Švácha: Po krk v katastrofickém románu

7. 4. 2020

Dnes, vlastně téměř každý den, se mi občas zastaví mozek nad otázkou, jestli se mi to zdá nebo ne. Zda jsem se neprobudil do nějakého románového příběhu například od Michaela Crichtona. Dramatické situace, které se okolo mě odehrávají, totiž beze zbytku naplňují moji představu o všech atributech kvalitní novely. Padouši ve vládě, obětaví lidé, kteří za cenu svého nepohodlí a osobních ztrát pomáhají druhým, oběti na životech i zachránění na poslední chvíli, celosvětová krize, obchodníci se strachem, nikým neřízené stádo i osobnosti, které mají rozum, ale nikdo je neposlouchá. Říkám si, ve které fázi románu se asi právě teď nacházím. Jsem v úvodu a zásadní krizi mám před sebou? Kdy se dozvím rozuzlení? Kdy autor rozkryje, kdo je ten dobrý a kdo je ten hříšný? Všechny potřebné indicie mám na dosah ruky. Je jich ovšem tolik, že se nedokážu rozhodnout mezi těmi, které mě záměrně matou a které jsou určující pro posouvání příběhu.

Pojďme si udělat analýzu bez autora, účet bez hostinského a stvoření světa bez Boha: Svět se nacházel ve fázi konjunktury. Lidi se měli tak dobře, že řešili nesmysly a trápili se nepodstatnými věcmi. Pak se objevil zpočátku zdánlivě nevýznamný problém. Ve vzdálené komunistické totalitě, kde většina z nás nikdy nebyla, se objevil virus. Po kolikáté už? A po kolikáté už se snažila tamní vládnoucí nomenklatura zamést problém pod koberec? A on se ten problém ukázal tak významným, že se nevešel (s výjimkou Severní Korey) pod všechny koberce světa. Dokud byl od nás vzdálený tisíce kilometrů, nikoho příliš nezajímal. A pak začali umírat lidi v představitelné vzdálenosti. A pak i v mé blízkosti.

Stále mluvím o románu, ve kterém se nacházím!!!

Jako v každém správném literárním díle musí být úvod takový, aby čtenáře chytil. Autor tedy prostřednictvím svého psacího stroje zajistil, aby vedení států byla na něco podobného zcela nepřipravena. Kritici (literární) se možná budou rozčilovat, že je to nepravděpodobné a že v reálném životě nic podobného možné není. Spisovatele to příliš nezajímá a po úvodním šoku napíše mezi řádky uklidnění, které čtenáře nechá vydechnout. Obyčejní lidé si pomáhají navzájem, padouši hromadí zisky a dělají všechno pro to, aby jejich bankovní účty byly co největší, mlčící část obyvatelstva si zajistila karanténu, kouká doma na televizi a čeká, jak to všechno dopadne. Všichni, až na horních deset tisíc a státní správu, se bojí o práci, zvolna rostoucí nezaměstnanost jim dává za pravdu. A čím dál tišeji umírají další lidé.

Skutečně stále mluvím o románu, ve kterém se nacházím!!!

Být autorem takového literárního díla, nechám všechny, aby získali přesvědčení, že za okamžik všechno dobře dopadne. Právě v tuto chvíli pak začnu budovat příběh vyvolávající strach a děs, neklid a tíseň. Nesoustředím se pouze na jedinou postavu a hutnou příběhovou linii, zaměřím se na celou lidskou komunitu a před prvkem překvapení či náhlého zvratu dám přednost postupnému budování neklidu. Abych vzápětí načrtl krizi skutečnou a důležitou, která bude mít potenciál změnit svět od základů.

A teď již nemluvím o próze, ve které jsem se v této úvaze nacházel:

Stále věřím, že můj autor to se mnou myslí dobře. Že pouze chce dát vydechnout přírodě, ukázat, že je možné zvolnit nesmyslné tempo, že chce dát čas na nevyřešené mezilidské vztahy, že vyrábí prostor pro tolik potřebné přemýšlení lidí o lidech. Že konec bude opojný a očistný, všechno dobře dopadne a všichni se zase sejdeme na místech, která máme rádi. A do zapadajícího slunce nad velehorami budeme připíjet starým dobrým španělským koňakem z nových zásob.

Ale vy víte, jak je to s autory románů... U těch dobrých zjistíte rozuzlení až po přečtení posledního odstavce.

Jan Švácha, místostarosta Rakovníka

Štítky
Osobnosti: Jan Švácha