Důvodů, proč se některým z nás rodičovské přání nesplní hned, splní se po dlouhém a někdy strastiplném snažení nebo nesplní vůbec, je jistě řada, a poctivé hledání odpovědí by vyžadovalo velkou otevřenost při analýze životního prostředí, životního stylu, vlivu všech zásahů do reprodukčního zdraví od dětství, včetně výchovy k manželství a rodičovství. Už ve škole naše "osvěta" spočívá především v poučení jak neotěhotnět, když nechceme. Málo nasloucháme lékařům, kteří varují před trendem odkládání mateřství na dobu příhodnou materiálně, ne vždy však biologicky. V tomto smyslu platí: když můžeme, nechceme, když chceme, nemůžeme.
Jako pedagog vím, že mladí dnes zrají mnohem pomaleji a mají často strach překročit práh dospělosti. Díky medicíně a ekonomickým podmínkám si to mohou dovolit, mají totiž před sebou dlouhý život.
Z tohoto základu jsem vyšla při podpoře návhrhu zákona o povinnosti ukládat data o anonymních dárcích při asistované reprodukci. Jsem přesvědčena o dvou věcech:
Při nevratné anonymitě dárcovství v rámci umělého oplodnění upíráme hned několika účastníkům to, co by pro ně mohlo být v určitém okamžiku důležité. Dítě má nejpozději od své zletilosti právo, bude-li si to přát, znát své biologické rodiče. Vzít mu toto právo znamená bagatelizovat genetický vklad řady předchozích generací. Všichni jsme si během života mnohokrát položili otázku typu: Proč jsem, jaký jsem, kde se to ve mně vzalo? Také rodiče si během výchovy dítěte takové otázky kladou a navíc výchovou často úspěšně korigují rizika spjatá s dědictvím předchozích generací. Zákon nehovoří o automatickém zvěřejňování, dává pouze možnost. Argument, že by dárce mohl být obtěžován, je z právního hlediska zbytečný.
Druhou věcí je nutnost vynaložit maximální prostředky na prevenci v oblasti reprodukčního zdraví mladé generace, v ochraně prostředí, v němž žijí a ve výchově ke zdravějšímu životnímu stylu. Ve školách většinou zcela chybí citlivě vedená výchova k manželství a rodičovství.
Všichni víme, že zmírňovat a napravovat problémy spojené s nedostatkem plného zdraví, je po všech stránkách náročné.
Chápu, že ti, kteří již v obtížné situaci jsou, hledají jakoukoli pomoc. Měli by si však být jisti odpovědí na následující otázku: Je lepší využít dárce, tedy mít dítě, jehož biologickým rodičem je jen jeden z páru, který dítě potom vychovává, nebo věnovat lásku dítěti již narozenému a čekajícímu – možná marně – v ústavní péči?
Zároveň chápu, že si tímto stanoviskem nevysloužím pochvalu provozovatelů klinik asistované reprodukce.
Nina Nováková
