Už brzy bude jaro!!!

Ještě chvilku a už to začne. Přijde jaro. Začne to zase všechno tak jako každý rok. Zazelená se tráva, rozkvetou louky, do vázy si dáme šeřík. Dvacáté jaro od „sametové revoluce". Dvacet let. Dlouhých nebo krátkých? Na to co vše se ve státě, společnosti a osudech lidí změnilo, by se dalo říci, že to byl dlouhý čas. Mnozí zestárli a stali se důchodci, z dětí vyrostla generace produktivního věku a ti, kteří se narodili do nastolené demokracie, otevírají dveře své dospělosti. A to nemluvím o generaci, která v listopadu 1989 se slzami v očích cinkala klíči a dnes již není mezi námi.

Tři generace a pro každou ve vnímání pojetí času, má oněch uplynulých dvacet let jiný význam. Dvacet let. Dlouhých nebo krátkých? Ať tak či onak, pro každého z nás je každá hodina našeho žití spravedlivě stejně dlouhá, stejně krátká. Rozhodující ale je, čím jsme tu kterou hodinu svého života naplnili. Jak plodná byla účast každého z nás na uplynulém čase pro nás samotné, pro naše blízké, pro rodinu, přátele. Pro zaměstnání, pro společnost, pro stromy, kytky a vzduch, který každý z nás potřebujeme k životu.

Euforie, nadšení sametové revoluce, která jak sluneční paprsky prozářila města, obce, ulice i každou náves, šla ruku v ruce s invencí svobody, demokracie, víry a naděje. Po dvaceti letech máme svobodu tisku, máme uzákoněná lidská práva a svobodu slova. Máme demokratickou vládu, parlament, sněmovnu. Jsme součástí NATO a EU. Máme supermarkety, kde můžeme koupit takřka všechno nebo jen příjemně strávit s rodinou víkend. Máme nespočet televizních programů, máme auta, mobily, počítače, hry. Máme co jíst, pít. Máme písně superstar, královny krásy, sexshopy, bulvár. I hospod s voňavými toaletami významně přibylo. A takřka na všechno co si ve své touze chceme koupit, si můžeme půjčit peníze.

Inu nelze popřít, že za oněch dvacet let šlo o vývoj v pravdě hektický a přínosem jsou nezvratná pozitiva. Byť pro mnohé, zvláště mladou generaci, již naprostou samozřejmostí. Leč, jak se říká, každá mince má svůj rub a líc. A tak vedle těch pozitiv máme nezaměstnanost, korupci, zcela nové formy kriminality, bankroty a dluhy. Protagonisté reklamy by s vážnou tváří řekli „ je to ňáký rozbitý". Blaničtí rytíři s příjezdem jaksi otálejí (asi mají pocit, že ještě není tak zle) a Karel IV se na hrad také nějak nehrne.

Vedle nesmrtelnosti chrousta, můžeme zcela svobodně vyřešit nejeden zapeklitý společenský či politický problém v útulné hospůdce. To ovšem HDP nezvýší, státní rozpočet to nevylepší, cti a vyššího morálního principu to do poslanecké sněmovny nepřidá. Úvaha, že společnost se v poslední době vyvíjí poněkud katastroficky, není realitě až tak příliš vzdálená. Je to s podivem. Máme sportovce, kteří dosahují na zlaté medaile, máme vědce uznávané na předních místech světových univerzit, máme inženýry, lékaře, humanisty, kapacity ve všech oborech, profesích řemesel, kultury, umění, kterým se dostává ve světě vážnosti a úcty. Máme podnikatele v komoditách výroby i služeb, jenž mnohdy na hranici workoholismu prosperují a odvádějí daně do státní pokladny, aby politická reprezentace mohla hradit nákladné budování dálnic či poradenské služby zcela jistě špičkových odborníků. Vedle vzkvétajících bank a prosperujících podniků máme i nespokojené odbory, jako alegorii demokracie. A přesto napříč politickým spektrem kráčí jakási retardovanost slovutných zákonodárců.

Inu nic a nikdo není dokonalý. A tak je na každém z nás, zda mávnutím ruky přijmeme takové zohlednění v duchu právnické rétoriky „není důležité,jak se věci mají, ale jak se vysvětlují" . A zda dovolíme mravní bídě zasednout do zastupitelských a poslaneckých křesel v iluzorní naději, že vláda věcí se ke cti a mravnosti navrátí. A nebo přijmeme příležitost změny v řízení svých osudů. Život každého z nás je snůškou nekonečných příležitostí. Příležitostí z nichž je nám dopřáno si vybírat a zvolenou příležitost přijmout. Už brzo bude jaro. A budou nové příležitosti. Budou volby.