré víře podle pokynů norské sociálky. Již 30. května 2011 podala návrh na separaci od manžela Josefa Michaláka (a následně dovršila rozvod) a též na doporučení Barnevernu žádala o pobyt s dětmi v azylovém domě. Barnevern tuto možnost, kterou nejdříve sám doporučil, následně zamítnul. Paní Michaláková se dokonce přihlásila na "kursy nebití dětí", nicméně po úvodním vyšetření jí bylo řečeno, že zrovna ona takové kursy nemá vůbec zapotřebí.
Není rovněž pravda, že Eva Michaláková "hodila řešení své situace na stát". Naopak. Čtyři roky bojovala v Norsku spolu se svojí rodinou všemi dostupnými prostředky. A pomoc ze strany českého státu nečerpala žádnou. Výmluvný je dopis úředníků z ÚMPODu, kteří v září 2011 reagovali na snahu české ambasády rodině pomoci. V dopise konstatují, že rodině mohou „pouze vyjádřit soucit a pochopení“ (viz příloha). Zpočátku se Eva Michaláková logicky domnívala, že standardní prostředky budou pro návrat dětí dostačující. Svůj příběh zveřejnila teprve v okamžiku zoufalství, kdy jí došlo, že ji Barnevern ignoruje a cíleně míří k asimilaci dětí do pěstounských rodin. A že takto postupuje i v případě jiných rodin.
Striktně odmítáme snahu oddělovat události před 4 lety a současnou situaci - to totiž znamená schvalování norského postupu. Bez odebrání dětí v roce 2011 bychom v roce 2015 neřešili ani jejich adopci, ani jejich možné vrácení. Argument, že děti si již někde zvykly, by byl akceptovatelný snad tehdy, kdyby odebrání dětí matce v roce 2011 nebylo zcela zjevným a neospravedlnitelným excesem norských úřadů a pokud by i jejich další postup nebyl v rozporu s mezinárodním právem a dokonce i norskými zákony.
Udání, které vedlo k odebrání dětí, se ukázalo jako neoprávněné a děti se po umístění do pěstounské péče prokazatelně chtěly vrátit domů. Norové měli možnost svěřit děti i širší rodině, která o svěření do péče požádala již v roce 2012 (v rozporu s informacemi, které pro změnu veřejně pronáší ministryně Michaela Marksová). Matku přesto nevyslyšeli, žádost rodiny odmítli s tím, že děti do ciziny nevydávají, děti byly rozděleny, umístěny k norským pěstounům a jejich vzájemný kontakt s rodinou byl postupně utlumen. Dnes barnevern matce vyčítá jediné: že "dostatečně nevnímá potřeby svých dětí". To je obrovský rozdíl oproti původním křivým obviněním.
Pokud bude rodina Evy Michalákové schopna financovat další právní martyrium v Norsku, zcela jistě za tři až pět let ve Štrasburku vyhraje. Pro stát je to ale alibistické řešení, protože rodina se stejně do doby dospělosti dětí nesetká a paní Michaláková získá pouze odškodnění. Podpora rodiny ze strany českého státu by měla gradovat právě teď. Zatím však stát skrytě směřuje k tomu, aby děti již trvale zůstaly u pěstounů v Norsku.
Jitka Chalánková, Pavel Hasenkopf, Dora Boková, Věra Račická, Hana Pertlová, Hana Kunis, Jakub Cyrani
