27. a 28. června jsme vzpomínali v rychlém sledu na zlé věci.
Den památky obětí komunistického režimu, snad neplánovaně, předcházela bouřlivá diskuse v poslanecké sněmovně. Aby se nemusely napravovat křivdy bolševické totality, provedl se úkrok stranou k totalitě nacistické a důkladně se míchaly karty historických fakt, až se z obětí staly věrní spojenci nacistů.
V sobotu 28. 6. se vzpomínalo v bosenském Sarajevu, v dolnorakouském Artstettenu a na českém Konopišti na dvojnásobnou vraždu z roku 1914. Smrt člověka jménem František Ferdinand d´Este, politicky řečeno atentát na následníka trůnu, který chtěl jako milovník pokroku uskutečnit rekonstrukci stárnoucí monarchie, vražda vzorného manžela a otce tří dětí. Událost trvající minuty umožnila otevřít bránu do hlubin něčeho velmi temného, co v sobě lidstvo skrývá.
V řadě moudrých a poučených projevů jsme slyšeli mnohokrát „kdyby“. Ano, nebyla by první ani druhá devastující válka, nebyla by rudá totalita.
Světlé dvacetileté období obdivované republiky nenastřádalo sílu vzepřít se nacionalismu, militantnímu ateismu a politickým extrémům nabízejícím „jednoduchá řešení“. Lampička tříletého období po válce opravdu jen zablikala. O tom jistě více až příští rok.
Důvěřovalo se Východu, i když v prvním případě uzavíral smlouvu s hnědým Západem a v druhém případě stanovil podmínky více než nevýhodné.
Zapomnělo se, že staré pravidlo křesťanské etiky říká: se zlem se diskutovat nemá.
Dovolím si přidat dvě poznámky o svobodné vůli člověka. Musel skutečně stařičký mocnář podepsat dokument Mým národům a stařičký prezident ve čtyřicátém osmém demisi vlády? Že by Zlo na jedné straně metastázovalo do skupiny zlých rádců z pohádek? Nezbývá než trénovat své vlastní svědomí a také vůli vlastní svědomí poslechnout .
Ćím jsme starší, tím méně shovívavosti k nám samotným si můžeme dovolit!
Čím jste mladší, tím méně omluvitelné jsou nedostatek odvahy a ideálů, lhostejnost a pragmatismus.
Rezignovat na hledání pravdy je trestuhodné bez ohledu na věk.
Zlo může vyhrát, když se mu nepostavíme a když má ochotné spolupracovníky na druhé straně. O tom my Češi něco víme.
