Tři zkušenosti stárnoucího voliče

22. 5. 2019

Takže se blíží volby a mnoho lidí si řekne: Proč to sem tahá? Tý politiky je už tak dost, na billboardech, v médiích. Ale co naplat, on je to taky kousek našeho života. My, lidi od 65 let výš, tvoříme čtvrtinu všech voličů. Vůbec není jedno, co uděláme.

1. Účast bude zase katastrofální. Zčásti víme, proč. Většině lidí se k volbám nechce, protože to považují za marné nebo nevědí, koho volit. Ti první nechápou, o co jde a když chápou, tak se včas neinformovali, která strana či přímo kteří kandidáti se s ním nejlépe shodnou. Ono je to taky těžké, když většina kandidátů vůbec neprozradili, za čím přesně v evropském parlamentu půjdou, o co tam vlastně budou usilovat.

Když se na nepřipraveného občana vysype doma z obálky 40 volebních lístků, tak jen lapá po dechu. Mnoho z nich, pokud mají chuť, překonají lenost a k volbám jdou,  se pak uchýlí k k duševním berličkám. Když to přeženu, vypadá to asi takhle: „Hrozil nám za socialismu islám? nehrozil. Tak jdu volit komunisty.“ „Dostali jsme přidáno? dostali. A kdo je teď u moci? Tak hned vím, kdo bude nejlepší i v Evropském parlamentu.“ – Jednoduše ….

Samozřejmě je dobré volit, toho, kdo vyhovuje mým názorům. Dám vám test – hádejte, ve které straně vznikly před pár lety tyto zásady imigrační politiky (vybírám jen některé): „Chceme být světu otevření, ne však multikulturní… (Případná) podpora jde vždy ruku v ruce s požadavky. Tím základním je znalost našeho jazyka – do společenství se nemůže zapojit ten, kdo s námi neumí nebo nechce mluvit… Ten, kdo zde léta žije a platí pojištění, se nemůže mít hůř než ten, kdo právě přišel… Ti, kteří dostanou naši ochranu, si musí co nejdříve sami zabezpečit živobytí - naučit se řeč a získat kvalifikaci… Ten, kdo naši pohostinnost zneužije, nemůže s námi zůstat.“ - Tipujete SPD Tomia Okamury nebo třeba ANO? Samá voda. Je to z dílny TOP 09.

Nezbývá, než evropskou i tuzemskou problematiku dlouhodobě sledovat. Anebo se uchýlit k taktice mnoha mužů, kteří bedlivě sledují, kdo asi v kterém sporu nebo sportu vyhraje a včas se přikloní k předpokládanému vítězi. Mnoho lidí se prostě nezajímá o nic, jen aby jim stát včas přisypal, jinak je celá politika míjí. Tak hlavně, aby neškodili těm ostatním.

Lidi jsou rádi, že volby nejsou povinný. Někdo si doslova užívá tu svobodu, že k volbám jít nemusí (když se ale za socialismu dokázal přizpůsobit té povinnosti volit, je mi divné, že si nyní nezvykl na svobodu volit…).

2. V Česku skoro nikdo nechce říct, koho bude volit nebo koho volil. Stydí se za to? Nebo se jen bojí, že by ho něco postihlo kdyby „se prozradil“? Co ho může postihnout za politické názory? Asi hněv souseda nebo šéfa? Možná jen vlastní dcera, která mu řekne, že volí ANO, aby se mu vrátil socialismus (v tržních podmínkách, prostě malá Čína), kdežto ona volila Piráty (chce víc svobody) nebo TOPku (chce víc odpovědnosti).

Mnoho voličů se vymlouvá, že volby jsou přece tajné. To jsou, ale ne v tom smyslu, že by volič nemohl říct, koho bude sám volit nebo koho volil. To jen volební komisaři to nesmějí zjišťovat a prozrazovat. Volič sám si může kdykoliv uplatnit právo na to, říct, koho volil, co si myslí, co chce nebo nechce.

To tajnůstkářství bylo pro mě možná největším překvapením hned poté, co se od roku 1990 začaly formovat politické strany. Stalo se to na jaře 1990, kdy jsem vyjel na první delší zahraniční cestu. Našetřili jsme peníze ještě s Honzou Skorkovským a vyrazili do Itálie s cílem přežonglovat Itálii od Jaderského moře přes Apeniny a přes Řím až k moři Tyrhenskému na druhé straně poloostrova. S fotbalovým míčem, který se pokud možno nedotkne země ani ruky a povede se jen hlavičkováním, nesením na čele a nakopáváním, bez dotyku se zemí. Teda já se o to ani nepokusil, to dokázal Honza. Já jen šel s ním a radil, kde je kanál či stojící auto, takže beze mě by to taky dost dobře nešlo, že. Podrobně jsem to popsal ve své knížce Maléry a já.

No a teď k té zkušenosti. Dorazili jsme do středně velkého města Chieti těsně před komunálními volbami. Tehdy jsem si neuměl představit, jak mohou probíhat poslední dny a tady jsem užasle sledoval, jak mladí lidé vyhazují z projíždějících automobilů mraky barevných vizitek se jmény a fotografiemi kandidátů. Jak městem pochoduje šik zastánců té či oné strany. Jak jsou všechna nároží polepena předvolebními plakáty. Pak jsem přišel do redakce místních novin a o svém zážitku se zmínil. „Je těžké se rozhodnout, koho volit?“ tázal jsem se redaktorů. „Ani ne,“ odpověděli všichni svorně. „Tady Sergio je křesťanský demokrat, Paolo republikán, Larissa je sociální demokratka, Pietro asi bude volit komunisty. A tady náš fotograf, to je neofašista.“ Údivem mi spadla čelist až na zem. „Cože, vy to o sobě takhle klidně říkáte?! A ještě ke všemu jste schopní zůstat v jedné redakci?“ Představoval jsem si tehdy, že by to měli být nesmiřitelní nepřátelé. „Nene,“ smáli se, „tady nám to docela klape. Proč bych se zlobil na kamaráda jen proto, že má jiné názory a volí jinou stranu?“

No a vidíte, tohle se v Česku ještě úplně nepodařilo. Demokracii a svobodu ještě pod kůží nemáme, ještě jsme si na ni nezvykli. Jsme nicméně stranicky pilní, to ano. Dneska je v Česku přes 90 politických stran a přes 150 politických hnutí. Máme docela štěstí, že Evropských voleb se účastní pouze 40 z nich. Představte si balík 240 hlasovacích listů, který by vám před volbami přišel domů!

3. Lidi nevědí, koho volit, protože činnost stran průběžně nesledovali a jsou zahlceni protichůdnými informacemi, všelijakými mlhami a do toho záplavou čtyřiceti hlasovacích lístků. Radím: jednoduše všechny vyhoďte, nechte si jen tři, které se vám nedávno nebo už kdysi zazdály sympatické, a mezi nimi se rozhodněte.

Když se totiž do nich kouknu, musím to občas rozdýchávat. Zdržím se uštěpačných komentářů, jen si prosím z pilnosti nalistujte hlasovací lístky číslo 6, 13, 14, 18, 23 nebo 25 (třeba se vám zalíbí). Já sleduju pár europoslanců dlouhodobě, co dělají, k čemu se hlásí, jestli vůbec byli aktivní. A některé znám osobně, mezi nimi vybírám raději než přímo mezi stranami, kdy nevím, kdo se nakonec do EP dostane a co tam bude dělat nebo naopak nedělat. Líbí se mi třeba Tomáš Zdechovský a Nina Nováková na kandidátce KDU-ČSL. Vím, co dělali, co chtějí a co mohou.

Ale „hodím to“ číslu 26 - STAN a TOP 09. Za velmi platného europoslance považuju Luďka Niedermayera (pracoval kdysi v České národní bance) a určitě zakroužkuju svého mnohaletého přítele Romana Hakena, s nímž jsem mnohokrát spolupracoval na komerčních i nekomerčních (neziskových) věcech a mohu se na něj spolehnout. Vím, co umí, co chce, jak žije.

My to máme těžké i s těmi stranami. Ty méně seriózní útočí na nejzákladnější potřeby. V krajských volbách kdysi vyhrál Paroubek, když sliboval zrušení 30 Kč za návštěvu lékařské ordinace (což vůbec není krajská, nýbrž celostátní  problematika). Teď pokračuje strašení s islamisty číhajícími za hraničním patníkem. Ty více seriózní strany se však naopak bojí ucházet se o city voličů (které nakonec rozhodnou). A možná nepochopily, že nabídku voličům je třeba zjednodušit na maximálně 1-2 evropská témata (třeba jen na ochranu hranic, nepřijetí eura v dohledné době a zásadní reformu institucí EU) a 2-3 tuzemská, protože právě ta mohou rozhodnout volby. Však uvidíme v neděli večer, až se začnou zveřejňovat výsledky. 

Olda Čepelka, člen TOP 09 Liberec

ŠTÍTKY

Osobnosti:
Oldřich Čepelka

Copyright © 2009-2019  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Za demokracii a svobodu musí bojovat každá generace.
Děkujeme