Na personální vyhlášce, kterou loni vydal, by exministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) nic neměnil.
* Jaký byl cíl vyhlášky?
Hlavním důvodem byly letité stížnosti poskytovatelů zdravotní péče, že podmínky personálního obsazení ambulancí i nemocničních oddělení jsou naddimenzované a zbytečně zvyšují náklady provozu.
* Lékaři se tehdy dost bouřili a tvrdili, že vedení nemocnic personál ještě zeštíhlí. A to se stalo.
Bouřila se Česká lékařská komora. Ostatní oponenti byli nakloněni k vyhlášce příznivě. Vyhláška stanovuje minimální počty personálu a vyplývá z ní, že pokud je někde spektrum pacientů náročnější, je povinností vedení zdravotnického zařízení zajistit takové personální obsazení provozu, které nárokům pacientů odpovídá.
* A pokud se tak neděje?
Pokud se to tak někde neděje, je potřeba takovéto zdravotnické zařízení jasně upozornit, že chybuje. Pravomoc k tomu mají kraje. Pokud někde personál dlouhodobě schází, je nezbytné přesunout výkony k jiným poskytovatelům péče. Kapacit je u nás spíše přebytek a geografická dostupnost je až na výjimky velmi dobrá. Uznávám však, že sloužící lékaři to nemají lehké nikde a jsou vystaveni extrémní zátěži.
* A jak z toho ven, když ředitel okresní nemocnice řekne, že by rád posílil noční služby, ale ten půlmilion aspoň na dva sanitáře prostě nemá?
Dobře řídit nemocnici nedokáže každý a udržovat zaměstnance v pohodě je v každém případě mnohem složitější než si stěžovat na chyby druhých. Stále existuje mnoho malých i velkých nemocnic, které to zvládají. Ale pokud nemocnice skutečně není schopna vlastními zdroji péči zajistit, pak je úkol managementu jasný. V žádném případě nelze poskytovat nekvalitní péči a spektrum pacientů je dlouhodobě potřeba přizpůsobit podmínkám, které nemocnice má.
* Změnil byste teď své rozhodnutí a vydal vyhlášku jinak?
Ne. Jestli je potřeba něco změnit, tak je to postoj vedení České lékařské komory, které se snaží za jakoukoliv cenu zachovat stávající neracionální strukturu systému poskytovatelů zdravotní péče a vysněný ideál lékařů, že si každý lékař může dělat, co chce, a musí za to dostat zaplaceno ze systému veřejného zdravotního pojištění.
